Jeho hrdina, historik umění Simon, je svědkem vpádu zlodějské bandy uprostřed aukce. Pokusí se  ukrýt cenný Goyův obraz, o který lupičům jde, načež dostane ránu do hlavy, a druhý den netuší, kam vlastně plátno schoval. Ukáže se, že pro gangstery pracoval, takže má problém. Aby zjistil místo úkrytu, najme šéf gangu hypnoterapeutku a pokusí se s její pomocí nahlédnout Simonovi do hlavy. S postupující terapií se však vynořují nečekané souvislosti, vztahy a věci, jež měly zůstat zapomenuty… Možná.

Mnohovrstevnatý příběh je trochu překombinovaný

Na zdánlivě banální krimi příběh autoři postupně nabalují další roviny, které zavedou diváka do labyrintu, v němž hraje klíčovou roli manipulace s myslí a rafinovaně naplánovaná loupež. Figury se proměňují, z některých kladných se stávají záporné, objevují se nové motivace jejich jednání a občas se vyprávění vrací o několik časových smyček zpět jako dovysvětlení. Scenáristických nástrah je ovšem poněkud víc, než je divák schopen unést. Mnohovrstevnatý příběh je trochu překombinovaný a obsahuje takovou smršť rychlých zvratů a flashů, že se v něm člověk obtížně orientuje. Ztěžuje to i režijní přístup, respektive volba extrémních vypravěčských prostředků, byť je zjevné, proč k nim tvůrce oscarového Milionáře z chatrče sáhl. Boyle tu trochu navazuje na svůj úspěšný Trainspotting a opět si na plátně hraje s úderným střihem, záměrnými šoky a lidskou myslí. Přesněji, s podvědomím – ústředním motorem příběhu. Proto ta náruživost sexu a otevřená nahota, znechucující brutalita, proto občas rozmazaný obraz, silné barvy a střih. Jako bychom se ocitali v nitru zhypnotizované Simonovy hlavy připomínající zběsilou jízdu na horské dráze, kdy člověk přestává vnímat realitu. V přemíře sdělení a útržků ale některé obrazy rychle z hlavy vyšumí, jiné ulpí (za všechny alespoň skvostný záběr na noční dálniční uzel symbolicky připomínající klubko nervů v lidském mozku).

Vše je podřízeno syrovému vizuálu a záměrnému matení

Scénář Johna Hodge a Joea Ahearna připomíná v některých momentech jiný film na téma lidské mysli a paměti – Věcný svit neposkvrněné mysli. Jeho tvůrci Charlie Kaufman a Michel Gondry si ale s ním i diváky hráli důmyslněji. A na konci nabídli zajímavé sdělení. Trans vám tohle neumožní, tady je vše podřízeno syrovému vizuálu a záměrnému matení, rozuzlení je navíc málo nápadité. Připusťme ovšem, že vyprávět filmovou řečí Boyle stále umí, nálada a hudba stojí za to. A také herecké výkony, od Jamese McAvoye v roli submisivního Simona přes svůdně neřestnou Rosario Dawson až k bravurnímu padouchovi stále lepšího Vincenta Cassela.

Takže závěrem – pokud budete v kině řečeno slovy hypnoterapeutky hezky „relaxed", můžete si Boyleovu sugestivní podívanou plnou erotických a manipulativních podtextů docela příjemně užít. Prostě jako v transu.