Kliknutím zvětšíteVe snímku Foxtrot byste marně hledali taneční sál, přesto se v něm v různých rovinách a určitém slova smyslu tančí. Tanec s osudem. Nebo s kamerou. Protože v jistých momentech připomínají záběry foxtrotové kroky stranou.
Když se narodíte jako syn izraelské rodině, musíte jednoho krásného dne narukovat. I kdybyste měli střežit pouhou čáru se závorou kdesi v poušti. Mezi dvěma rozhádanými státy to zkrátka takhle chodí. Izraelský režisér Samuel Maoz, který válečné kulisy své domoviny vtiskl už do předchozího debutu Libanon, zvolil tentokrát jiný, komornější klíč.
Skladba Foxtrotu je důmyslná a postavená na děsivé věcnosti války zalézající léta lidem do života. Začíná bez skrupulí - zprávou o smrti syna sloužícího v izraelské armádě. Ze strany armádní skupinky následuje smršť věcných pokynů: budík na pravidelné dávky pití, jídla a tabletek, pohřební rituály, krátká řeč. Vše sledujeme z pohledu otce (matka se zhroutí), snímaného kamerou shora, jakoby z jiné perspektivy, nastolené novou realitou. Mezi mechanickými úkony, telefonáty, návštěvami a zapíjením tabletek se muž pokouší se zprávou vyrovnat. Bezcitný vpád války do soukromí dvou lidí je až symbolicky drtivý, což násobí kulisy rozlehlého elegantního bytu, v němž pár jakoby nežil, ale spíše se míjí, a v němž nelze najít prostor na truchlení. Pak se ale děj náhle zvrátí.
Nothing to do
V další kapitole (v nichž je film vyprávěn) sledujeme holé výjevy z kontrolované zásobovací cesty v poušti. Čtveřice mladičkých vojínů střídajících se ve službě tráví čas pohledy do pusté dálavy, dialogy o svých plánech, pozorováním plechovky kutálející se nakloněnou podlahou. Mohli by studovat, balit baby a mít rodiny. Místo toho zažívají – jak se zpívá v doprovodné skladbě „Nothing to do“ (Není co dělat). Jen občasná vozidla nich budí napětí. A také pohrdání.
Absurdita střídá absurditu: neklid kolem hračky svítícího vojáka, stupidní byrokracie, déšť smáčející večerní toaletu páru, který vojáci nechají stát vystoupený z vozu… A znovu rozehraná plechovka, tentokrát však v dramatu, jež se odehraje jako by nic. Banální pivo v plechu vypadlé náhodně z auta, na jeho konci je ale rozstřílená posádka. Válka je válka, jak praví při vysvětlování činu nadřízený.
Bludný kruh
Maoz volí záměrně zcizující způsob pohledu, oddaluje kameru (viz úkroky stranou), vypráví v detailech a zkratkách, s ironickým odstupem. Dociluje tím silného účinku. V některých momentech je možná příliš doslovný, třeba opakovaným motivem foxtrotu nebo v dialozích („Bojovat s neznámým. K čemu to je?“), poslední kapitola zase nevyhnutelně směřuje k tomu, co už divák tuší. A navrch se mu dostane vysvětlení, jak se při foxtrotových krocích pohybuje člověk v bludném kruhu - skončí tam, odkud vyšel…
Přesto je to dobrý film. Díky civilním výkonům Liora Ashkenaziho a Sarah Adler, kterou známe ze snímku Cukrář. Ale hlavně díky autorově schopnosti vyhmátnout podstatné detaily a v úsporných obrazech podat zprávu o neodvratitelnosti osudu, absurditě sporů a marném tanci nás pěšáků v nich.
Mimochodem, jako by absurdit nebylo v tomto filmu dost, izraelská ministryně kultury pobouřená, jeho protiválečným zaměřením, chce přehodnotit financování domácí produkce. Taky slušný tanec…
4
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
