Když se v úvodu přes celé plátno objeví v detailu tvář ministra magie v zachmuřeném podání Billa Nighyho, není pochyb o tom, že mnoho světlých chvilek a humoru si tentokrát neužijeme. Svět lidí ovládá skupina průměrných samozvanců, z jejichž inscenovaných procesů a štvanic na údajné mudly jde hrůza a věčně černým nebem se prohání zlovolní Mozkomorové a další temné síly.

Trudná cesta za viteály

Trojici přátel, Harryho, Rona a Hermionu zastihujeme ve chvílích úzkosti, kdy se musí rozžehnat s blízkými a nastoupit cestu za viteály – magickými předměty, s jejichž pomocí mohou zvítězit nad Voldemortem. Pán zla si užívá svou sílu a spřádá se Smrtijedy a poskoky plán, jak zničit Harryho, čaroděje, s nímž ho pojí kouzelnická hůlka, a proto k jeho zkáze potřebuje hůlku jinou. Hlavní trojice ještě prožije krátké chvíle na poeticky vyhlížející svatbě (doprovázené působivou irskou hudbou), a pak jako mávnutím proutku nastanou dlouhé tísnivé dny, plné bezcílného putování, strachu, otázek a pochyb. Vykořeněni z bezpečné akademické půdy Bradavic – uprostřed širokých plání, hlubokých lesů a skal – musí se mladí kouzelníci spoléhat už jen sami na sebe a vzájemné pouto.

Působivé motivy i kulisy

David Yates si libuje v ponurých kulisách a motivech – a autorka knižní předlohy J. K. Rowling mu jich tentokrát dopřála vrchovatě. A tak si užijeme děsivou scénu Voldemortovy „porady“ rámovanou mučením do kozelce svázané profesorky zavěšené nad zemí, efektní entrée Snapea v Bradavicích, skvěle sestříhanou honičku s Hagridovou motorkou v oblacích a tunelu, „přestřelku“ hůlek v bistru či dramatickou scénu s mečem pod ledem.

Odlehčující humor

Naštěstí je ale občas prokládá i milými žertíky (číšnice se sluchátky na uších zprvu vůbec nevnímá souboj za svými zády, mrtvou učitelku předloží Voldemort hadovi se slovy: „večeře, drahoušku…“ , nečekané setkání s Potterem v soudní síni komentuje údržbář půvabně: „Bože, Harry Potter, to budou děcka koukat!“)

Režisér mohl více stříhat

V první části se toho tak děje díky Yatesově režii a smyslu pro drama opravdu hodně. Přesto by asi divák ocenil, kdyby byl režisér ve střižně přece jen důraznější a pokrátil film aspoň na dvě hodiny. Téměř dvouapůlhodinová stopáž je – vezmeme-li v potaz, že jde jen o první díl – hodně. Hlavně v pasážích s nocováním a dialogy ve stanu by se prostor pro stříhání našel. S výjimkou hádky Rona s Harrym a zajímavého jiskření při Harryho tanci s Hermionou na píseň Nicka Cavea).

Magická kamera i hudba

Kamera Eduarda Serry je každopádně pozoruhodná. Snímání rozlehlých skotských plání, kamenných náhorních plošin, zasněženého hřbitova a opuštěných lidských příbytků jak ze sci-fi probouzí silné emoce a násobí pocit opuštěnosti hrdinů. Totéž platí o hudbě Alexandra Desplata. Animovaný minipříběh s relikviemi smrti nese rysy burtonovských filmů, dobře ale do děje zapadl.

Trojice hlavních hrdinů herecky dozrála

A tak navzdory délce a tomu, že budeme muset čekat dalších půl roku, než dospějeme do finále (druhý díl má premiéru v červenci), dlužno složit režisérovi hold. Hlavní protagonisté, Daniel Radcliffe, Rupert Grint i Emma Watson pod jeho vedením očividně herecky dozráli a odvádějí tu asi své nejlepší výkony (možná ze samé radosti, že se příběh přece jen nachýlil ke konci). Nemluvě o řadě dalších výtečných britských herců, již se tu sešli (Alan Rickman, Ralph Fiennes, Helen Bonham Carter, Robbie Coltrane či Julie Walters). A tak máme díky tomu v kinech syrové drama plné černé magie a skvělých výkonů, na které se docela dobře dívá. Kouzelnice Saxana by tu byla první snadnou obětí…