Potěšilo vás být v nominacích ve společnosti Vladimíra Dlouhého a Jiřího Vyorálka?

Jiřího neznám. Film Největší z Čechů jsem neviděl. A je mi líto Mirka Dlouhého, že tu nemůže být s námi. Určitě by měl radost.

Bylo pro vás osobně natáčení Habermannova mlýna náročné?

Nemyslím. Člověk si někdy říká, jak to bude náročné, a pak jde všechno jak po másle a naopak. To neodhadnete. Samozřejmě, že dobovky kladou na štáb i herce trochu větší nároky, ale už jsem zažil těžší natáčení, než byl Habermann.

Porozuměli jste si s německými kolegy? Nezůstalo vám z natáčení nějaké přátelství?

Byli hrozně milí. Že bychom si dnes telefonovali nebo psali, to ne. Ale když se příště potkáme, rád je uvidím. Účast zahraničních kolegů na place je vždycky oživení práce.

Uvidíme vás v nějakém novém projektu na plátně nebo divadle?

Od konce září natáčím s Petrem Zelenkou a Markem Najbrtem velký seriál pro HBO. Vychází z úspěšného amerického seriálu In Treatment a v české verzi se jmenuje Terapie. Hraju psychiatra, za nímž chodí svérázní pacienti. Točíme denně, nemám čas na nic jiného. Ale ta postava i scénář mě baví – jen se tam sedí a povídá. Kouzlo spočívá v detailech, dialozích, povahách. Převzaté projekty je vždycky potřeba přizpůsobit českým poměrům. Myslím, že čeští autoři napsali scénář moc dobře a vtipně. Snad se bude líbit i divákům.

Jsem rád, že si mě všimli

Z předávání cen filmových kritiků si Ondřej Malý ve čtvrtek odnesl Cenu za herecký výkon v hlavní roli ve vítězném filmu režiséra Radima Špačka Pouta.

Máte radost?

To víte, že ano. I když se přiznám, že pro mě byla velkým úspěchem už jen samotná nominace. Byl jsem rád, že si mě kritici všimli… To potěší. To ostatní, co přišlo navíc, je milé a příjemné.

Bavil jste se večer dobře?

Ano. Nálada v Arše byla moc fajn, příjemně komorní. Bylo vidět, že se lidé dobře baví. Cítil jsem se celý večer dobře.

Kdo je vlastně Antonín, kterého hrajete v Poutech? Dokázal jste ho pochopit?

Svým způsobem ano. Protože kousek z něho je v každém z nás. On je takový člověk, co pořád hledá a zůstává nespokojený. Typ, který jde do místnosti, pak do druhé a do třetí, otevírá dveře a doufá, že za nimi najde štěstí a klid. Ale čekají ho jen další a další neklidné místnosti, a on jde přesto dál, a tím, jak otevírá nové dveře, trýzní sám sebe. A postupně ubližuje nejenom sobě, ale i dalším lidem kolem.

Dotkla se doba estébáckého šmírování a tlaku, o níž jsou Pouta, nějak i vás?

Ne. Skoro vůbec jsem nebyl touhle dobou poznamenaný. Bylo mi kolem čtrnácti patnácti. Možná později, kdy jsem si teprve začal některé věci uvědomovat.

Jak vzpomínáte s odstupem na natáčení?

Jako na moc krásnou práci a výbornou partu lidí kolem. Radim Špaček i scenárista Ondřej Štindl byli velmi vstřícní. A návrat na Ostravsko, odkud pocházím a kde se film točil, mi udělal radost.