Kliknutím zvětšíteRodák z pražských Královských Vinohrad (20. 6. 1922 - 15. 1. 1995) hrál již jako jedenáctiletý hošík v komparzu operety Polská krev na scéně vinohradského divadla. Jeho otec byl ale proti synově herecké dráze, a tak mladý Kemr pracoval jako číšník, promítač, elektronik. Přitom studoval obchodní školu na Žižkově. Nakonec u něj přece jen zvítězilo divadlo.
Za německé okupace vystupoval s kočovnou divadelní společností. Po osvobození hrál dvě sezony v Kladně, poté v žižkovském divadélku Akropolis, v libeňském Divadle S. K. Neumanna, v Městských divadlech pražských a v Národním divadle v Praze, jehož čelnou osobností byl třicet let. Na jevištích ztvárnil Jonáše v Nashově Obchodníkovi s deštěm, Besemenova v Gorkého Měšťácích, Baltazara Punčošku v Tylově hře Středem Země do Afriky či Čapkova Galéna.
Ve filmu debutoval koncem 30. let minulého století v sentimentálních příbězích nadaného sirotka (Lízin let do nebe a Lízino štěstí). V dalších filmech Škola základ života, Cesta do hlubin študákovy duše či Studujeme za školou hrál postavy rozjívených uličníků školou povinných.
Po osvobození nastoupila Kemrova doba mladých mužů. Nikdy nebyl milovníkem, ztvárňoval spíše postavy komického charakteru. Například v černé parodii kovbojky Pancho se žení mu první větší roli kovboje Pedra svěřil jeho přítel Rudolf Hrušínský.
Poctivci a podivíni
Téměř nepozorovaně vyrůstal Josef Kemr v herce výrazného zjevu. Začal vytvářet postavy tragikomických, nepatetických hrdinů, lidí plachých, poctivých a laskavých, plných svérázné životní filozofie. Ale i lidí potrhlých, životních smolařů a podivínů.
Krásně na něj před třinácti lety zavzpomínali jeho herečtí kolegové z Národního divadla, kteří se sešli při vernisáži fotografií, uspořádané ke Kemrovým nedožitým pětaosmdesátinám.
„S Pepou jsme se poznali ve vinohradském divadle, kde jsme se dali dohromady ještě s Rudlou Hrušínským,“ uvedl tehdy Radovan Lukavský. „Rudla byl v tom triu vedoucí postavou, byl to takový moci- pán, a Pepa byl jeho oddaný pobočník. Jednou jsme si četli příběh o věrném rytířském triu jeho členové si sedli na lavičku a dojednali si, že až někdo z nich umře, kus z té lavičky se odřízne a místo zemřelého už nikdo nepřevezme. Tutéž dohodu jsme uzavřeli mezi sebou. Stalo se, že nás jako první opustil Rudolf. A my jsme s Pepou skutečně odřízli kus z naší lavičky. Pak došlo k tomu, že jsem zbyl sám. Na oba kamarády moc vzpomínám. Byli to mimořádní herci a ušlechtilí lidé,“ vyprávěl Lukavský, který své druhy následoval v roce 2008.
Desítky let prožil s Josefem Kemrem v jedné šatně první české scény herec a malíř Miloš Nesvadba. „Často jsme mluvili o výtvarném umění, byl jeho příznivcem. Byl to taky velký vlastenec. Když se v roce 1989 hrnula Národní třídou masa studentů, povzbuzoval je z okna Národního divadla. Po zkoušce se pak za nimi hnal přímo do ulic,“ podotkl Nesvadba.
S Lubou Skořepovou se zase Kemr bavil o kočkách. „Měla jsem raději psy, ale časem jsem přišla na chuť i kočkám. Pepa mi stále tvrdil, že kočky jsou věrnější, lepší a tajemnější. Měl jich i osm a o každé mluvil s láskou,“ prohlásila dnes už také nežijící herečka.
Trabant a tralalák
Vzpomínku přidala i Taťjana Medvecká. „Po představení jsme chodili do klubu, kde pil pan režisér Pleskot červené víno, pan Kemr kouřil jednu cigaretu za druhou a my mladí jsme poslouchali jejich úžasné historky. Pak si pan Kemr nasadil na hlavu svůj pověstný tralalák, zapnul se do pláště, naložil nás do svého trabantu a rozvážel po Praze.“
Život jednoho z divácky nejoblíbenějších českých herců zaznamenal režisér Petr Kotek v dokumentu Dva chrámy Josefa Kemra. Tam o něm promluvila další herecká persona Boris Rösner (zemřel v roce 2006).
„Josef Kemr byl ikonou protestů proti systému. Kvůli příchodu sovětských vojsk se odmítl stříhat. Provokativně jezdil ulicemi na svém mopedu v dlouhém rozepnutém americkém kabátě, který za ním stejně jako ty jeho dlouhé vlasy vlál. Coby studenti jsme jej obdivovali,“ pravil Rösner, který s ním pak o dvacet let později vystupoval na mítincích značících nástup demokracie.
„To, jak myslíme a žijeme, se nám vpisuje do tváře. Když se pozorně podíváme do partnerových očí nebo do očí jakéhokoliv člověka, všecko se mu v nich zračí,“ říká ve snímku sám Kemr. Ty jeho oči byly velice zkoumavé díval se člověku přímo do duše. Proto (podle slov jeho přátel) působil na první pohled nepřístupně a přísně. V jádru to byl ale velmi citlivý a zbožný člověk.
28
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
