Předchozí
1 z 2
Další

Co rozhodlo o tom, že jste vzal roli psychologa ve filmu Cena za štěstí?
Psychologie je zajímavá profese, ale nevím, jestli bych ji mohl dělat. Obdivuju, že člověk sedí v ordinaci a poslouchá často stejné nebo podobné příběhy a bolesti lidí. Myslím, že je to vyčerpávající. Ve filmu jsem dětský psycholog, a to už je něco jiného, zajímavějšího. Ale ta moje role, pokud si vzpomínám, je takový chytrolín, který se snaží děti poučovat. A ono je to naopak, protože ty děti jsou tak bezprostřední, že by mohly spíš poučovat jeho, než on je. 

Padla na vás během natáčení tíha té profese?
To zase ne. Tam se řešily jiné věci – herecké, technické a podobně. O té náročnosti vím od lidí, kteří tuto profesi vykonávají a se kterými jsem se o tom bavil.

Herečka Veronika Khek Kubařová
Veronika Kubařová: Lidé u divadla stanují, aby dostali lístky. Je to zavazující

Myslíte, že člověk musí platit nějakou cenu za štěstí?
Člověk víc platí za své neštěstí. Už tím neštěstím samotným. Anebo když si to štěstí nechá utéct mezi prsty, když se neraduje z maličkostí, když si neustále na něco stěžuje, když vidí vinu všude kolem sebe. Jde o postoj. Viděl jsem úžasný dokument o stoletých lidech v Anglii. Ve výpovědích těchto lidí je jedno společné – nadhled, chuť žít a smysl pro humor.

Tak třeba jedna 103letá paní říká: „Vždycky jsem měla štěstí, nikdy jsem neměla smůlu…Všechno mě dělá šťastnou. Miluju rozhovory s lidmi. Ráda něco dělám… Mám krásné vzpomínky a díky nim můžu šťastně žít. Pokud jste veselí, šťastně vdaní a šťastně žijící, tak podle mě to je ten nejlepší lék na všechny nemoci, protože vše je v dokonalé harmonii.“ 

Ovšem tato paní si také prožila neštěstí. Když přišla o své děti dvojčata, řekla, že to byl ten nejtragičtější okamžik v jejím životě. Ale také dodala, že časem se s tím smíříte, protože život jde dál tak jako tak. Nezůstala v zatrpklosti. Takže štěstí neznamená život bez bolesti, štěstí je životní postoj.

Co je štěstí pro vás? 
Pro mě je štěstí mít rád svoji ženu i po dvaceti letech. Štěstí je mít zdravé a spokojené děti. Radovat se z maličkostí. Pak je důležité, aby člověk dělal práci, která ho baví. Aby většinu nejproduktivnějšího času dne, roku, života netrávil prací, která ho nebaví. 

V nové hře Výjimečný stav, která měla světovou premiéru v Divadle Na Fidlovačce 18. ledna, hrajete zahraničního reportéra. Sledoval jste kvůli tomu více zprávy ze zahraničí?
Moje intenzita sledování zpráv se nezměnila, ale začal jsem se na ně dívat jinak. Spíše jsem pozoroval zpravodaje, korespondenty ze zahraničí, jakým způsobem mluví. Něco je dáno čtečkou, něco je dáno tím, že ten člověk musí opatrně volit slova, aby neudělal nějaké přebrepty.

Jedna z našich současných nejpopulárnějších popových zpěvaček Markéta Konvičková.
Markéta Konvičková sní o StarDance: Pokud mě někdo osloví, zulíbám mu ruce

A vypadá to asi takhle (vyslovuje slova odděleně), že… ze… sebe… tlačí… jedno… slovo… za druhým. Ale neříkám to proto, že by to bylo něco negativního. Mně to nevadí. Naopak, je to vlastně zábavné.

V té komedii se kvůli nevěrné manželce vrátíte z afrického Kamburu. Byl jste někdy v Africe?
Byl jsem v Egyptě, v Káhiře. Hráli jsme tam představení Zpátky a zase tam. Bylo to někdy v roce 1998 nebo 1999. Ale byli jsme jenom v tom hlavním městě.

S nevěrou jste se setkal poněkud z druhé strany v komedii František je děvkař. Tady jste vy ten podváděný. Co je lepší?
Zůstává otázkou, jestli on je skutečně podváděný, ale to nechci prozrazovat. Jestli to myslíte obecně, tak vím, že když vy jste podváděný, nevíte, jak z toho ven. Nemůžete k sobě svoji manželku nijak připoutat. Ať se snažíte sebevíc, vidíte, že je prázdná a miluje někoho jiného. Nevím… Každopádně je to komplikace pro obě strany. A komplikace pro děti.

Josef Polášek
Narodil se 2. října 1965 ve Zlíně. Je vyučený silnoproudař. Po doplnění maturity absolvoval brněnskou JAMU, kde studoval spolu s Pavlem Liškou, Tomášem Matonohou nebo Markem Danielem.

Po škole nastoupil v brněnském HaDivadle, později se přesunul do pražského Divadla Na zábradlí.

V současnosti ho můžete vidět třeba v Divadle Na Fidlovačce, nebo Divadle Kalich.

Hrál například ve filmech František je děvkař (2008), Protektor (2009) nebo Polski film (2012). Možná ho znáte také jako Hynka Kupsu ze seriálu Vyprávěj.

Je ženatý. Loni si s manželkou Míšou po dvaceti letech zopakovali svatbu. Má dva syny a dceru.

Podlehl jste někdy pudu žárlivosti?
Myslím, že se mi to nestalo. Bohu díky za to. Nežárlil jsem. Ono to zní tak ideálně, ale já si opravdu nemůžu vzpomenout, že bych žárlil tak, že bych se nějak trápil, nebo že bych začal dělat nějaké blbosti.

Nevím, jestli by to manželka ráda slyšela, že jste na ni nikdy nežárlil…
Pravda, ony prý ženy mají rády, když se na ně trošku žárlí, protože to chápou jako zájem o ně, ale ten se dá projevit i jinak než žárlením.

Vy působíte velmi klidným dojmem. Jsou věci a situace, které vás dokážou rozpumpovat?
Určitě jsou, ale teď si nevzpomenu, co to bylo… jo vím. Ne, že vyloženě rozpumpovalo, ale vadí mi současná hloupá móda řidičů nedávat blinkry a projíždět na červenou, zkrátka arogance na silnicích. 

Co třeba politika, ta vás nerozčiluje?
Když byl zvolený Klaus prezidentem, nebo potom Zeman, to byl spíš pocit zdrcenosti a bezmoci. A opravdu to dopadlo tak, jak se dalo předpokládat. Ani se mi o tom, co se dnes děje, nechce mluvit. Už abychom tam měli někoho, kdo myslí na něco jiného, než jenom na svoje postavení a na sebe. 

Český hudebník Jan Spálený
Jan Spálený: Nemůžete čekat, že z vás lidi hned budou šílet

Ve vašich profilech na internetu je všude zmíněno, že jste bratranec Jiřího Čunka. To jste si přál vy, aby to tam bylo?
To už bylo myslím v roce 2003, kdy jsem dělal nějaký rozhovor, a tam se mě na to někdo zeptal, tak to teď mimo jiné stojí i v těch profilech. Stejně, jako že jsem hrál v Divadle na provázku, což není pravda. Nebo že pocházím z Brna. To také není pravda. Jiří Čunek ale můj bratranec je. Jeho a moje maminka jsou pravé sestry, nebo byly – moje maminka už nežije.

Stýkáte se spolu?
Naše maminky pocházely z jedenácti dětí, takže jsme se často stýkali na svatbách a pohřbech. A pak jsme si všichni bratranci a sestřenice řekli, že bychom se mohli vídat i jen tak, tak jsme to začali realizovat, a když má někdo kulatiny, tak se sejdeme. Naposledy to bylo před třemi lety, protože jsme tři bratranci, kteří se narodili v jednom týdnu, a měli jsme padesát let. Sešlo se nás tam sto.


Na JAMU jste studoval s Pavlem Liškou, Tomášem Matonohou nebo Markem Danielem a také jste spolu často vidět ve filmech, seriálech, na divadle. Nelezete si někdy na nervy?
Nelezeme. Nemáme kdy si lézt na nervy, protože se vidíme málo. S Pavlem Liškou hraju už jenom v jedné hře Už nikdy sám, která se v Divadle Kalich hraje třeba jednou za dva měsíce, tam jsme ještě se Zuzanou Bydžovskou. S Markem Danielem se setkáváme na Letních shakespearovských slavnostech.

Herečka Jiřina Bohdalová.
Dobrý film rovná se silný příběh, říká Jiřina Bohdalová

A s Tomášem Matonohou hrajeme ve hře Butch Cassidy a Sundance Kid, která se sice nehrála asi tři čtvrtě roku, ale teď se bude obnovovat. Bude znovu premiéra. Opravdu nemáme možnost si lézt na nervy, ale mimo práci si občas zajdeme na pivo nebo jedeme společně s dětmi na hory.

Všiml jsem si, že místo žertuji, říkáte humorkuji. Kde má ten výraz svůj původ?
To je dobrá otázka, protože mi ji ještě nikdo nepoložil. Humorkovat… Já mám pocit, že my jsme to snad tak používali na JAMU. Ale nejsem si jistý. To jsou takové ty interní vtípky a interní jazyk toho kterého kolektivu. 

Máte dva syny a dceru. Vaši synové brigádničili jako uvaděči v divadle. Jaký vztah k němu získali?
Pravidelně už asi 17 let se hraje v brněnském Hadivadle vánoční představení Psaní Ježíškovi. Hrajeme to s Pavlem Liškou, Marunou Ludvíkovou, Ukulem a Bárou Milotovou a sborem. Děcka tam pokaždé hrají taky, buď malé roličky, nebo ve sboru. Stalo se to pro nás takovou radostnou tradicí a svátkem, vždycky se tam těšíme, na setkání s kamarády z Hadivadla, na vánoční trhy, na svařáky, na celou předvánoční atmosféru.

Asi před dvěma roky jste popisoval, jak doma pečete pšeničnožitný chléb s tím, že byste se chtěl naučit dělat, i na přípravu složitější, žitný. Už to umíte?
Neumím. Já jsem vlastně začal péct proto, že jsem se chtěl naučit péct žitný chleba, ale je to složité. A tak jsem začal s tím pšeničnožitným. Vychytával jsem ho čtyři roky a teď už to umím. Dávám do něj celozrnnou mouku a špaldovou mouku.

Zjistil jsem, co nejvíc chutná rodině, a dneska už ten chleba opravdu zmizí, když ho upeču. Ale nějak se mi pořád nechce pouštět se do toho žitného. Provedl jsem jeden neúspěšný pokus. A já na to ani nemám tolik času.  

Máte trpělivost na zkoušení a hledání správné cesty?
To ani není trpělivost. Nebo vlastně je – metoda pokus omyl. Poslední tři roky už to ani nebyly omyly, šlo jenom o vyladění chuti toho chleba. Můžu to jen doporučit. Upečte si vlastní chleba, budete vědět, co v něm je!

Recept na chleba mi dáte později, ale řekněte mi, jaký je váš recept na rodinnou pohodu?
Recept na chleba bych vám klidně řekl, ale to by asi nikoho tak nezajímalo. A recept na rodinnou pohodu nemám. Nemám na to žádný patent. A třeba to, co já považuju za pohodu, by někomu jinému nevyhovovalo. Nicméně snažíme se trávit čas spolu, hodně cestovat, dívat se na filmy, jezdit na kole, plnit si přáni, mluvit o všem.

Herečka Jitka Ježková poskytla 25. října v Praze rozhovor Deníku.
Herečka Jitka Ježková: Nelíbí se mi kult celebrit, který se u nás pěstuje


Znám jednu rodinu, a ti mají televizi i v koupelně a na chodbě, mají asi deset televizí. Když je zapnutá televize, tak mluví jenom ona a ostatní se okřikují, aby byli potichu, nebo je každý se svým programem v jiné místnosti. Nekomunikují spolu. Ale to je takový zastaralý příklad, ta televize. Problém už je dneska jinde, v počítačích a mobilech. A to je ještě horší, protože u televize aspoň seděli lidi spolu, ale tady už je každý sám. 

Ale vy už máte docela velké děti, ty už asi moc doma nejsou. 
Zatím se nám děti do světa nerozletěly… Ten nejstarší studuje vysokou školu tady v Praze, druhý studuje na střední škole grafický design také v Praze a Bětuška je v šesté třídě, takže ta je také doma. 

Po kom zdědil syn talent na grafický design?
Vlastně to by mě zajímalo, vidíte. Baví ho to. Po kom to má, nevím. Já jsem kreslil tak normálně, jako všechny děti. Možná to bude několik generací zpátky.

Domácí pšeničnožitný chléb podle Josefa Poláška

50 gramů kvásku smíchejte se 150 gramy žitné mouky a vlažnou vodou do hustoty řidší krupičné kaše. Nechte pres noc nakynout. Ráno znovu zamíchejte a odeberte 50 ramů na příští pečení. Přidejte 300 gramů hladké mouky, 200 gramů celozrnné (střední) pšeničné mouky, 200 gramů celozrnné špaldové mouky, sůl, kmín, olivový olej (asi 2 lžíce), hrst slunečnicových semínek, asi 300 mililitrů vlažné vody.

Všechno promíchejte hnětením, podle potřeby přidejte vodu nebo mouku, aby těsto mělo správnou konzistenci. Půl hodiny nechte odpočinout. Po půl hodině rukama překládejte a hněťte těsto na válu. Vytvarujte bochánek a vložte do pomoučené ošatky. Nechte vykynout. 

Rozpalte troubu se dvěma plechy naplno. Chleba opatrně vyklopte  z ošatky na pečící papír na válu. Je potřeba mít vše následující připravené: rychle postříkejte chleba vodou z rozprašovače, vsaďte ho do trouby na horní plech a do dolního plechu nalijte z rychlovarné konvice vařící vodu (cca 250 ml) a troubu rychle zavřete.

Po třech minutách snižte teplotu na 200 °C. Po deseti minutách od začátku pečení vytáhněte spodní plech s vodou. Celkem pečte 45 minut. Horký chleba dejte vychladnout na mřížku a s krájením počkejte 3 hodiny.

Koncert americké rockové skupiny Kiss na brněnském výstavišti.
Bubeník Kiss Singer: Make-up si nanášíme sami. Když u toho mluvíme, trvá to