Jaký byl první pocit ze scénáře?

Moc se mi líbil. Bylo to silné – věci kolem dopingu, potřeba Anniny sebeúcty i doba samotná. Já ji nezažila, takže mi tenhle příběh v lecčem odkryl obzory. I když úplně nepoznamenaná jsem nebyla, něco jsem slyšela už od rodičů. Také jsem viděla k tématu i době dva filmy, Dlouhá míle a dokument o Jarmile Kratochvílové. A hodně jsem se Andrey ptala na sportovní zákulisí, o tom jsem toho moc nevěděla. Andrea mi posílala aktuální verze scénáře a samotné natáčení bylo také dost tvořivé.

Na natáčení jste se musela dobře fyzicky připravit. V jaké jste byla kondici?

Profesionální sport jsem nikdy nedělala. Ale měla jsem kdysi přítele, který byl sportovec a ten mě naučil běhat. Jak mám dávat ruce, jak s nimi hýbat, naučil mě běžeckou abecedu. Když jsem pak byla na castingových zkouškách, věděla jsem přibližně, jak na to. Možná i proto mě nakonec Andrea vybrala do hlavní role. Podstatné také bylo, že jsem kývla na půlroční těžký trénink, který byl podmínkou přípravy na roli.

Jak vypadal?

Třikrát týdně běh. Byly jsme na to dvě – trénovala i Eva Josefíková, která hraje mou vrstevnici v atletickém středisku. Ona běhala v Praze, já v Bratislavě. Mě to bavilo. I když jsem někdy byla unavená, přece jen jsem musela zvládat ještě zkoušky ve škole a divadlo.

Herečka Judit Bárdos. Ve filmu za sebou taháte na laně i těžké automobilové pneumatiky. Jak to šlo?

Tohle jsme naštěstí při přípravě nedělaly. Trenér sice říkal, že bych měla, ale nějak se na to zapomnělo. Pak jsme si to zkusily až před natáčením, Andrea zkontrolovala, jestli vypadáme autenticky. Během zkoušek kamer to ale dělaly za nás dublérky - atletky, my šly vždycky až na ostrou. Jinak bychom byly asi dost vyřízené, ty gumy byly strašně těžké.

Zažila jste někdy den, kdy jste toho měla dost?

Ke konci ano. Točili jsme záběr z úvodu a konce filmu – kdy běžím před kamerou po silnici. Bylo to v září, já už mezitím netrénovala, jen jsem chodila sama lehounce běhat, takže mi to dalo dost zabrat, byl to dlouhý záběr. Za mnou jelo auto s kamerou, v určité rychlosti, musela jsem držet tempo, pak i do kopce, to už jsem prosila – dejte mi dvě minutky, ať si oddechnu, pak znovu, no, měla jsem dost.

Vaši maminku hraje Aňa Geislerová. Nebyl problém ji brát jako mámu?

Ani ne. I když vypadá mladě, to je pravda. Nicméně určitou dospěláckou moudrost v sobě má, hrála maminku přesvědčivě. Dobře se mi s ní pracovalo. Starší herci mají někdy tendenci radit a neodhadnou vždy, jestli to dělají dobře a ve správný čas. Aňa to naštěstí nedělala, jedině v rámci dialogu. Neřídila mě: Judit musíš to říct takhle. Pro mě byla obrovská škola ji pozorovat, vidět, že nemá herecké manýry. Přicházela s nápady, jak určitou scénu vylepšit. Byla nesmírně autentická. Když na mě na kamerové zkoušce začala mluvit, já  nevěděla, jestli je to v rámci scénáře nebo mimo.

Máte ve filmu i pár erotických scén s filmovým přítelem. Jak jste je zvládala? To většinou nepatří k oblíbeným momentům hereček.

Nikdy to není příjemné. Vždycky zatnu zuby a jdu do toho. Když jsem četla scénář Fair Play, bylo mi jasné, že mě to nemine. Ale patřilo to sem. Navíc s Ondřejem Novákem, který hrál mého přítele, probíhalo všechno s porozuměním. Natočili jsme to hned jako první společný obraz, takže jsme si to odbyli a už se nestresovali. Je to docela dobrá taktika, protože se může stát, že si herci během natáčení nesednou a pak je to při intimní scéně z plátna znát. My si s Ondřejem dali před záběrem jednu hruškovici a šli na to.

Herečka Judit Bárdos. Rozuměla jste své hrdince a její rebelii – vzepřít se trenérovi a pak i mámě?

Ano. Ve své pravdivosti mi byla Anna blízká. Já samozřejmě nikdy nemusela v osobním životě řešit její dilema – zda kvůli kariéře podvádět nebo ne. Její situace nebyla lehká, řešila, zda odejít za otcem do zahraničí, který ji vlastně po telefonu ani moc nepoznával, zda má přistoupit na podmínky ve sportovním středisku, a to jí bylo teprve osmnáct. Když si vzpomenu, jaká jsem byla v osmnácti, měla jsem spíš ještě dětské chování. Byla pro mě vzorem, trochu jsem se od ní učila.

Paní režisérka vás nechala kvůli slovenskému přízvuku předabovat. Jaké to je slyšet se na plátně s cizím hlasem?

Úplně v pohodě, myslím, že to trefili. Zkoušeli jsme sice postsynchrony, že bych přece jen mluvila česky já, ale nakonec se Andrea rozhodla, že by to trvalo moc dlouho a že zůstane u dabingu.

Jaké máte jako herečka na Slovensku možnosti? Točíte?

Se Zdeňkem Jiráským a ve slovenské produkci jsem teď natočila hraný dokument Deník Agáty Schindlerové, beze slov, jen hudba a vypravěč. Hrála jsem klavíristku, tak jsem se vrátila na chvilku zase ke klavíru, který jsem kdysi studovala na konzervatoři. A chystám se také na seriál z lékařského prostředí pro Markízu.

Školu už máte za sebou, asi není lehké se uživit? Působíte v divadelním angažmá?

Není to lehké. Ale nemám rodinu ani děti, to se člověk vždycky lépe protluče. I když angažmá nemám, hostuji. Je to složité - když máte trvalé angažmá v divadle, musíte odehrát řadu představení, k tomu zkoušky, to pak přijdete o různé filmové nabídky, jež musíte kvůli divadelnímu závazku vzdát. A to nechci.

Herečka Judit Bárdos. Do Prahy vás to neláká?

Čeština není snadná. Necítím se na to, musela bych tu aspoň studovat. A těžko říct, jak by mě české herečky přijaly. K tomu ten můj maďarský přízvuk…

Máte maďarské kořeny?

Ano, jsem Maďarka. Jedna z té 8,5 procentní menšiny na Slovensku. Umím maďarsky líp než slovensky.

Čím se maďarská krev liší od slovenské?

Asi větším temperamentem, výbušností. Profesoři na škole to ale mají rádi. V herectví to totiž skvěle využijete. Já se také na scéně vždycky vybiju, a pak jsem doma úplně tichá.