Hlídač č. 47 v režii Filipa Renče – to je druhá adaptace známého románu Josefa Kopty, která měla v úterý slavnostní premiéru a ve čtvrtek vstoupí do českých kin. Tou první byl snímek Josefa Rovenského z roku 1937.
Předpokládám, že jste viděl první Rovenského adaptaci. Jaká byla vaše představa Hlídače – natočit ho jinak?
Ano. Náš scénář je úplně jiný pohled na Koptův román. Původní filmovou adaptaci jsme nebrali jako něco, co chceme napodobit, chtěli jsme udělat příběh po svém. S novými motivy, některými novými postavami a dodáním válečných retrospektiv. Původní Vernerův scénář mě zaujal a cítil jsem v něm velký potenciál pro filmovou látku. Douša je silná dramatická postava muže, který se rve s vlastním osudem, minulostí i drsnou přítomností.
První Hlídač se točil, pokud vím, někde v Posázaví, vy jste ho situoval do hor. Bylo těžké najít tu nádhernou samotu s opuštěným wechtrem, jaká je ve filmu?
Už když jsem si román četl, viděl jsem ho jasně někde v drsných podmínkách českého pohraničí. Ta chladnost a opuštěnost celého kraje i období, ve kterém se odehrává, odpovídá celkovému pocitu z příběhu. Samota v Krkonoších byla pro film jako ušitá, produkce jen musela vystrnadit z chátrajícího domujakéhosi bezdomovce…
Hlídač doznal ve scenáristické spolupráci se Zdeňkem Zelenkou určitých změn. Co je v příběhu oproti románové předloze jinak a proč jste změny udělali?
Největší dramaturgickou změnou je, že hlavního protihráče hlídače – hrobníka Ferdu – jsme nechali žít až do konce celého příběhu. V románu i původním scénáři Ferda zemřel někdy v první třetině a to vlastní rukou. Nám přišlo škoda přijít tak brzo o klíčovou postavu.
Původně mělo jít o podzimní exteriéry, ale překvapil vás sníh, a tak je Hlídač zarámován bíle. Narušilo vám to hodně práci?
Natáčení v exteriérech je vždycky sázka do loterie. Ale pro mne jsou důležitější herci a kompaktnost příběhu než počasí. Netočím přírodovědné filmy. Na druhou stranu, když se počasí vydaří, je to plus. Ta náhoda, že nám v listopadu nasněžilo, nám pomohla dodat výtvarné stránce trochu jinou – myslím, že zajímavější – atmosféru, se kterou jsme až tak nepočítali.
Jak vnímal Karel Roden svého Doušu – splnil vaši představu o postavě?
Absolutně. Karel je profík a vždycky ze sebe dostal maximum, aniž bych z něj musel něco mačkat. Byl pokaždé perfektně na danou scénu připraven.
Ve filmu je několik otevřených erotických scén. Jak k nim Lucia a Václav, ještě ne tak zkušení herci, přistupovali?
Erotické scény jsou natáčeny většinou v bohaté střihové skladbě, takže si herci mohou mezi záběry odpočinout. A kolikrát ani nemusí být úplně svlečení. Důležité jsou jejich výrazy a to, co se děje dole, si každý hravě domyslí. Radši mám náznakové scény než polopatický sex. Každá erotická scéna musí mít navíc nějaký podtext, nesmí být do příběhu samoúčelně vložená, jen tak pro atraktivitu.
Vizuální stránka filmu má úžasnou náladu, která udivuje o to víc, že je dílem mladého debutanta, kameramana Karla Fairaisla. Nebál jste se svěřit mu tak velký úkol?
S Karlem jsem natočil několik reklamních spotů, takže jsem znal dobře jeho práci se světlem a kompozicí. O barevnosti a obrazové atmosféře příběhu jsem měl jasnou představu, kterou on dokonale akceptoval a realizoval. Každý filmař musí jednou začít. I já byl vděčný lidem, jako je pan Miloň Terč, bývalý ředitel zlínských filmových ateliérů, že mi v pouhých čtyřiadvaceti letech ve třetím ročníku na FAMU svěřil režii tak těžkého filmu, jakým bylo Requiem pro panenku. Někdo vám zkrátka musí dát poprvé šanci. A je jen na vás, jestli ji využijete – Karlovi Fairaislovi se to povedlo.
Svého času jste uvažoval o natočení filmu o Lídě Baarové. Tenhle projekt jste už úplně opustil? Plánujete jiné věci?
Lídu Baarovou chci natočit. Myslím, že realizace projektu nabírá druhý dech. Ještě hledáme koproducenta v Německu. Je to silná a dobře napsaná látka od Ivana Hubače, podle jejích pamětí. Byla by to i atraktivní podívaná ze života českého a německého showbyznysu na pozadí fašistického diktátu.