Jak jste si ten luxusní lví servis užil?
Užil. Já se kvůli nákaze bál přijít do Rudolfina, tak to organizátoři vymysleli takhle a bylo to podle mě velmi noblesní řešení. Cena je krásná a je to milé osvěžení v nutném stereotypu, který teď všichni žijeme. Ale víte co bylo pro mě největší překvapení? Kolik přátel mi druhý den volalo a přálo. Od herců až po ostřiče z mého filmu. Tahle pracovní i lidská přátelství, fakt, že na vás někdo i po letech myslí a stojíte mu za ten telefon, se nedá zaplatit.


Když jste sledoval sestřih svých děl v rámci večera, co jste cítil? A které z nich máte zaseklé pod kůží?
Nostalgie to nebyla, jestli myslíte tohle. Když se dívám na své filmy, spíš občas vnímám různé drobné chybičky, které bych opravil. Ale při podobných příležitostech, jako byl Český lev, si říkám: jak jsem to všechno mohl stihnout? A pokud se ptáte na ty zaseklé - určitě první tři. Ty jsou vždycky pro filmaře nejdůležitější. Protože se říkává – první a druhý fajn, jsou podařené. Ale až třetí film ukáže, jestli jste opravdu dobrý režisér. A tím byla pro mě Čest a sláva.


Dostal jste za ni dokonce Passinettiho cenu italské filmové kritiky na festivalu v Benátkách. Tady byste asi nic neopravoval…
Máte pravdu. Tady ne. To byla šťastná souhra tvůrčích lidí. Sešla se tu vynikající herecká sestava: Rudolf Hrušínský, Blanka Bohdanová, Karel Hoger, Josef Kemr, Lubomír Lipský, Iva Janžurová… Scénář Pavla Buksy alias Karla Michala byl brilantní. On byl vynikající autor, s vančurovskou řečí a nápady. Měli jsme spolu i další plány, ale vpadli do toho ruští okupanti, film skončil v trezoru a bylo po všem.

 

Přesto jste natočil další dobré filmy, včetně pohádek. S čerty nejsou žerty, to je nesmrtelný snímek. Pracoval jste s desítkami herců. Vždycky jste dokázal neomylně poznat, kdo má talent?
Věřím, že ano. Osvědčilo se mi to při castingu na Zdivočelou zemi. Měli jsme před kamerou děti – snad mi to prominou – ale těm klukům bylo 17, 18 let, a už když některý z nich vylítl ven, já si řekl – jo, ten má talent. Druhá věc je, že je třeba ho rozvíjet. To platí pořád. Mrzí mě, jak se s talentem pracuje dnes. A jak ten pojem trochu zdevalvoval.

Chápu, že z tolika hereckých škol – kterých je dnes po republice asi kolem dvaceti - se absolventi čím dál hůře uplatňují. Ale kdo všechno si dnes myslí, že je hvězda a do čeho vráží nadání… Musím se přiznat, že hraní v nejrůznějších seriálech sleduju s despektem. Říct všechna ta slova nacpaná do scénářů ještě neznamená, že v nich je duše.


Hledají se dnes dobří herci hůře než ve vašem nejaktivnějším období kariéry?
Bojím se, že ubývají osobnosti. Doby, kdy my jsme vyrůstali a kolem byla silná herecká garda, jsou ty tam. Dnes je bravurní herec k pohledání. Naposled jsem to zažil při natáčení filmu Piknik před šesti lety, který je o generační konfrontaci a setkání bývalých politických vězňů. Řeknu vám - když hledáte partu sedmdesátníků, musíte brát prakticky všechny žijící! Výběr je zkrátka těžký. A typy Zdeňků Štěpánků, Záhorských nebo Smolíků tu chybí.


Kterého herce či herečku jste vyloženě objevil?
Danielu Kolářovou. Obsadil jsem ji ještě jako studentku do Soukromé vichřice. Udělala ohromnou kariéru. A pořád je dobrá. A když tak o tom přemýšlím, dal jsem také první šanci Pepíkovi Dvořákovi - ve filmu Čest a sláva. Měl svých dvakrát deset vteřin, otvíral bránu, ale byl tam. A jak byl rád.

Žijeme teď dosti okleštěně. Čím si zpestřujete čas pandemie?
Mrzí mě, že nemůžeme odjet na chalupu. A tak jako každý staroch v naší branži píšu vzpomínky. Díky tomu jsem objevil mezi fotkami spoustu takzvaných pracáků – snímků z placu a zákulisí natáčení. Jsou různě opoznámkované. Ty mám moc rád, víc než klasické filmové. Jsou svědectvím toho, s kým vším jsem na filmech pracoval a jací to byli lidé. Co pro mě znamenali. Jako třeba ostřič, co mi v neděli gratuloval. Rád bych z těchto fotek připravil knižní soubor. Protože v jistém momentě vám dojde, že nejsou tolik důležité filmy, které člověk udělal, ale lidé, kteří u toho byli s vámi.