Jedno je jisté. Daniel Craig uzavírá svou bondovskou éru s filmovými šrámy na duši i na těle, ale se ctí a velkoryse. Už první záběry zimní reminiscence, z nichž poznáme dětskou vzpomínku Bondovy družky Madeleine, dávají tušit, že nový režisér bondovky Cary Joji Fukunaga se rozmáchne široce. A vcelku se mu to daří následující více než dvě a půl hodiny udržet. Koneckonců, i scenáristé Neal Purvis a Robert Wade, které doplňuje autorka seriálu Potvora Phoebe Waller-Bridgeová, se tentokrát pohybují v mnohem širším poli. A to i žánrově. Ve filmu míchají patos, akci, detektivku, melodrama i retro, až má člověk místy pocit, že něco tvůrci záměrně citují (Titanik, Mlčení jehňátek).

Bond zvážněl

Zápletka je celkem prostá. Bonda vytrhne z vytouženého relaxu bývalý kolega, který se snaží rozklíčovat pozadí tzv. projektu Herakles, supermoderní tajné zbraně sekce MI 6, která se dostane do nesprávných rukou a hrozí hromadným ničením. Stojí za ní dva fyzicky zhyzdění zloduši – Blofeld (kterého dal v předchozím filmu Bond uvěznit) a Sanif. Autoři tentokrát hrdinovi přisoudili charakterní prvky, které u Bonda příliš neznáme. Jako by zestárl, zvážněl, ba začal podléhat dojetí. Není čas zemřít, je čas na lásku v nejširším slova smyslu. I na odpovědnost. Svou novou misi také provádí takříkajíc na volné noze, s obezřetností vůči státním institucím.

Daniel Craig.
Daniel Craig: K Bondovi mě nasměroval film Po krk v extázi

Ten tam je bezstarostný agent upíjející oblíbené martini s vodkou, vtipkující a lámající ženská srdce, kosící zločince s tvrdým, zasmušilým výrazem. Své oblíbené „protřepat, nemíchat!“ pronese pouze jednou, s humorem výrazně šetří. Do Jamesovy tváře se nově krade zjihlost a místo cynických poznámek trousí věty jako „Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo…“ Dojemné a nové, otázka ovšem je, zda tenhle jihnoucí agent nás ještě může bavit. Zvlášť když do příběhu vstoupí dítě, respektive Madeleinina dcerka, jejíž herecký výkon má střídavé polohy a ne vždy je přesvědčivá.

Melodrama nudí

Víc než tyhle osobní momenty, jež bondovskému stylu nesvědčí a u nichž ztrácí vyprávění tempo, táhne akční podívaná. Tam jsou si tvůrci jisti, mají k dispozici účinné trikové nástroje a digitální postprodukční možnosti, nabízejí i efektní nápady – výbuch na hřbitově, Bondův únik z kamenného mostu z úvodu filmu, vděčné automobilové honičky, i obligátní vychytávky z hlavy Bondova kolegy Q, například výbušné hodinky nebo obrněné auto se střelnými funkcemi a kouřovým efektem. Fukunaga střídá atraktivní prostředí a kompozice – od italských scenerií (vzpomínka na zrádnou Vesper), přes exotickou Jamajku (patrně pocta knižnímu autorovi bondovek Ianu Flemmingovi, který tu měl své letní útočiště) a Kubu až po Londýn. Tím nejzajímavějším je ale nepřehlédnutelný leitmotiv loučení se starým a vítání nového (pálení papírků v úvodu jako symbol něčeho končícího), což prolíná - i s ohledem na Craigovu labutí píseň - celým filmem.

Žít, ne existovat

Otázka je, co dál. Nastává střídání stráží, Craiga vymění někdo jiný (titulky uklidňují, že Bond se vrátí), a tak je trocha nostalgie na místě. Angažmá nové Bondovy kolegyně s černou pletí v podání herečky Lashany Lynch s provokativním číslem 007 leccos naznačuje. Tlaky na producenty v duchu módní diverzity jistě budou. Otázka je, jestli by černý Bond (či agentka Bondová) dokázali bavit. Jestli by to vůbec ještě byla bondovka.

Není čas zemřít
Léto kinům přálo, na podzim však čísla stagnují. Pomoci by mohli Bond či Duna

Lze v tom najít i jisté paralely s postpandemickým časem. Nekončí jen Craig a jedna etapa legendárního hrdiny, 25. bondovka vstupuje i do nové éry filmového průmyslu. A leccos bude jinak, nahlíženo jinou optikou. Nejspíš proto ta vážnost. Věta, již v závěru filmu cituje M, je výmluvná: „Je třeba žít, ne existovat.“ S tím nelze než souhlasit. Jen by tomu slušelo, už s ohledem na ikonického hrdinu, přece jen víc toho nadhledu…