Tatínek v Modrém tygrovi se vám v něčem podobá. Je to nenápadný, tichý samotář, který tráví dny u svých botanických knih a rostlin. Našel jste v něm spřízněnost?
To určitě, ale zároveň mě na téhle figuře lákalo to, v čem je jiná než já. Bavilo mě, že jsem se za ní mohl vydat někam, kde to neznám, že má své tajemství. Jakýsi utajený permanentní konflikt toho Kytky se světem kolem. A taky jeho láska k živé přírodě a jejímu řádu.


Upravoval jste s režisérem Petrem Oukropcem jeho charakter nebo dialogy?
Jen v úplných maličkostech, ono to bylo od začátku napsané dost dobře. Po dlouhé době jsem držel v ruce scénář a říkal jsem si: tak o tohle bych se vážně chtěl pokusit.


Na place jste se sešel s Bárou Hrzánovou, která hraje maminku Johanky. Je tak trochu opakem vaší postavy – energická, rázná, víc uvolněná.
To je právě na téhle dvojici dospělých to zajímavé. Jsou každý úplně jiný a od začátku si člověk říká, že za tím něco bude. Jejich vztah má zvláštní vývoj a to se mi líbilo moc. Za Barunku jsem byl samozřejmě rád, ona je vnímavá a temperamentní. Až se ten její živel musí někdy malinko mírnit.


Měli jste možnost se oběma dětmi hloubeji seznámit dřív?
Ano, měli jsme pár zkoušek. Petr chtěl samozřejmě vědět, jestli k sobě navzájem pasujeme. Ale jaký kdo je, stejně poznáte, až když jde do tuhého, až na place. Ale zato hned po pár klapkách. Je to stejné jako na divadle – pokud se zkouší opravdu poctivě, během týdne víte, s kým máte tu čest.


Jen trochu odbočím - jak se člověku hraje s někým, kdo se ukáže, řekněme, nepěkně?
Jednoduché to není, to je pravda. Ale když je dotyčný talentovaný, odpustíte mu za ten jediný okamžik pravdy cokoli. Horší je, když se talentu nedostává a pravdivá chvíle se nedostaví. Ale u tohohle filmu mě nic takového trápit nemuselo. Tady se sešli lidi, na kterých bylo vidět, jak jim o tu společnou věc jde. A to i u všech profesí takříkajíc za kamerou. Nemáte představu, jaká je to pro herce podpora a zdroj přímo nekončící radosti. Protože když tahle vůle chybí, může vám i rekvizitář nebo ostřič nevědomky podrazit nohy. Pan kameraman Klaus Fuxjäger snímal tenhle film podle toho, jak herec před jeho objektivem dýchal. Doslova. Nemůžete si přát víc.


Petr Oukropec je producent a do režie se pustil poprvé, protože nechtěl látku opustit. Vnímal jste nějaký rozdíl v jeho chování na place?
Vlastně vůbec ne. Mnohokrát jsem se přesvědčil, jak moc tomuhle příběhu věří, jak moc skrz něj chce říct to, co má na srdci, že jsem zas uvěřil já jemu. Někdy se pak stane, že tohohle „uvěření“ později litujete, ale to není tenhle případ.


Zažil jste rušné natáčení. Kromě dětí byly na place i tygři. Byl jste obezřetný?
To víte, že jo. Po přečtení scénáře jsem se dopustil typické primitivní reakce blbého herce. Zeptal jsem se Petra – a jak to chcete udělat s tím tygrem? A on na to, že to ještě vykrystalizuje. Myslím, že se jim to nakonec povedlo a že je dobře, že jsme točili s živými zvířaty. Na place totiž byli tygři dva. Kdyby to jednoho přestalo bavit - což se stávalo dost často -, aby mohl nastoupit druhý. Samozřejmě to bylo náročné, od nás všech to chtělo velkou trpělivost, navíc oni postupně rostli. Takže když jsem měl dělat scénu v úplné blízkosti tygra na samém konci natáčení, byl jsem mírně neklidný. Když jste půl metru od něj a máte mu vzít polštář potřený kuřecím masem, který on považuje za kořist, jste pro něj prostě nepřítel.


Jak to dopadlo?
No, přežili jsme to, oba. Ale vážně: když jsem tu sekvenci pak viděl sestříhanou, požádal jsem, aby panu střihači tlumočili hlubokou poklonu, protože to na plátně vypadalo, že se tygr ke mně lísá… V reálu pochopitelně dělal všechno možné, jen se nelísal, to vám tedy řeknu.


Zdá se mi, že fantazie z dětských snímků dnes vymizela. Díváme se na téměř akčně pojaté pohádky, kde se pitvoří čertíci, jazyková poezie a prostor pro fantazii žádné. Jak to vidíte vy?
S těmi pohádkami s vámi souhlasím, nedá se na to někdy dívat. A byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsem měl chuť do Modrého tygra jít. Protože je o fantazii, o člověčí fantazii. O snech, které cestou poztrácíme, ani o tom nevíme. Maximálně nám jejich existenci připomenou obchodníci, kteří nám slibují, že u nich „si můžeme splnit své sny“. Samozřejmě když jim odevzdáte určitý obnos. Ale to nejsou ty sny, o kterých je tenhle film. Kdysi, zkraje 70. let, se konal v Lucerně večer k výročí padesáti let od premiéry Vest Pocket Revue. Přišel tam i pan Werich a mimo jiné říkal: Víte, nemáme žádnou zprávu o tom, že by lev nebo žirafa měli fantazii. My máme fantazii. Často si na jeho slova tehdy v Lucerně vzpomenu, když vidím, jak si tenhle dar ochotně necháváme ubíjet k smrti kšeftařením různých pitomců a ještě je vlastně leností podporujeme. Ale občas se naskytne naděje, že by se ta naše ubitá fantazie mohla zas probrat k životu. Aspoň na chvíli.


Jak jste na tom vy? Daří se vám někdy fantazii v sobě oživit?
Občas díky mé profesi. Mě na ní vlastně dnes baví už jen ta fáze, když člověk sedí doma a představuje si, co ta figura dělá, nedělá, jak se chová v jedné situaci, ve druhé situaci a tak dále. Jenže to jde jen tehdy, když vám to text, který máte před sebou, umožní. Když ne, fantazie spí jak špalek.


Chápu, že je problém narazit na dobrou inspirativní látku. Čím to je? Válcuje tahle rychlá konzumní doba autorskou svobodu a nápady?
Ano. Jsme zajatci našeho zrychleného světa, abych trochu citoval. Všechno je nastříhané do klipovitosti, nemáme čas sledovat souvislosti a už ani nechceme – začíná to, myslím, být dost vážné. Možná by nás mohl zachránit tygr, kterého si to dobré, co v nás ještě zbylo, obarví namodro.