Jan Nedbal: Příběh Tomáše Tomana jsem neznal. Zažil obrovský nátlak na psychiku

„Nabídku na ztvárnění této úlohy jsem přijal bez jakéhokoli přemýšlení. Už jenom proto, že všechno, co točí režisér Peter Bebjak, je skvělé. Strašně si vážím toho, že mě obsazuje. Tohle je už náš pátý projekt. Vždycky když mi volá Peter, jde všechno stranou,“ říká Jan Nedbal.

Minisérie vypráví skutečný příběh novinářky Magdaleny Sodomkové, které Tomáš Toman, jenž byl zadržen na útěku před českou spravedlností, napíše z indonéského vězení. Tvrdí, že daný zločin nespáchal a poukazuje na sporný posudek soudního znalce přezdívaného Matematik. Znal jste ho?
Vůbec ne. Neznal jsem ani stejnojmenný podcast, jímž se minisérie inspiruje. Netušil jsem, kdo je Tomáš Toman. Prostě nic. Začal jsem poslechem onoho podcastu, o kterém si myslím, že je jeden z nejlepších, co jsem kdy slyšel. Jeho zpracování je skvělé. Nejlepší na tom je, jak šíleně dlouhou dobu to celé obsáhne a jaká frustrace z toho čiší. Je fascinující a zároveň velmi nebezpečné, jak někdo, kdo je na tak vysoké pozici jako Matematik, může mít prakticky monopol na svoji funkci a nikdo ho nehlídá. A ke všemu nedokáže ani jít vstříc jakékoliv konfrontaci s názorem, že něco dělá špatně. Bohužel v případě tohoto konkrétního omylu bylo cenou přes šest let Tomášova života.

Upřímný Marek Eben: Ne vždy platí, že velká hvězda je pro diváky atraktivní

Co pro vás obnášela příprava na ztvárnění postavy, která je skutečná, ale hlavně pořád naživu?
Ve všech směrech šlo o ojedinělou práci. Důležité bylo, že jsem se mohl s Tomášem potkat a „naučit se ho“. Mohl jsem koukat, jak se hýbá, jaká slova používá, jestli má svoje fyzické tendence, které pak můžu opakovat v záběrech… Pro mě to byla obrovská zábava. Strašně jsem si to užil, zatímco Tomáše už to potom asi trošku štvalo, protože jsem si o něm neustále něco zapisoval do notýsku. Jen doufám, že se mi ho podařilo ztvárnit k jeho spokojenosti.

Zajímavý je i ten jeho smích…
Ano, potřeboval jsem vědět, co za tím je, protože v prvním dílu minisérie je scéna, kdy Tomáš přiletí z Indonésie zabásnutý Interpolem. V záběrech v televizi pak vidíte, jak jde s pouty na rukou a dost zvláštně se směje. Na to jsem se ho zeptal hned, proč se tak blbě smál, protože to působí všelijak. A víte proč? Bylo to proto, že česká policie mu dala ještě jedna želízka na ta první, takže měl dvoje. Navíc mu bylo řečeno: „Jménem zákona vás zatýkáme!“ Načež Tomáš odpověděl: „Ale já už jedna pouta mám.“ Dostalo se mu odpovědi: „Drž hubu, nebo přes ni dostaneš.“ Takže proto se tehdy smál. Tohle nikdo samozřejmě nemohl vědět, takže si všichni mysleli, že je to nějaký psychopat. Prostě magor, který se tlemí tomu, že jde do vězení. Taky jsem ho potřeboval poznat trochu opilého, aby odhodil všechny zábrany a byl sám sebou. I v tom nejhorším. Což byl stav, během kterého se stala ona tragédie.

Už před ní měl Tomáš škraloup, když zbil řidiče autobusu. Co vám řekl o této skutečnosti?
Že to udělal, protože ten řidič zavřel jeho kamarádovi nohu do dveří a autobusem jej pak vláčel po cestě. Nechtěl zastavit, takže Tomáš zvolil řešení, o kterém si v danou chvíli myslel, že je jediné správné. V seriálu to vypadá, že toho řidiče zmydlil, ale ve skutečnosti mu prý dal jednu ránu. Prostě se bál, že to ten jeho kamarád nepřežije. Tenkrát za to dostal podmínku, což mu pak při posuzování tragédie, o které hrajeme, hodně přitížilo.

Určitě jste se bavili i o jeho věznění.
No, jasně. Strašně mě zajímalo, jak vnímal rozdíl mezi českým a indonéským vězením, jak to tam snášel. I s přihlédnutím k tomu, že se dostal do party kriminálníků, se kterými neměl nic společného. Z jeho vyprávění mi to celé přišlo jako neskutečný nátlak na psychiku. Ale možná, že ta hrůza, to, co ve vězení zažil, byl hnací motor k tomu, aby se dokopal k napsání ústavní stížnosti a snaze očistit se.

Podzimní Nova? Televize uvede premiérovou Kriminálku Anděl i Tátu v nesnázích

Byl tedy podle něj v těch vězněních nějaký rozdíl?
Ano, překvapilo mě, když říkal, že indonéské vězení je vlastně oproti tomu českému, které je hodně striktní, docela v pohodě. Všichni bychom si asi představovali díru v zemi, ve které člověk sedí a polévají ho studenou vodou. Paradoxně tam ale vězeň mohl mít i telefon. A když někoho podplatil, tak i dobré jídlo.

Za Tomáše hodně bojovala jeho maminka, kterou v minisérii ztvárňuje Zuzana Bydžovská. Jak jste na sebe slyšeli?
Byl to obrovský bonus celého natáčení, že jsem měl možnost pracovat právě s ní. Považuju ji za fenomén mezi českými herečkami. Stejně tak jsem měl radost, že jsem se na place setkal s Kristýnou Bokovou, která hraje Tomášovu sestru, Jiřím Bartoškou (Matematik) a Luckou Štěpánkovou (Magdalena Sodomková). Jako pořád ještě herecký nováček jsem měl obrovské štěstí, protože jsem mohl nakouknout do jejich „kuchyně“ a třeba se i něčemu přiučit.

Brzy vás uvidíme jako jednoho z bratrů Mašínů ve filmu Bratři. Také skutečná postava, s níž jste se ovšem potkat nemohl, protože Ctirad Mašín zemřel v roce 2011.
Bohužel, ale předminulý rok jsem se setkal s Josefem Mašínem. Nejdřív v Drážďanech a potom jsme jeli na nádraží do Uckru, kde se v roce 1953 odehrál jeden z nejdramatičtějších střetů během jejich útěku z Československa na Západ. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek, do konce života na to nezapomenu.

Vašeho bratra hraje Oskar Hes. Jaká byla v tomto případě vaše příprava?
Extrémně náročná. Musíte si uvědomit, že ten projekt vznikal z různých příčin docela dlouho. Natáčení se několikrát přerušilo, samozřejmě i kvůli covidu. Myslím, že je to pět let, co nás do rolí bratří Mašínů obsadili. V mezičase jsme, pravda, režisérovi Tomáši Mašínovi trošku zestárli. Už předtím jsme absolvovali „nabíhací proces“, protože člověk musí nabrat svaly. Pro mě osobně to bylo důležité, protože jsem od přírody hubený a Ctirad Mašín byl od přírody maskulinní kluk. Díky tomu jsem se dostal do nějaké formy, fyzicky jsem byl už celkem věrný svému předobrazu. Jenže ve filmu je pak obrovský dějový skok, protože hrajeme i o Ctiradově uvěznění a o práci v uranových dolech v Jáchymově. V tu chvíli jsme potřebovali, aby vypadal úplně jinak. Takže jsem za dva měsíce zhubl deset kilo. Z těch svalů, co jsem nabral, bylo všechno pryč.

Jak jste to udělal?
Nebylo to nic příjemného. Dvakrát denně jsem běhal, držel jsem keto dietu a chodil do sauny. A před natáčením scény, kdy se jakože vrátím z vězení a dám si koupel, jsem držel osmačtyřicet hodin půst. Totální. Od jídla i od vody. To se pak jako scvrknete, vlastně zmizíte. Kůži máte jako Iggy Pop, takovou papírovou.

Co bylo ve finále snazší? Nabírat svaly, nebo hubnout?
V tom prvním případě jsme chodili pětkrát týdně cvičit pod vedením profesionálního trenéra, měli jsme výživovou poradkyni, která nám udělala jídelníček. Takže jsem každé dvě hodiny jedl kuře s rýží, do toho pil různé proteinové drinky, bylo mi zle z přežranosti, je to prostě full-time job. Ale zase bylo husté sledovat, jak rychle vám ty svaly rostou, jak je člověk napumpovaný. Hubnutí je pak vlastně mnohem snadnější. Docela mrzí, že se Mašínovi netočili obráceně. Že bych byl napřed hubený a potom měl svaly, které bych si mohl nechat.

KVÍZ: České krimi táhne. Ověřte si, co víte o legendárních seriálech

A co si vlastně o příběhu Mašínů myslíte – byli to hrdinové, nebo vrazi?
Nepřísluší mi hodnotit jejich činy jakkoli kriticky, protože jsem se narodil v roce 1990. Na druhou stranu chápu, že to téma společnost polarizuje, omílá se pořád dokola. Ale ať chceme, nebo nechceme, uvědomíme si, že odbojová skupina bratří Mašínů, potažmo celý příběh jejich rodiny, vykazuje hrdinské skutky. Ti lidé byli podrobení obrovské zkoušce dvěma totalitními režimy. Byli z úplně jiného podhoubí a těsta. Bojovali proti zlu, na které zrovna stačili. A když je člověk takovému zlu vystavený, volí na cestě za jeho zmařením prostředky, které má zrovna k dispozici.

Jak hodnotíte spolupráci s Oskarem Hesem?
My spolu bydlíme, jsme nejlepší kámoši. Oskar je můj životní guru, ačkoli je o hodně mladší než já. Probíhalo to tak, že jsme po natáčení přijeli domů, dali si panáka a šli spát, protože v pět ráno jsme už zase museli jet na plac. Takže natáčení jsme prožívali hodně intenzivně. A teď, když už je za námi, se doma pořád potkáváme. A zdá se mi, že energie „jakože bratrů“ je mezi námi stejná.

Jan Nedbal v minisérii Matematika zločinuZdroj: se svolením Voya

Film bude určitě vzbuzovat debaty. Budou vás zajímat?
Ani moc ne. Před časem jsem si chvilku četl komentáře na Facebooku, ale došel jsem k závěru, že skoro každý člověk, který má dnes přístup k internetu, si myslí, že je publicista a všemu rozumí. Přestalo mě to brzo bavit, je to úplná ztráta času. Většinou se jedná o irelevantní názory lidí, kteří k tomu tématu v životě nic nečetli. A jediné, co znají, jsou řeči, které pochytili v hospodě u piva. Takže proč by to měl člověk brát vážně? Ani náhodou.

Dá se říct, že role milence Boženy Němcové, Václava Bolemíra Nebeského, byla pro váš herecký rozjezd zásadní?
Rozhodně. Byla to úloha, která mě zviditelnila. Jednalo se o moji první spolupráci s režisérkou Lenkou Wimmerovou, se kterou jsem mimochodem nově natočil seriál Mozaika podle scénáře Alice Nellis, taky pro Voyo. Po roli v dramatu Herec, kterou mi svěřil zmiňovaný režisér Peter Bebjak, byl Nebeský druhou větší postavou, v níž jsem měl větší prostor vybudovat si nějaký charakter. Nebylo to prostě jako tři dny na Specialistech, kde máchám pistolí, ale něco, co jsem si mohl nastudovat, něčemu se dostat pod kůži a vyrobit to. To mě strašně moc bavilo. Je hrozně milé, že doteď, když někam přijedu, lidé většinou vzpomínají minisérii Božena. Tedy hlavně dámy.

Nové české filmy? Její tělo, Mašíni i osudy dobrého Haška v Kozubově podání

Ještě máme prázdniny – co plánujete? I nějaké divadlo?
Divadlo bohužel ustoupilo filmu. Donedávna jsem hrál akorát mladšího Wericha na pražské Kampě, střídal jsem se v té roli s Vojtou Kotkem, ale to už skončilo. Teď mě čeká volný srpen. S přítelkyní vyrážíme autem na road trip po Evropě. Vypnu telefon, nic mě nebude zajímat. A až se vrátím, začneme točit druhou a třetí sérii Krále Šumavy.

Budete řídit? Jste zkušený řidič?
Ne! Řidičák mám pět měsíců. Nebudeme se v řízení střídat, ale zato máme dobré auto, v němž se dá i spát. Cestu začínáme v Bulharsku a pak se dostaneme do Itálie, na Sicílii, do Švýcarska, Francie, Španělska, uvidíme. Všechno je to otevřené.