Kdy a jak vznikla myšlenka na Okresní přebor?

Ta úplně původní?

Ano.

O fotbale jsem psal vždycky, protože jsem ho hrál a hraju do dneška. Už na FAMU jsem psal povídky z fotbalového prostředí a jednou jsem je sepsal do většího tvaru. Myslel jsem si na hodinový televizní film, který byl sice ještě jiný než Okresní přebor, ale všechny postavy, které dneska známe, v něm byly už tenkrát.

Proč ten film nakonec nevznikl?

Protože ho v České televizi nechtěli z důvodů, které vlastně ani neznám, tak jsem ho odnesl na Novu a tam přišli s myšlenkou, jestli by nebylo lepší místo televizního filmu natočit na dané téma spíš seriál, což mi přišlo jako výborný nápad. Říkal jsem si, že bude fajn na půdorysu seriálu zmapovat jednu fotbalovou sezónu. Navíc mi to umožňovalo uplatnit mnohem víc postav.

Seriál Okresní přebor přišel v době, kdy u nás existovaly prakticky jen vztahové seriály. Bylo těžké si sportovní seriál prosadit?

Od začátku jsem říkal, že by mělo jít o komediálně laděný seriál, v němž by měly být vztahy podružnější, protože síla Okresního přeboru leží jinde – v netypickém prostředí. Mojí ambicí bylo udělat seriál se sportovní tématikou a udělat ho opravdu věrně. Víte, když jsem do té doby viděl film se sportovní tématikou, tak jsem byl většinou hodně zklamaný, jak je to udělané. Většinou je to o ojedinělých výkonech a vyhrocených zápasech, přitom z osmdesáti, devadesáti procent je sport o něčem úplně jiném. Zvlášť ten amatérský.

Byl jste potom překvapen, jak těžké je natočit sport tak, jak chcete a potřebujete – přihrávku, nahrávku, střelu, gól?

Od začátku jsem věděl, že sportovní sekvence nebudeme vůbec připravovat. Nic není inscenované, všechny zápasy jsou točené dokumentárně tak, jak opravdu probíhaly s fotbalisty, o kterých to opravdu je, a proti týmům, které hrají na stejné úrovni. Přiznávám, je to trošku hra na náhodu.

Takže ve filmu ten ťukes od tyče do tyče ven…?

To je autentický moment zápasu.

A já doufal, že natáčením téhle sekvence jste strávili aspoň půl dne.

Kdepak, v případě téhle scény nám jenom přálo štěstí. Navíc si můžete pomoct střihem. Konkrétně tahle situace totiž gólem neskončila, ale vy si můžete pomoct tím, že hned za tuhle situaci nastřihnete situaci úplně jinou z jiného momentu zápasu. Střihem vytvoříte ohromný závar před brankou, který nakonec přece jen gólem skončí. V tomhle směru byla práce ve střižně velmi zábavná. Pokud už jsme něco fixlovali, tak jen mimotechnicky. Během natáčení seriálu jsem se naučil, že když chci, aby nějaké mužstvo dostalo gól, seberu mu tři nejlepší hráče, aby si jejich soupeř dokázal vytvořit tlak. Pak už byla jen otázka maximálně dvaceti minut, než ten gól opravdu padl. Takových pomůcek je víc.

Jak dlouho jste točili jeden zápas?

Jeden zápas se většinou točí jeden den včetně prostřihů na střídačku, přičemž herecké akce na střídačce se točí separátně od herecké akce na hřišti. Většinou to fungovalo tak, že na hřišti jezdil někdo na kole, který předstíral, že je míč, čímž jsem docílil toho, že se všichni dívali na jeden bod. To je fáze, která je náročnější pro mě jako režiséra, protože já si v tu chvíli už musím vybrat, kterou z těch před tím natočených fotbalových akcí asi použiju, tudíž, kde a jak se zhruba při nich pohyboval míč. Celé je to tak trochu matematika. Nebo jak tvrdí Jaroslav Hřebík – deskriptivní geometrie.

Jak se hercům zamlouvalo hrát celý den jeden zápas? Nepletli večer tak trochu nohama?

Pletli. Proto se natáčecí plán stavěl tak, aby se dva zápasy netočily dva dny po sobě. Týden hrát jenom fotbal by prostě nešlo. Už takhle jsem měl na filmu zraněné čtyři lidi. Například Ondra měl utržené vazy, takže si všimněte, že v některých zápasech vůbec neběhá a nekope do míče, jenom chodí a nadává. Naštěstí se to vždycky dalo něčím ošulit, zařídit to tak, aby to nevypadalo debilně.

Pojďme zpátky na začátek, jak se rodilo herecké obsazení Slavoje Houslice?

První, koho jsem oslovil a kdo mi bez problémů kývnul, byli David Novotný, Leoš Noha a Pavel Kikinčuk, se kterým jsem chtěl opravdu hodně něco společného dělat. Je to velký oblíbenec mojí ženy, která mi ho ukázala v Činoherním klubu. Víceméně pro tyhle tři jsem taky jejich postavy psal. Naopak o Luňákovi a Orlovi jsem měl původně trochu jinou představu, ale nakonec se to vyvinulo tak, že Luňáka hrál Ondra Vetchý a Orla Luděk Sobota.

Prozradíte původní představy na tyto role?

Neprozradím, ale můžu říct, že všichni, s kým jsem na tyhle role původně počítal, se nakonec v Okresním přeboru přece jen objevili, byť v jiných rolích.

Natočený seriál poměrně dlouho čekal na svoje uvedení na televizních obrazovkách, jak jste tohle období prožíval?

Měl jsem za sebou usilovnou roční práci, přičemž mi bylo řečeno, že minimálně další rok budu čekat, než seriál někdo uvidí, což je pro režiséra nepříjemné, ať už je výsledek jakýkoliv. Byla to práce, se kterou jsem se nikde nemohl prezentovat. Třeba jsem šel na konkurz, říkal jim, že mám za sebou velký seriál o fotbale a oni se tak na sebe nechápavě dívali, protože o ničem nevěděli. Dokud to nemá premiéru a není to vyzkoušené v éteru, tak to prostě neexistuje.

Byl pro vás následný úspěch seriálu satisfakcí?

Paradoxní je, že úspěch seriálu jsem ve chvíli, kdy běžel, moc nevnímal.

Jak to?

Narodil se mi syn a měl jsem honičku. Za to si velmi dobře pamatuju, kdy mi opravdu došlo, jak moc populárním se ten seriál stal. To už bylo dávno po odvysílání a my jsme jako Slavoj Houslice jeli hrát někam exhibiční zápas a přišlo tři a půl tisíce diváků.

To nechodí leckde ani na ligu!

No právě, proto mi to tak vyrazilo dech. Netušil jsem, že jsme až takhle populární. Nějaké smsky a pozitivní ohlasy se ke mně dostaly, to samozřejmě ano, ale fakt jsem netušil, že se Okresní přebor stal celonárodní záležitostí. Od té doby jsem si toho už víc všímal. Třeba když jsem přišel do hospody, bylo milý slyšet, jak hlášky ze seriálu mezi lidma zlidověly a jak si už žijí vlastním životem. To potěšilo.

Zlidověl především pozdrav Dobjej, postava veterináře Větvičky ztvárněná Leošem Nohou se stala legendární. Mají jednotlivé postavy seriálu své skutečné předobrazy v reálném životě, třeba právě Větvička?

Žádné skutečné předobrazy nikde nežijí. Všechno to jsou různě pomíchané destiláty postav, se kterými jsem se za těch dvacet let u fotbalu potkal, samozřejmě se značkou dávkou tvůrčího Škatulata, hejbejte se a s jistým osobním a tvůrčím vkladem těch, kdo je hrají. Třeba až Ondra Vetchý dal Luňákovi takový ten fanatismus ad absurdum. On už byl ve scénáři, ale nebyl stěžejní, Ondra to na tom postavil. A speciálně u Větvičky jsem se jeho mluvy hodně bál. Nechtěli jsme, aby to vyznělo trapně. Teprve ve chvíli, kdy jsem tak Leoše uslyšel mluvit, tak jsem uvěřil, že to bude fungovat. Navíc úplně původně ve scénáři bylo ráčkování, ale tím, jak jsme se o tom s Leošem dlouho bavili, tak došlo k tomu posunu od špatného „er“ k čistému „jé“. (smích)

Říkáte, že finální modelování postav provedli až sami herci, stalo se, že vám někdo původní představu o postavě úplně převrátil?

Ne, to se nestalo. A oni si to samozřejmě nemodelovali sami. Přišli jen s mnoha novými nápady, které mi výrazně pomohly ty postavy zkonkretizovat.

Seriál měl obrovský úspěch, takže Nova celkem logicky asi přišla s myšlenkou na volné pokračování. Co vy na to?

V seriálu jsem pokračovat nechtěl, místo toho jsem přišel s myšlenkou na film, kterou se mi po několika peripetiích podařilo prosadit. Ale i tak jsem se bál toho znovu vstupovat do stejné řeky. Věřit, že to celé má smysl, jsem začal až ve chvíli, kdy jsem cítil, že se mi daří psát Pepika Hnátka, že mi ožívá pod rukama. To byla úleva. Scénář měl mraky verzí a v jeden moment jsem si říkal, že s tím i fláknu.

Proč jste nechtěl pokračovat v seriálu?

Neviděl jsem kudy a jak. Kde brát nápady k postavám, o nichž už jste natočil hodiny a hodiny materiálu?

Nebylo naopak mnohem horší točit prequel k seriálu, tedy film, u kterého už všichni dopředu vědí, jak dopadne – Pepik Hnátek zemře?

Právě v tomhle jsem spatřoval určitou výzvu! Bavila mě představa, že lidi jdou do kina na film a vědí, že Hnátek zemře. Bylo zajímavé film postavit takovým způsobem, aby diváky zajímalo, JAK zemře. Petr Jarchovský, kterého jsem poprosil, aby mi opoznámkoval jednu verzi scénáře, říkal, že tohle je právě to, co ho na tom nejvíc baví – je to sice kronika ohlášené smrti, ale nevíme, odkud a kdy to přijde. Bavilo mě stavět příběh tak, že vlastně každý v Houslicích může být jeho „vrahem“. (smích)

Zatímco seriál se mi zdál spíš legrační, film mi v mnoha ohledech přijde formanovsko-papouškovsky nekompromisní a nelítostný. Na jednu stranu se smějete, na druhou stranu vás u toho mrazí, co jsou si ti lidé schopní dělat.

Takový měl být už seriál! Ale je třeba si uvědomit dvě věci, jednak že jeden díl seriálu měl dvacet minut, takže to byla vždycky spíš jen taková anekdotka, a jednak že seriál byl točen na zakázku, takže jsem si nemohl dovolit úplně všechno to, co mi dovolil teď film. Na druhou stranu je ale třeba taky přiznat, že některé díly seriálu takové přece jen jsou a jsou to zrovna ty díly, které mám nejradši.

Které díly máte nejradši?

Díl s Ivanem Trojanem.

To překvapí asi málokoho.

To je přesně díl, u kterého se sice smějete, přitom je to ale smích velmi nelítostný až krutý. To samé díl s homosexuály, sranda, ale tuhne vám u ní úsměv. A pak mě baví díl Derby, kde koupou rozhodčího, který je přitom nevinný blb. Tím nechci říct, že ostatní díly nemám rád, mám. Líbí se mi třeba i díl Konvoj, který je čistá sranda a který natočil Kuba Kohák. To byl díl, který jsme s Petrem Kolečkem dali dohromady během pár dnů, Kuba ten díl pojal jako legraci od začátku do konce a ona je to opravdu legrace od začátku do konce, ale nakonec se trochu vyrábí. Být vtipný za každou cenu mě zase až tak nebaví. Ten vtip odněkud musí přijít a když nepřijde, tak se z toho nepotento…a právě s tímhle přístupem se paradoxně urodí humoru víc a nejlepší na tom je, že nikdy dopředu nevíš, odkud přiletí.

Co bylo pro vás na filmu nejtěžší?

Nejtěžší bylo udržet balanc. Chtěl jsem, aby Poslední zápas Pepika Hnátka byl vtipný a zároveň nebyl trapný, patetický nebo sentimentální, protože to je přece jen film o smrti. A smrt je vážná věc a vyvolává smutek. Chtěl jsem, aby byl rovný a přirozený. Sentiment se vám tam pořád vkrádá, svádí vás to sáhnout po něm, ale to jsem nechtěl, na to jsem se opravdu pekelně soustředil, abych nikde nepodlehl.

A co jste si na filmu naopak nejvíc užil?

Například Jana Hartla, který pro mě představuje člověka z jiné doby. Nevím, jak přesně to říct, ale hrál vždycky ve filmech, které se mi líbily, myslel jsem si, že je pro mě nedostižný, že se s ním nikdy nepotkám. Bylo fajn zjistit, že v reálu je to skvělý chlap a že je ochoten poslouchat mě, o tolik mladšího kluka z Buranova. (smích) Mirek Krobot, pro mě ohromná ikona českého divadla, a najednou mám možnost s ním pracovat a říkat mu: „Hele, tohle si jako podělal…“ (smích) Honza Muchow, ikona mých pubertálních let, ke kterému jsem vzhlížel, chodil na jeho koncerty a teď mu najednou mám říkat, co má dělat? A to jsem ho požádal jenom o to, aby pomohl s muzikou Vráťovi Kydlíčkovi, který udělal pro seriál pár písniček. Vráťa je takový samorost, harmonikář, co křičí po hospodách, a najednou ho dávám dohromady právě s Muchowem, co jezdil hrát do Anglie a měl tam obrovský úspěch. A ono jim to spolu funguje! Tahle spojení mě ohromně baví.

Mimochodem, hudební složka filmu je velmi zajímavá, proč jste se rozhodl pro kombinaci westernových motivů a současného popu?

Pokud jste si nevšiml, tak ten film je western. Nesmějte se. Stavebně jsem se o to opravdu pokoušel. Hnátek je John Wayne, který má tu hodinu na to, aby přišel tam a tam a všechno vystřílel. Nesmějte se! (smích) S Mirkem jsme si říkali, že by Hnátek měl být tenhle tvrdý westernový hrdina, což se nakonec myslím opravdu povedlo. Pepik Hnátek je čistý hrdina. Hrdina bez uvozovek. Což je zase taková věc, která ve scénáři nějak byla, ale zasunutá, nepojmenovaná a v tom byl přínos Mirka Krobota, který tu podstatu Pepika Hnátka dokázal vyhmátnout a zkonkretizovat. Jo a ten pop… tohle se prostě hraje na poutích. Tak to tam je. Chtěl jsem taky Evu a Vaška, tuhle dvojku kluci od kolotočů taky pouští, ale byli moc drazí.

Byla alternativa k obsazení Pepika Hnátka?

Přemýšlel jsem i o jiných možnostech, ne že ne, ale nakonec jsem u toho Mirka vždycky skončil. Každý z těch herců, o kterých jsem přemýšlel, by Hnátka zahrál trochu jinak, protože já dopředu pracuju s osobností, kterou tu herec má. A mně se nejvíc líbila představa, kterou jsem si sumíroval s Mirkem. S ním se ohromně dobře pracuje. Měl ambici to dělat, což je vždycky dobré znamení. Čet poctivě všechny verze scénáře. Vyjadřoval se k nim, sice dost stroze, ale i tím mi hodně pomáhal, protože to třeba v určitou chvíli nebylo ono. Cítil jsem takovou nějakou kompatibilitu. Ještě  jsem nezažil herce, který by řekl: „Udělám si dva měsíce čas a budu jen tvůj.“ Jak je režisér, tak vidí i druhou stránku věci, ví, že potřebujete nějaký čas na práci a klid a soustředění, takže mi nad diářem řekl: „Tady odsud až sem jsem tvůj a dělej si se mnou, co chceš. Jsem ti plně k dispozici. Tady už nemůžu, to už budu pryč.“ A na tom filmu je to podle mě ohromně vidět.

Zapadl pan Krobot do týmu? Nebo musel čelit nějakým pubertálním fórkům ze strany svých svěřenců?

Hned zapadl. Ono to zas tak složitý není.

Tak pár vyslanců z Dejvického divadla v seriálu měl, třeba Davida Novotného, takže asi věděl, do čeho jde, ne?

Musel si vyslechnout pár sprostých vtipů, pak musel pár sprostých vtipů říct a už byl náš. (smích) Navíc o pauzách si chodil kopat sám na bránu.

Na zařízení.

Ano, na zařízení. (smích)

Mimochodem, kde jste přišel k tomuhle názvu pro branku?

V dorostu jsem měl trenéra Oldřicha Limporta, je to ten pán ze seriálu, který se jmenuje Jebavý.  Ten brance říkal zařízení.

Zařízení dle mého soudu taky rychle zlidoví. Co od filmu očekáváte vy osobně?

Vůbec nevím. Doufám, že příběh je docela silnej, že film nenudí… Ono je to těžký. Když Steven Spielberg točil druhý díl Indiana Jonese, tak říkal, že to bude v každém případě nevýhra, protože jsou v podstatě jen dvě možnosti, jak to dělat. Buď to udělat úplně stejně jako první díl a lidi vám budou vytýkat, že jste to udělal stejně a že je to nuda. Nebo to udělat trochu jinak a lidi vám budou vytýkat, že už to není to, co to bylo. Takže nevýhra. (smích) Já jsem šel tou druhou cestou, protože ta první by mě nebavila. Udělal jsem to trochu jinak a přivedl úplně novou postavu, která ale zase až tak nová není a udělal z ní hlavní figuru vyprávění. Ostatní jsou odsunuti na druhé místo, ale zase ne tolik, aby někomu chyběli. Bylo fajn, že ve filmu už jsem žádné vztahy nemusel vytvářet, protože je známe. Už si můžeme užívat jen jejich konfrontace. V zásadě se dá říct, že filmem „jen“ rozšiřujeme mytologii seriálu: Jaký byl vztah Luňáka s Hnátkem? Jaký byl vztah Hnátka s Orlem?

 

(zdroj: BontonFilm)