Jan Svěrák: Myslel jsem, že pohádka bude snadná

Už podruhé jste se pustil do pohádkového žánru. Je to proto, že si u toho tak trochu odpočinete, na větší projekty nejsou peníze nebo vás to prostě momentálně baví?

No, myslel jsem si, že to bude jednoduché. Zámky a hrady tu máme, spoustu herců, kteří si rádi zahrají v pohádce, taky, navíc jsem předpokládal, že se na to budou dobře shánět prostředky, protože pohádka je vděčný žánr. Byl to naivní předpoklad, ale zaplať pánbůh, že jsem si to myslel, jinak bych se do výpravné pohádky asi nepustil.

Jakpak to?

Hlavní trojice naštěstí čas měla, podařilo se skloubit jejich natáčecí termíny. Ale u ostatních jsem zjistil, že se točí tolik českých filmů a seriálů, že v podstatě nikdo nemá čas. A větší scény, třeba svatba, kde se mělo sejít dvacet herců z celého filmu najendou, vypadaly, že ani všechny ty hvězdy nedáme dohromady. Našel se jediný den v roce, kdy se svatební obraz mohl udělat. Naštěstí nepršelo. No a financování, to je taky pohádka, ale smutná.

Nedostali jste grant?

Dostali, ale nejdřív o polovinu menší, než jsme doufali. Nakonec to bylo sedm milionů korun, což nám zachránilo krk. Co je ale paradoxní, že jsme si ani s touhle podporou nemohli dovolit natáčet na Hluboké, na zámku, který spravuje to samé ministerstvo kultury, které nám dalo grant. Na Hluboké stojí natáčení 150 tisíc korun denně a musíte jako filmař přijít jen v pondělí, kdy je zavřeno. Jinak bychom museli uhradit ušlé zisky, což je ještě jednou tolik. To je pro český film nemožné, takže tam točí jen Němci a Američané. Točili jsme tedy jen zvenku a interiéry jsme udělali ve Žlebech místní zámek není tak pompézní, ale je krásně zařízen. A také tam není takový nával turistů, takže jsme nevadili.

Člověk chce udělat na plátně reklamu českým zámkům a oni takhle, co?

Radost z natáčení ale byla i tak. Vždycky jsme si s kameramenem Vladimírem Smutným říkali, jaká je škoda, že v realistických filmech nemůžeme uplatnit více fantazie. Ale u pohádky je to fantastické celé, nic nemůže zůstat normální. Což je ta radost, kterou jsem si Třemi bratry udělal.

Byli Tři bratři realizačně snazší než Kuky?

Určitě. Krom jiného nemuselo hlavní figury vodit pět loutkoherců. Herci chodili i hráli docela sami. Řada věcí byla hotová, třeba kočáry. I když kostýmy se šily. Vím, že holky mají u pohádek rády výpravnost, tak jsem slíbil Simoně Rybákové, že když mi kostýmy navrhne, může si je udělat, jak bude chtít. Tak si dala záležet pro každou postavu objevila krásnou látku a navrhla nápadité kostýmy. Celkem třicet se jich šilo na Barrandově. Mají tam skvělé specialisty, zvládnou všechno, včetně dobových kožených holínek.

Připomeňme, že scénář vám napsal otec Zdeněk Svěrák.

Táta psal s Jardou Uhlířem pro Českou televizi tzv. minioperky. Klasické pohádky, z nichž dělali deseti, patnáctiminutové opery. Mně se to zdálo pro televizi až škoda, bylo tam obrovské množství motivů a bezvadné texty. Požádal jsem tedy tátu, jestli by to nezkusil předělat pro filmovou pohádku. On vymyslel příběh tří bratrů, který pohádky spojil, ale když jsme pak žádali se scénářem o grant, byli jsme odmítnuti s tím, že postavy bratrů nejsou dost propracované. Tak jsme si řekli dobře, propracujeme je. A dodali jsme bratrům jejich špatné vlastnosti. Dostali nejenom charaktery, ale příběh se stal i pohádkově poučným. Známé dětské odmlouvání, netrpělivost, takové to: já chci hned! Aby si děti uvědomily, že když jim to zůstane do pozdního věku, dost jim to zkomplikuje život.

Vzali jste písničky tak, jak byly, nebo jste je pro film předělávali?

Požádal jsem o spolupráci skladatele Michala Novinskiho, který je mj. také autorem hudby ke Kukymu. Napsali jsme si takový hudební storyboard, prošli všechny písně, abychom věděli, co se tam odehrává, a Michal dokonce i nabízel, co by bylo pro hudbu dobré, aby se na plátně dělo.

Čili jste vlastně točil podle libreta, nikoli scénáře, jestli to správně chápu. Docela originální…

No, je to tak. A navíc když se ve střižně ukázalo, že jsem toho natočil moc a nebo někdy i příliš málo, vzali jsme píseň a předělali pak pro změnu zase ji podle filmového děje. Takže vznikly v průběhu natáčení tři verze hudby. Bylo fajn, že Jarda Uhlíř na tento způsob spolupráce přistoupil, protože pro každého autora jsou podobné úpravy citlivou věcí a je dobré, aby uměl upozadit své ego.

Kolik zazní ve filmu písní?

To jsem nepočítal. Ale jsou to všechno písničky, které děti znají a mají je rády. Jen budou tentokrát v novém hávu a zpívané „naživo" před kamerou během akce. Ale nebojte se, není to jenom o zpívání, kromě toho se tam také mluví, jezdí na koni a dějí kouzla.

Neodpustím si typickou novinářskou otázku: pro koho film bude? Pro celou rodinu, nebo pro děti?

Doufám, že pro všechny. Protože když točím pohádku, musí bavit nejdřív mne dospěláka, jinak bych to nedělal s radostí. Pak se ptám, jestli tomu porozumí děti a jestli je to bude také bavit. Takže základní příběh je pro dětské diváky, ale zároveň jsou tam věci, kterých si děti třeba nevšimnou, protože jsou určené jejich rodičům.

Točili jste celoročně… To byl záměr, předpokládám.

Ano. Předtáčky jsme udělali už loni v zimě, v obavě, že každý rok nemusí být sníh, což se letos potvrdilo. Přesto nám zbývala natočit ve sněhu ještě jedna scéna doufali jsme, že aspoň u vysílače na Ještědu nějaký najdeme. Marně. Museli jsme přivézt umělý sníh ze sjezdovky. Měli jsme na to jediný víkend a tehdy se na Ještěd přihnal orkán. Výhled do kraje který jsem tak chtěl ukázat zmizel v mracích. Nakonec se ale ukázalo, že to působí docela magicky: u ohně sedí dvanáct měsíčků, díky vichru jim vlajou vlasy, kolem mlha a jiskry lítají daleko od ohně. To prostě v ateliéru neuděláte…

Příroda holt umí zaskočit. Ale na druhou stranu, když to šikovně využijete…

Právě. I když je pravda, že jeden den foukal vichr 140 kilometrů v hodině a dost komplikoval práci. Běžně se k odstínění reflektorů požívají černé desky, tzv. negry. Ten den by je ale vítr odfoukl, tak se k lampám museli místo negrů postavit osvětlovači a clonit světlo vlastním tělem. A já v jednom záběru koukám, najednou se ve scéně rozsvítilo. Říkám: co je? A on vrchní osvětlovač leží na zemi. Orkán nám ho prostě sfoukl.

Jak si spolu sedli Vojtěch Dyk a Tomáš Klus?

Dobře. Vojta bavil na place celý štáb. Tomáš je zase pozitivní a empatický, byli dobrou dvojkou. A výborně hráli, nebyli falešní. Jsem zvědavý, kdo bude u diváků oblíbenější.

S celkem pochopitelnou nevolí jste zmiňoval, že nebylo snadné, byť šlo o pohádku, sehnat peníze. Navíc vy, oscarový režisér… Proto do hry vstoupilo Dánsko?

Ano. Jsem moc rád, že jsme mohli točit i díky nim. Na druhou stranu tím ovšem vznikaly různé paradoxy, například že zvuk filmu teď budeme míchat místo u nás ve studiu v Dánsku, abychom tam utratili alespoň část peněz, jež jsme od nich dostali… Ale, co vám budu povídat, už se na to těším.

Čtěte také: Tři bratři: Upoutávka nové Svěrákovy pohádky je na světě