Jak se vám líbil první díl Devadesátek? Je to podle vás popis reality, nebo spíše umělecká licence?
Mně se to líbilo, protože to na mě dýchlo skutečnou atmosférou 90. let. To se tvůrcům podařilo velmi věrohodně vykreslit. Samozřejmě z druhé strany se na to musíme dívat s nadhledem. Není to úplně věrně popsaná realita. Ale ta doba, kdy policisté a mafiáni řešili své kauzy nebo naopak jejich činnosti splývaly, to je tam vykresleno docela dobře. Jediný problém jsem měl s takovou drobnůstkou. Na začátku ti kriminalisté z budoucí mord party řeší fakt, že po revoluci obrovským způsobem narostla kriminalita. To je realita, ona opravdu velmi narostla. Ale oni tam vyslovili takový odsudek: Zlatý komunisti, za jejich éry se tolik nevraždilo. Tohle nechat vyslovit kriminalistu bez dalšího vysvětlení je hrozně povrchní. Každá totalita má svůj aparát, který zajišťuje větší poslušnost lidí, a ti se nedopouštějí tolika zločinů. Tak to mě trochu naštvalo. Ale pak jsem koukal dál, odpustil jsem jim to.

Jak se vám líbil Ivan Jonák, majitel Discolandu Sylvie, v podání herce Michala Novotného? Reakce na sociálních sítích jsou místy nadšené.
Byl opravdu dokonale udělaný. Myslím si, že v případě Jonáka se tvůrcům podařilo zachytit ho opravdu tak, jak působil. Takový bohorovný, ze začátku si nedělal z ničeho velkou hlavu. On sám o sobě není bůhvíjak významná veličina tehdejšího podsvětí. Existovali mnohem silnější a větší hráči. Radovan Krejčíř nebo František Mrázek. Ale Jonák byl první, který v Praze vybudoval erotický klub a nastartoval tak určitou dobu. Předtím to bylo něco netušeného. A všichni tam chtěli nakouknout, objevit se tam. Včetně politiků, úředníků. Proto se to tam začalo mísit. Já říkám o Jonákovi, že to byl takzvaný mafián bez vojska, ale on byl architektem prostředí organizovaného zločinu. U něho se ti mafiáni scházeli a organizovali různé kšefty, možná i vraždy. Ne že by to organizoval Jonák, ale v zákulisí toho podniku se takové věci děly.

Snímek z natáčení kriminálního seriálu České televize Devadesátky.
Bouřlivé Devadesátky. Oblíbené Případy 1. oddělení se vrací v novém kabátě

Když si vybavíme 90. léta, asi se nám jako dva hlavní gangsteři té doby vybaví František Mrázek a Antonín Běla. Jak se tihle dva pánové vzešlí z prostředí veksláků konce 80. let stali hlavami mafie?
Je fakt, že Běla a Mrázek byli hlavními postavami organizovaného zločinu první poloviny 90. let. Dlouhou dobu to nikdo nevěděl. Všichni tušili, že Běla byl namočený v mnoha zločinech. Kolem něho se točili policajti i cizí mafiáni, tam se to dalo tušit. U Mrázka to pak vylezlo až po delší době. Proč se zrovna oni dva stali významnými osobnostmi toho prostředí, kterému já říkám polosvět - ten, kdo měl informace a kontakty a alespoň nějaké peníze nebo možnost vzít si zajímavé úvěry v bankách, měl po roce 89 startovní čáru k úspěšnosti v kapitalismu mnohem jednodušší, než my všichni ostatní. A tuhle možnost měli významní představitelé komunistické strany, spolupracovníci nebo přímo důstojníci Státní bezpečnosti. A pak to byli veksláci, kteří za minulého režimu kooperovali s policisty nebo s tehdejšími politiky. On po revoluci nikdo nemávl kouzelným proutkem a ti lidé nikam nezmizeli. Postupně se to překlápělo do nového systému a řada lidí, kteří se pohybovali v bankovnictví nebo na ministerstvech a dalších úřadech, byli původně na významných postech i za minulého režimu. Právě Mrázek a Běla měli možnost získávat úvěry u jedné banky, kde byl manažerem jistý Čadek, což byl dříve důstojník Státní bezpečnosti. To byla první banka, která byla vytunelovaná a zkrachovala. A Mrázek s Bělou nikdy ty šílené úvěry nemuseli splatit.

KDO JE JAROSLAV KMENTA
Jaroslav Kmenta je investigativní novinář a publicista, v současné době kmenový redaktor časopisu Reportér. Narodil se v roce 1969 v Nymburce, kde dodnes žije. V roce 2018 se stal Čestným občanem města. Je držitelem Ceny Karla Havlíčka Borovského i Ceny Ferdinanda Peroutky. Zmapoval řadu zásadních politických kauz. Kromě jiného vedla jeho zjištění k pádu někdejšího premiéra Stanislava Grosse. V poslední době vydal dva díly knihy Babišovo Palermo, v nichž popisuje propojení ekonomických a politických zájmů bývalého premiéra. Bestsellerem se stala i jeho předchozí kniha Rudý Zeman.

První polovina 90. let byla dobou, kdy mobily teprve začínaly, nebyly sociální sítě. Jak se tehdy mohl novinář dostat k osobnostem podsvětí nebo informacím o nich?
Správně říkáte - informacím o nich. Oni sami nikdy nechtěli moc komunikovat s novináři. Nechtěli, aby se někdo šťoural v jejich minulosti. Bylo složité a těžké dostat se alespoň k lidem, kteří by o nich mluvili. Až později jsem přišel na zajímavou věc, která se týká Kolína. Právě v Kolíně byl po roce 90 hrozně čiperný a zajímavý kluk, který tam založil noviny. Takové polistopadové, svobodomyslné. Dostal se mimo jiné k zajímavým informátorům od policie, kteří mu vyprávěli kauzy o spojení bývalých vysoce postavených kriminalistů Kolínska právě s vekslákem Františkem Mrázkem. K tomu se pak připojilo ještě to, že s ním a s bývalým novinářem Práva Pavlem Blažkem začal hodně mluvit jakýsi Václav Dvořák. Což byl člověk, který bydlel v Kostelci nad Černými lesy, byl to původně opravář televizí, ale znal se s lidmi kolem Mrázka i přímo s ním. A tihle dva, Dvořák s Mrázkem, spolu měly nevyřízené účty. Něco si udělali nejen v obchodní, ale i osobní rovině. Po roce 89 to chtěl Dvořák Mrázkovi nějakým způsobem vrátit, tak začal na Mrázka donášet nejen policajtům, ale i novinářům. A to ho stálo ve finále život. On byl první nikoli novinář, ale informátor novinářů, který byl zavražděn. V roce 92 někdo přišel k jeho domu, zazvonil, a nájemný vrah ho zastřelil. To byla první vražda z prostředí veksláků, která nebyla dlouhou dobu, vlastně přes dvacet let, objasněna. Až po mnoha letech se ukázalo, že si tu vraždu objednal Mrázek u Antonína Běly. A ten si na to najal nějakého svého pohůnka, který to udělal.

Když se vrátím k otázce zásadních novinářských zdrojů. Těmi tedy byli především informátoři?
Ano. Informátoři z prostředí polosvěta. Teď řeknu takový svůj vklad do toho. Mně bylo v roce 89 dvacet let. Všechno pro mě bylo nové, s novinařinou jsem začínal v roce 91. O jména Františka Mrázka a vlastně i Antonína Běly jsem začínal zakopávat až v letech 96, možná 97. A vůbec ne cíleně. Dostal jsem za úkol napsat článek o pádu investičního fondu nebo vytunelované banky. A najednou, když jsem se do toho pustil, řada lidí říkala: Jo, ale tam si bral úvěry František Mrázek a jeho skupina. A od informátorů mi přicházela echa. Do toho moc nešťourej, to smrdí velkým zločinem. Mrázek měl dlouhou dobu kolem sebe lidi z ryzího podsvětí, které vedl Antonín Běla. Ti Mrázka chránili. Když byl Běla zastřelen, tak převzali Mrázkovu ochranu lidi vyškolení státem. Tedy bývalí policajti, kteří si také s nikým nebrali servítky. Koncem 90. let už jsem pochopil, že je to velmi nebezpečné prostředí, ve kterém jsem se začal pohybovat, když jsem chtěl něco vědět. Možná to tušil i Mrázek, že se mnou nikdy nebude pořádná řeč. On sázel na to, že když ho někdo z novinářů začne až příliš ohlodávat, tak si k němu bude muset najít cestu buď osobně, nebo prostřednictvím svých spolupracovníků. Já jsem se ho snažil kontaktovat v roce 2000 kvůli jedné velké kauze a odmítl se se mnou osobně sejít. Já jsem byl u něho vyhodnocen jako člověk, se kterým by nenašel společnou řeč. Nikdy se se mnou nesešel.

Herec Ondřej Sokol v seriálu Devadesátky
Herec Ondřej Sokol: Ikonické případy z devadesátek jsme sledovali a prožívali

Zabýváte se velkými kauzami mafiánů od 90. let až po aktuální případy. Dá se říci, zda jste měl s ohledem na náplň vaší práce větší strach tehdy v 90. letech, nebo v současnosti?
Já myslím, že je to pořád stejné. Prožíváme nějakou dobu a člověk v sobě možná má některé události a okamžiky uložené více proto, že je právě prožívá. Bylo by lehké říct: teď je to horší. Na Slovensku zabili novináře, tady taky nemáme úplně na růžích ustláno. Taky tu existují vlivné skupiny. Zatím nikoho nezabily, ale bůhví, co se všechno děje. Na druhou stranu možná ta 90. léta byla víc nekompromisní. Organizovaný zločin v podání lidí kolem Antonína Běly, to bylo něco, kde si lidé opravdu nebrali vůbec žádné servítky. Dneska by třeba ti bílí límečci třikrát čtyřikrát zvažovali, jestli provedou nějakou fyzickou likvidaci novináře nebo nějaké vydírání, zastrašování a podobně. Zatímco když v 90. letech Běla dostal za úkol postrašit zmíněného Pavla Blažka z Práva, unesli mu dceru. Běla měl nevěstinec v Plzni a Blažek si tam pak pro ni musel přijet a proběhlo tam od Blažka něco ve smyslu - nechte mě být, já už vás taky nechám být. Ten novinář je už dneska po smrti a shodou okolností jeho syn je dnes ministrem spravedlnosti.

Autorem scénáře seriálu Devadesátky je bývalý kriminalista Josef Mareš. Vy jste spoluautorem námětu a scénáře jiného typu seriálu, pojednávajícího o zločinech 90. let, který na obrazovkách ČT teprve odstartuje v tomto týdnu. Můžete ho představit?
Devadesátky jsou uměleckou licencí, kde se realita trochu mísí s fikcí. Je z toho vytvořen dobrý, divácky ceněný seriál. Česká televize akceptovala můj nápad, který jsem měl už před lety, udělat faktografický dokument o vývoji organizovaného zločinu v České republice od roku 1990. Já jsem připravil námět, nazval jsem to Polosvět. Říká se, že svět, kde se pohybují zločinci a třeba politici nebo lobbisti, tak je takový napůl. Něco dělají legálně, něco občas nelegálně, proto je to takový polonormální svět. Je to koncipováno jako zpovědi různých detektivů, novinářů, a taky lidí z organizovaného zločinu. Vyzdvihl bych, že se štábu ČT podařilo kontaktovat syna Antonína Běly Jaroslava, který je teď ve vězení a dlouhou dobu nebyl ochoten mluvit. V dokumentu promlouvá, což je velmi zajímavé a cenné pro pochopení různých událostí. Půjde o šestidílný seriál. Jeden díl se týká Františka Mrázka, další díly pak Antonína Běly, Berdychova gangu, Ivana Jonáka či orlických vražd.