Současná doba je smutná, jak říká Jaroslava Obermaierová, takže se člověku ani nechce slavit. „A ono ani vlastně není co. Navíc vůbec nejsem typ člověka, který by oslavy vyhledával,“ podotýká herečka.

„Jednu takovou mi před deseti lety uspořádali kolegyně a kolegové z Ulice – absolutně nic jsem netušila a najednou na mě vybaflo sto lidí. Na jednu stranu to bylo krásné, byla jsem potěšená, ale na tu druhou už to bylo horší. V té době jsme měla strašně práce – od divadelních zájezdů po natáčení – a cítila jsem se unaveně. Dopadlo to tak, že jsem se dostala do postele v půl jedné v noci. Nezapomenu, jak se mi potom vstávalo na natáčení… Tenkrát jsem si říkala, že na takovou oslavu je potřeba mít čas. Ten teď teda mám, ale raději ho trávím v klidu na chalupě.“

Ulici ale natáčíte stále, i v době pandemie…
Sem tam, aspoň se vidím s lidmi, na které jsem zvyklá už patnáct let, co se Ulice točí. Nemám tedy pocit úplně bezpracného času, ale dny mezi tím tak divně plynou… A když se udělá ošklivé počasí, všechno je ještě smutnější. Do toho vnímám přátele, kteří onemocněli, někteří z nich bohužel i zemřeli. V tu chvíli se člověk chytá všeho, aby se rozveselil, ale není to úplně jednoduché. Moc mi chybí normální život – krátké procházky po Praze a chvilka odpočinku při posezení někde u kafe. Kdoví, kdy si to zase budeme moct dopřát.

Sama jste si covidem prošla – bylo to zlé?
Naopak, vůbec jsem nevěděla, že ho mám. Odhalily to testy a teď už jsem i jednou naočkovaná. Opravdu mi nic nebylo, jenom jsem holt musela sedět doma, respektive na chalupě, což jsem ráda, protože ve městě bych se možná cítila ještě více odřezaná od světa. Na vsi je člověk zvyklý, že normálně nikoho moc nevidí, občas samozřejmě potká souseda a promluví s ním, ale hlavně může vyjít ven, do lesa. A to mě hodně baví.

Ještě se vraťme k Ulici – s Vilmou Nyklovou za ta léta, co se Ulice točí, totálně souzníte?
Dá se říct, že jsem s ní splynula. Jsem spokojená, že ji můžu přizpůsobit svému jazyku, hrát v logice té postavy. Mám radost, že rodina Nyklových v Ulici tak dobře zafungovala. Mám v ní jako Vilma svůj obchůdek, ale ne byt, což je po patnácti letech přinejmenším zajímavé. Takže se pořád plácám u syna, stejně jako v reálném životě.

Máte na kontě spoustu rolí, zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech jste byla v jednom kole. Jak na tu dobu zpětně nahlížíte?
Těch rolí je opravdu dost, ale když si vezmete, že jsem je vytvořila během padesáti let, tak to zní najednou jinak… Mnoho let byl můj režim takový, že jsem od deseti do dvou absolvovala zkoušku v divadle, pak jsem běžela do televize – buď taky na zkoušku, nebo něco natočit, a večer už jsem zase stála na jevišti. Nebylo to samozřejmě denně. Pak byly dny, kdy se točilo od brzkého rána, a to jsem byla ze zkoušení v divadle uvolněná. Vlastně si nemůžu stěžovat, že bych byla bez práce.

Kdy to pro vás bylo naopak pracovně horší?
Po revoluci, protože divadlo, ve kterém jsem působila, se zrušilo. Divadelní gáže nebyla nikdy moc slavná, nebyla jsem na ni odkázaná, protože jsem měla práci tu v dabingu, tu v rozhlase, tu v televizi, takže to šlo. Nicméně to byl základ, a teď nemyslím jen po finanční stránce. Člověk měl jistotu, že někam patří, má tam svou šatnu, své kolegy… To byl dost velký zásah do zaběhlého koloběhu. Byla jsem tehdy ještě poměrně mladá, ale už ne tak, abych si myslela na role milovnic a velkých hrdinek, takže jsem se ani nepokoušela do žádného jiného divadla dostat. Ale po dvou třech letech jsem začala hostovat na různých scénách a hrát na zájezdových představeních, což je myslím vůbec

nejnáročnější. Vezměte si, že ve dvě hodiny odpoledne sednete v Praze do auta, někam jedete, třeba sto kilometrů, odehrajete tam představení a v noci se vracíte. Někdy tam přespíte v hotelu, protože další den se zase hraje, ale v deset ráno vás vyženou ven. A co pak můžete dělat? Když je hezky, tak se procházet, když je nehezky, sedět v restauraci. Prostě únavný kočovný život. Ale někdy to byla fajn zábava, když jsme byli dobrá parta. Teď už bych to ovšem dělat nechtěla.

Na kterou svou televizní či filmovou práci ráda vzpomínáte?
Je toho víc. Často jde o dodnes známé věci, které se netočily v takovém kalupu, jaký znám z dneška. Televize byla jedna, barrandovská studia jakbysmet, takže práce byla soustředěnější. Nepamatuju si, že by se nějak moc spěchalo. Teď jsou natáčecí plány nacpané, všichni se za něčím ženou, kvalita pak možná pokulhává za kvantitou… Taky jsem měla štěstí, že jsem se mohla jako začátečnice přiřadit k partě výjimečných herců a osobností – a neříkám, že teď nejsou –, jako Vladimír Menšík, Luděk Munzar, Jana Hlaváčová či Dana Medřická. Byli to lidé, kteří měli za sebou nádherné role a všichni jsme je znali.

Nebo báječný pan režisér František Filip, který byl vlídný a uměl to s herci tak, že jste měla pocit, že ani nepracujete. Byla to spíš taková zábava. V souvislosti s ním ráda vzpomínám na seriál Byl jednou jeden dům, který je myslím moc krásný. Při jeho natáčení nás nic nerušilo, měli jsme postavený velkoryse vyhlížející ateliér, atmosféra na place byla nádherná.

Úžasné to bylo i s režisérem Antonínem Moskalykem při natáčení Babičky, která vznikala v neobyčejném prostředí po dobu dvou let, protože se chytala jednotlivá roční období. Nebo Radúz a Mahulena – zvláštní a krásný film Petra Weigla, v němž jsme s Naďou Urbánkovou hrály Mahuleniny sestry. Zrovna nedávno jsem s Naďou mluvila, neviděly jsme se půl života. Musely jsme se tomu až smát, jak život rychle přejde, ale film zůstane.

A co Major Zeman, v němž jste hrála jeho ženu Blanku?
Taky měl výborné obsazení a příběhy byly takové, jaké byly. Ne všechny byly poznamenané dobou, minulým režimem. Některé samozřejmě jo, ale vlastně byl důležitý samotný kriminální příběh. Z tohoto pohledu je myslím Major Zeman docela dobrá detektivka. Vím, že někteří lidé jej mají rádi a že jsou i tací, co s ním mají zásadní problém. Nijak to nekomentuju. Pro mě to byla jednoduše práce.

Připomeňme třeba i Kladivo na čarodějnice či Ditu Saxovou, to jsou filmy z úplně jiného ranku…
Obou si cením. Na Ditě Saxové pro mě bylo zajímavé to, že jsem díky ní měla možnost vyjet do zahraničí na festival v San Sebastianu, kde za ni převzal Antonín Moskalyk Stříbrnou mušli. Hrála jsem v ní s panem Högerem a nemám z toho filmu ani jednu fotku, což mě hodně mrzí. Kdyby člověk nebyl v mládí tak hloupý a neříkal si, že to, co zažívá, bude pořád, bylo by mnohé jinak… Po letech jsem se po ní sháněla, docela ráda bych ji měla. Jinak mám kufr plný fotek s Ladislavem Peškem, s Františkem Peterkou a mnoha dalšími herci. Jen bych nad sebou potřebovala kata s bičem, který by mi řekl – tak a teď si sedneš, ty fotky roztřídíš a popíšeš. Ale ne, jsem nesystematický člověk. A taky nemám čas – člověk musí uvařit, uklidit, pak je unavený, tak si odpočine, potom jde na procházku a den je pryč.

Mluvíme spolu v pražském Divadle Broadway, kde hrajete v muzikálech. Jaká byla vaše cesta k nim?
Šlo o takovou náhodu – je to asi deset let, co mě oslovili do Ledeckého Vánočního zázraku, kterým jsem jenom proběhla. Pak mi režisér Balaš nabídl úlohu v muzikálu Mata Hari, následoval Mýdlový princ s hity Václava Neckáře a Kvítek mandragory s písněmi Heleny Vondráčkové. Ten mám nejraději a mám v něm i písničku. Je hodně zábavný.

Je před vámi něco, na co těšíte nebo si přejete?
Ano, konec koronaviru! A taky se těším, až bude tepleji, zima je už dlouhá a nepříjemná. Ráda se jezdím prohřát k moři, ale kdoví, zda a za jakých podmínek to teď bude možné. Rozhodně si nechci dělat u moře testy nebo si dávat zatavenou snídani. To mě nebaví. Vlastně se spokojím s tím, když si budu moct zajít k přehradě, v níž se teda nesmí koupat, ale máme tam takové cachtátko, kde se člověk může aspoň namočit… A hlavně mám kolem sebe ten les. Toho si hodně cením.