Je pravda, že ve skutečnosti nemáte s hokejem nic společného?
Ano, to sedí. Spousta mých kamarádů, jako třeba Michal Suchánek, se hokeji věnovala a věnuje, já s ním ale nemám vůbec nic společného. A když už bych jej z nějakého důvodu přece jen sledoval, tak jedině na obrazovce a v pohodlí svého domova. Je zcela nereálné, že bych se dobrovolně vydal fandit hráčům přímo na stadion.

Co jste si teda pomyslel, když vám tvůrci postavu Hrouzka nabídli?
Že se zbláznili, protože na bruslích neumím ani pořádně zatočit… Zpočátku jsem si říkal, že si roli musím dobře nastudovat, protože obecně jsem ve své práci dost pečlivý a mám rád, když pak výsledek stojí za to. Ale ve finále jsem se rozhodl – a jsem přesvědčený, že správně, což se dneska potvrzuje –, že se nebudu dívat na žádná videa na YouTube, že nebudu „nakoukávat“ kohokoli z české reprezentace, kouče ani hráče, ale že vsadím na svůj instinkt, scénář Petra Kolečka, na perfektní přípravu a na vedení režisérem Vláďou Skórkou. Vytvořil jsem si tak vlastní svébytnou postavu, která nemá žádný skutečný předobraz. Luboš Hrouzek jednoduše není Zátopek.

Marlon Brando jako don Vito Corleone v Coppolově snímku Kmotr
Žili na hraně. Kmotři vstoupili do dějin zločinu i na filmové plátno

Odkud jste čerpal pověstnou Hrouzkovu naštvanost?
Mnoho let jsem byl naštvaný na všechno možné. Věci jsem hodně prožíval, v mnoha z nich jsem se dost plácal. A dodneška, když se mi něco nelíbí, nemám jako nejstarší z té naší „lajnovské“ party daleko k tomu, abych zvýšil hlas a na všechny ty mladé kluky kolem sebe zařval. Ale oni už mě znají a vědí, že mám leckdy pravdu – já si teda myslím, že ji mám vždycky…. Koneckonců i kreativní producent Daniel Strejc mi říkal, že ta moje nasranost, kterou ze mě cítil, než mi roli nabídli, se mu pro ni zdála ta pravá. No, asi se nemýlil.

Dovoluje vám scenárista Petr Kolečko i občasnou improvizaci?
Dá se říct, že nám dal volnou ruku. Nemůžeme samozřejmě přepsat scénu, ale můžeme si text upravovat, aby nám šel lépe do pusy. Prostě s ním svobodně nakládáme tak, aby vyzněl, jak si všichni myslíme, že vyznít má. Dokážeme si vše předpřipravit, aby to na place zařezávalo, protože točíme za šíleného kalupu. A Vláďa, protože je to takový ostravský tygr, stejně jako kameraman, nepustí žádný záběr ven dřív, dokud s ním není spokojený. Vracím se k tomu, že tým, se kterým Lajnu tvoříme, je ojedinělý. Maximálně si důvěřujeme. Jsem moc rád, že mě, brumlajícího padesátníka, vzali ti mladí kluci mezi sebe. Snažím se, abych jim stačil – nejenom v jejich tempu, ale i v pohledu na život, na fóry… Díky nim jsem se mimochodem stal úspěšným i na Instagramu, což by mě nikdy dřív nenapadlo, protože dodneška nemám ani počítat, k ničemu mi není. A přesto jsem docela šťastný a v pohodě.

Pletu se, když řeknu, že váš Luboš co do svého osobnostního nastavení postupně „měkne“?
No, ano, ve druhé řadě Lajny lehce změknul. Ale ještě předtím, než začal psát Petr Kolečko „trojku“, jsem všechny obvolal a řekl jim, že bych se rád vrátil k tomu, jaký byl Luboš na začátku. Že si dokonce myslím, že by to diváci přivítali, protože nejsou zvědaví na to, jak se z Luboše stává někdo jiný. Jednoduše že chtějí vidět toho starého nasraného Luboše jako z „jedničky“. Takže můžu slíbit, že v premiérových dílech se Luboš vrátí ke své podstatě, že zase „ztvrdne“.

V první sérii Lajny mimochodem docela slušně deptal syna. Zažil jste něco podobného na vlastní kůži?
Jsem z muzikantské rodiny. A jestli můžu brát něco jako deptání, ale vlastně o deptání nešlo, protože to bylo k mému dobru, tak to, že jsem musel hrát na tátův příkaz na housle. Vždycky v určitou dobu. Táta pracoval v Českém rozhlasu v Plzni, který měl podnikovou chatu v Železné Rudě, kam jsme s rodinou jezdili. A zrovna nedávno mi říkal někdo, kdo tam jezdil taky a v téže době byl dítě jako já, že si pamatuje, jak šli všichni dělat ven bordel a sněhuláky, jen já jsem musel hrát na housle. Tak tohle jsem zažíval. Ale to je nic proti tomu smradu a zimě, kterou zažívají hokejisté na stadionech. Nic takového si nedovedu představit. Už i proto, že žiju se samými holkami, včetně ženy Adély a její i mých dcer, takže jsem hodně ovlivněný ženským světem. Teď jej teda „narušuje“ vnouček, kterého budu jenom rozmazlovat a nebudu ho k ničemu nutit.

Yves Montand na festivalu v Cannes (1980)
Před sto lety se narodil zpěvák, herec i šarmer Yves Montand

I Hrouzkovi se ostatně ve druhé řadě Lajny narodily děti, kluci-dvojčata. Nakolik ho to ovlivní? A co vlastně můžeme říct na adresu „trojky“, co znamená její podtitul Zúčtování?
Nechte se překvapit. Je zbytečné o tom mluvit dopředu, vlastně si to ani nemůžu dovolit. Lajna je prostě zase tady a já věřím, že bude diváky bavit stejně jako její dvě předchozí řady. S tvůrci i kolegy herci jsme pro to udělali maximum možného.

Baví mě, že se v ní objevují i jiné, ostravské tváře, než na jaké jsme zvyklí. Pro diváka je to jistě osvěžující…
Je to dáno tím, že režisér Vláďa Skórka je člověk nezkažený Prahou, že si furt zachovává svoji tvrdou ostravskou hlavu, kterou je teda někdy i pro mě těžké prorazit a dostat se dovnitř… Některé věci prostě vnímá jinak, což je dobře, protože se divákovi nepodbízí. Neobsazuje primárně herce, kteří by už dopředu mohli přinést seriálu prospěch, ale ty, kteří jsou pro projekt zajímaví.

Když zvažujete, zda přijmete nabízenou práci – je pro vás nejdůležitější samotný scénář, nebo spíš lidé, s nimiž máte spolupracovat?
To především. Scénářů je – může být špatný a přesto z něj vznikne dobrý film, ale i naopak. Scénář je furt jenom nějaký papír, který musí oživnout. A oživne tehdy, když se jej chopí lidé, kterým záleží na výsledku. V posledních letech mám ohromné štěstí, že dělám s mladými lidmi, kteří mají velký tah na bránu a chtějí, aby jejich projekt získal třeba i nějakou cenu. Bavili jsme se o tom s ženou Adélou – mě tahle touha dostávat ceny opustila, protože to pro mě nic neznamená. Ano, samozřejmě, že když nějaké ocenění přijde, tak to člověka potěší. Mnohem důležitější pro mě ale je, že žiju, jak žiju a s kým žiju. A že pracuju s lidmi, kterých si vážím. Nevím, co už bych chtěl víc.

Nedávno jsme vás viděli třeba i v jiném televizním seriálu – Zločiny Velké Prahy. Máte rád „dobovky“?
Mám, i když je trošku náročné je točit, už z důvodu, že člověk musí oblékat ne úplně příjemné tvídové kostýmy… V případě Zločinů Velké Prahy jsem musel mít navíc bradku, kterou jsem už potom nenáviděl, protože jsem se v ní musel i ženit. Ale jinak jsou „dobovky“ samozřejmě věc, která je divácky vždycky zajímavá. A většinou mimořádně úspěšná. A nakonec je vlastně pěkné zajezdit si starými auty, to určitě… Mám na tento projekt pěkné vzpomínky.

Myši patří do nebe
Myši patří do nebe. Animovaný film aspiruje na rodinnou podívanou roku

Filmů a seriálů, které jste v poslední době natáčel, je strašně moc. Co třeba Špunti na cestě?
Jde o seriál, který naváže na filmové Šunty na vodě. V tomto případě jsem si opět užil spolupráci s režisérem Jirkou Chlumským, kterého mám hrozně rád, protože je to člověk, který má obrovský nadhled, šmrnc, je vtipný, práce s ním není urputná, neřve. Touto odpovědí se vlastně vracím i k předchozí otázce – jeho jméno je pro mě při zvažování, zda přijdu tuhle nebo jinou práci, naprosto zásadní. Stejně jako třeba jméno Táni Dykové, s níž hraju i v divadle Ungelt.

Potřebujete mít klid při práci?
Určitě, nemám rád, když se na place zbytečně křičí a obecně je tam dusná atmosféra. Občas se tomu pochopitelně nelze vyhnout, protože tu a tam je všechno proti vám a nic s tím neuděláte. Udržet pak nervy na uzdě a vytvořit pohodu za každých okolností je někdy těžké.

Účinkujete na několika divadelních scénách. Jak byste okomentoval to bezčasí, kdy se hrát nesmělo?
Je mi to blbé říct nahlas, ale covidový čas jsem prožil nádherně. Jestli si vzpomínáte, bylo neuvěřitelně krásné jaro. A jelikož bydlíme na vesnici, denně jsem nachodil pět deset kilometrů a viděl jsem, jak se postupně probouzí příroda, jak začíná kvést. Taky jsem chodil na golf, užíval si západů slunce, nikam nespěchal. Spoustu jsme toho s Adélou i napovídali, byli jsme mimořádně spokojení. Říkali jsme si, že není třeba blbnout, protože všechno jednou skončí. A taky že jo. Když se pak v létě zase všechno otevřelo, vlastně jsem se dodneška nezastavil. Samotný návrat na jeviště byl něco podobného, jako když se rozběhnete hlavou do betonové zdi. Byl to hrozný tlak, ale jenom do chvíle, než si zase uvědomíte, že na to jeviště patříte a že je to tak správně.

Vzpomínám si, že když jsem vás před lety viděla na jevišti jako Caligulu, nemohla jsem se nahodit zpátky. Co teprve vy…
To už je dávno za mnou, hrál jsem tehdy v jednu chvíli až příliš vyšinutých a náročných rolí. Řekl bych, že jsem s nimi nějakým zázrakem skončil ve správnou chvíli. Jinak bych se zbláznil. Psychicky i fyzicky mě ti démoni, co jsem si z divadla nosil domů, vyčerpávali. A hlavně vyčerpávali i lidi kolem mě. To na tom bylo úplně nejhorší.

Ponor do lidských duší nabízí i inscenace hry britského dramatika Davida Harea Skleněný strop v komorním Ungeltu, v níž se, jak už jste říkal, setkáváte s Táňou Dykovou. Je vám hraní na krátkou vzdálenost s publikem blízké? Máte to rád?
Nejen to, já jsem se do toho skoro zamiloval! Ungelt je jediné v Praze, kde se nesmí hrát „do lidí“. Když jsem s režisérkou Lucií Bělohradskou dělal zmiňovaného Caligulu nebo Oidipa, řekla mi, že jsem jako dostihový kůň. Že jakmile zacítím lidi, tak k nim vypálím ještě třikrát rychleji, než do té doby při zkouškách. Přesně tohle se mi stalo při veřejné generálce Skleněného stropu v Ungeltu. Skončilo to tím, že za mnou přišel jeho šéf Milan Hein a říkal: „Jiříku, u nás se to do lidí nehraje! To by se tě lekli.“ Skutečně to tak je, protože diváci sedí tak blízko, že máte pocit, že jsou u vás doma. A když chcete dosáhnout toho, aby s vámi hru prožívali, musíte uzavřít onu čtvrtou stěnu a vůbec je nebrat v potaz. To znamená nereagovat na to, na co jsem ve svých rolích celý život reagoval – na ohlas, smích, potlesk… Je to věc, která pro mě byla v mých tehdejších dvaapadesáti letech absolutně nová a zároveň nečekaně občerstvující. Když si uvědomím, jak inscenace Skleněného stropu vypadala při generálce a jak ji s Táňou hrajeme dnes, řekl bych, že jde o úplně jiný kus se dvěma úplně jinými herci.

A co vlastně letošní letní sezona? Měl jste pocit, že jsou diváci dychtiví po divadle? Chodili na představení?
S Adélou jsme hráli pod žižkovskou věží, kde má svou letní scénu Divadlo Kalich, kam na představení přišlo šest set lidí, což bylo fantastické. Královsky se bavili, ale nemyslím jen proto, že jsme byli tak skvělí, ale protože jim prostě divadlo chybělo. Byli hrozně vstřícní. Taky jsme hráli v Brně na Špilberku, kde jsme teda zažili příšernou zimu, ale opět všichni reagovali tak vřele, že by za nimi člověk šel a všechny je zulíbal. Totéž se opakovalo i v Ungeltu, kde jsem hrál přes léto asi dvacetkrát. A vždy bylo narváno. Z diváků bylo cítit, že je jim dobře, když můžeme být zase spolu. Užívám si ten pocit štěstí, který mě z toho obklopuje. Nedá se jen tak něčím nahradit.

Jiří Langmajer, zvaný Langoš, se narodil 3. června 1966 v Plzni. V letech 1981–1987 vystudoval na Pražské konzervatoři hudebně-dramatický obor. Již během studií ho režisér Karel Smyczek obsadil do rolí ve filmu Proč? či v seriálu Třetí patro. Po ukončení studií hrál v různých divadelních souborech, až roku 1992 nastoupil do angažmá v Divadle pod Palmovkou, kde zůstal až do roku 2005 (s výjimkou let 1998–2000, kdy byl v angažmá Divadla na Vinohradech). Od té doby je na volné noze – hraje v komorním divadle Ungelt, v Hudebním divadle Karlín, Divadle Kalich či Divadle Palace.

Zahrál si v řadě oceňovaných snímků (Návrat idiota, Pravidla lži, Dukla 61) či televizních počinů (Zdivočelá země, Ordinace v Růžové zahradě, Soukromé pasti, Nevinné lži, Labyrint). Jeho umělecká produktivita, která nikdy nešla na úkor kvality, byla několikrát oceněna – například v roce 1999 se stal držitelem Ceny Thálie pro umělce do 33 let. V blízké době ho uvidíme třeba v nové romantické komedii Přání Ježíškovi. V červenci 2019 se oženil s herečkou Adélou Gondíkovou.