Měl jste aspoň tendenci otočit se za svou tvorbou, rekapitulovat?
Vlastně ani ne, protože za svůj dosavadní život jsem natočil víc filmů, než leckteří mí pedagogové na FAMU. Zaplať Pán Bůh za to. Od začátku jsem razil českou cestu. Jednou jsem točil dokument o Zitě Kabátové, která se mě zeptala: „Co děláte tady, jak to, že nejste v Americe?“ Pousmál jsem se nad tím, protože brzy po revoluci v roce 1989 začalo být zřetelné, že Amerika bude jiná, než jaká byla v šedesátých letech. Tehdy byla ještě otevřená i vlivům z Evropy, proto se tam Miloš Forman uchytil. Dneska je to takřka uzavřená země. Kdybych do ní odešel, stejně jako mnozí herci a herečky z naivního pocitu, že udělají v Hollywoodu kariéru, asi bych se spálil. Nerad bych pak v Americe dělal třetího nebo pátého asistenta režie. Já chci být prostě dobrým českým režisérem. V tomto mi byli vzory ti naši Menzelové, Jirešové nebo Kachyňové.

Nicméně z vaší odpovědi cítím, že jste se tou myšlenkou nějakým způsobem zabýval.
Zabývá se jí každý pětadvacetiletý kluk, který studuje FAMU. Ještě navíc v době porevolučního nadšení. Dřív jsme mohli jen od Aše po Košice a najednou se svět otevřel, takže samozřejmě, že mi hlavou proběhlo – co by bylo, kdyby… Pak jsem si ale řekl, že za zadkem potřebuju mít Hradčany, že miluju Vltavu, Šumavu, český humor, vlastně do jisté míry českou národní povahu, nakolik má svoje plusy a mínusy. Moje DNA je prostě jasná. Patřím sem. Člověk si kolikrát uvědomí, co prožívali senzitivní lidé, v dobrém slova smyslu vlastenečtí, když byli postaveni před nutnost emigrovat, jak obrovsky jim to muselo lámat srdce. Někdo to zvládl velmi dobře, někdo vůbec ne. Doufám, že nepřijde doba, kdy by se něco takového opakovalo.

Historie se ale opakuje. A poučení z ní často není.
Ve Starém zákoně, v knize Kazatel, se píše: „Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat. Pod sluncem není nic nového.“ Takže ano, vše se v periodách vrací. Krásně to vidíme na vnímání sexu v historii dějin – zatímco ve Versailles se koncem osmnáctého století děly šílenosti, kdy měl každý na každém prstě deset milenců, o pár desítek let později nastoupila viktoriánská doba a v Anglii se omotávají nohy dokonce od piana, aby nepohoršovaly. Řekl bych, že teď zase žijeme výkyv směrem k Versailles, všechno je dovolené, všechno se může a vše je přece tak krásně progresívní! Je ale možné, že s dalšími generacemi přijde velké puritánství, a nikdo s tím nic neudělá. Je to to dýchání civilizace, lidstva, to kyvadlo, které se pohybuje tam a zpátky, aby byl svět v rovnováze.

Dřív než režisér jste byl herec. Z vašich velkých rolí mi jako první vytane na mysli Ben z filmu režiséra Zdenka Sirového Cesta na jihozápad. Jak konkrétně na tuto práci vzpomínáte?
Ten film jsme se Zdenkem Sirovým dělali v roce 1988. On byl skvělý, bohužel měl distanc od bolševika. Naštval ho tím, že v roce 1969 natočil drama Smuteční slavnost, které nebylo schváleno do distribuce, tudíž okamžitě putovalo do trezoru. Zdenka pak poslali jako režiséra do dabingu, točit mohl teprve až na konci osmdesátých let. Coby patnáctiletý kluk jsem k němu na place vzhlížel, potřeboval jsem tam mít kromě táty ještě nějaký další mužský vzor. A právě tehdy jsem si řekl, že chci být jako on režisér, ne herec. Po základní škole jsem místo konzervatoře nastoupil na nejlepší gympl té doby v pražské Hellichově ulici, protože jsem chtěl být vzdělaný. Měl jsem za to, že režisér vzdělaný být má. Než jsem jej dodělal, padl režim, což jsem vnímal jako velkou kliku. U nás v rodině nebyl nikdo ve straně, místo do pionýra jsem chodil do kostela jako ministrant. Takže nebýt pádu bolševika, na FAMU bych se asi nedostal.

close Jiří Strach info Zdroj: se svolením Evy Koňaříkové / Česká televize zoom_in Jiří Strach

Musím se zeptat i na Lotranda – toho jste hrál už coby student FAMU…
Ano, byl jsem, myslím, ve třeťáku. Režisér Karel Smyczek pro něj dlouho nemohl sehnat představitele, pořád byl nespokojený. Věděl, že mám za sebou několik hereckých zkušeností, u něj jsem mimochodem hrál v seriálu Bylo nás pět. Myslím, že mě chtěl mít tak jako odškrtnutého, aby si s klidným svědomím mohl říct: „Zkusil jsem všechny, i toho Stracha, se kterým jsem vůbec nepočítal.“ A já, protože jsem věděl, že herectví není moje cesta, jsem šel na kamerové zkoušky s pocitem, že o nic nejde. Byl jsem tak uvolněný, že na mě Smyczek koukal a pronesl: „To není možné, to je on!“

Takhle jsem se dostal k Lotrandovi. Pak samozřejmě přišla tréma, ale ne ve smyslu, jak budu vypadat, to je mi fakt volné. Bál jsem se za budoucího kolegu, abych mu to nepokazil. Dodneška jsem mu za tu roli hrozně vděčný, protože mít možnost hrát ve scénáři pana Svěráka, jehož texty jsme doma poslouchali na kazetách, pro mě moc znamená. A taky mě těší, že když přijedu na besedu s dětmi, chtějí si zazpívat Nám se stalo něco překrásného. Já zpívám Lotranda, oni Zubejdu a jedeme.

Na hereckou i režijní práci jste šel takzvaně od píky, od malých až po velké úkoly. Je to něco, co byste doporučoval i ostatním?
Nechci nikomu nic radit, ale ano. Naše generace byla na kariérní postup zvyklá. Dnešní mládežníci by chtěli všechno hned. Ale to nejde. Je třeba si to odmakat. Můžete mít nějaké předpoklady, nějaký talent, ale i ti sportovci musí třífázově trénovat, aby zvládli olympiádu. Krásně se to dá ukázat na příkladu Picassa - nevím, jestli je to pravdivá, nebo vymyšlená historka, ale funguje. Když za ním jednou přišli a řekli: „Mistře, vy umíte namalovat jablko z pěti stran,“ vytáhl seschlé jablko z nočního stolku a odvětil: „Stokrát jsem jej musel namalovat tak, jak je, abych pochopil, co je vlastně jablko!” To je to, o čem mluvíme, že je potřeba se k věcem propracovat. Jestli si někdo myslí, že jen luskne prstem a pečení holubi mu přiletí do pusy, že se mu bude hned celý svět klanět za to, jak je geniální, je to cesta do propasti.

Co je pro vás první a zásadní režijní zásek?
Vůně vanilky. Byl to film, o němž televizní producenti řekli, že ten Strach asi fakt něco drobet umí. Jde o hodinu a půl trvající psychologickou dobovku, což byl pro osmadvacetiletého kluka poměrně krutý oříšek. Měl jsem v něm navíc velké hráče, Jirku Schmitzera, Janu Hlaváčovou, takže je asi jasné, jak jsem se cítil, když jsem jim coby mladý cucák říkal, jak mají své role hrát. Že jsem to dal se ctí, dokazuje i fakt, že se film v reprízách stále vrací na obrazovku České televize.

Mnozí diváci za vámi jdou, protože jste pro ně sázka na jistotu. Musí to být zavazující. Jak moc?
Velmi. Každému režisérovi se může stát, že něco neodhadne nebo že se s tím většinoví diváci nepotkají, protože je pro ně dané téma příliš složité. Třeba Santiniho jazyk je asi můj nejhůře hodnocený film. Přitom jsem u něj měl pocit, že mám hodně nasbíráno, že do něj můžu sázet symboliku. Ale diváci ji nerozpoznali, což není jejich, ale moje chyba, že jsem jim tu symboliku nepodal dostatečně srozumitelně. Pak je tu pohádka Anděl Páně, která láme rekordy ve sledovanosti. Vedle ní je jiná pohádka Tři životy s Vojtou Dykem. Mám ji rád, ale diváci z ní úplně nadšení nebyli, jak vím z hodnocení na databázi ČSFD, která je odrazem názoru poměrně velkého vzorku filmových fandů, takže respekt! Každopádně jsem rád, že jsem se po třiceti letech dřiny protočil k jisté režisérské spolehlivosti.

Jedna z nejoblíbenějších vánočních pohádek Anděl páně:

| Video: Youtube

Všichni se na to dokola ptají – bude Anděl Páně trojka?
Dokud bude žít minimálně pět lidí – Jirka Bartoška jako Pán Bůh, Ivan Trojan jako anděl Petronel, Jirka Dvořák coby čert Uriáš, Klárka Issová jako Panenka Maria a s prominutím já jako režisér, naděje pořád teoreticky je. Počkal bych si dva, tři, čtyři roky… Na druhou stranu, kdyby trojka zůstala jen v mojí hlavě, kde už ji mám natočenou, nic se neděje. Myslím, že i dva díly Anděla Páně bohatě stačí.

Čím to je, že za vámi jdou herci velkých jmen?
Mám je totiž nesmírně rád, vážím si jich a obdivuji je. A oni to vědí. Své narozeniny jsem slavil v Pražských Benátkách, kam za mnou z chalupy přijela Jiřinka Bohdalová. To mě opravdu dojalo. Pak si řeknete – asi mě má taky ráda, jinak by se na mě vykašlala. Ale já mám opravdu všechny své kolegy rád a snažím se jim to dávat najevo. Protože ten který film není jenom můj. Mám tendenci obklopovat se těmi nejlepšími lidmi z jejich profesí – ať už jde o kameramana, pomocnou režisérku, skriptku, střihače… Ti všichni mi dokážou film povýšit svojí mimořádností a svými talenty.

close Od studií se Jiří Strach věnuje více režijní tvorbě, převážně pro televizi. info Zdroj: Deník/ Martin Divíšek zoom_in Od studií se Jiří Strach věnuje více režijní tvorbě, převážně pro televizi

Točíte něco nového?
Od jara mám na Slovensku roztočený mysteriózní seriál s Pavlem Křížem a Jankou Kolesárovou, dokončovat jej budeme ještě příští jaro. V srpnu jsem točil film Svatá s Bohdalkou.

Tam jste ji prý museli ještě více zestaršit.
Ano, moje milovaná babička prostě na svých devadesát nevypadá. Takže jsme jí přidali na šedinách, trošku musela hrát, že kulhá, že má problémy s dechem a tak. A pak jsem hned přeskočil na detektivního Docenta 2 s Ivanem Trojanem, Ondrou Vetchým a Terezou Ramba v hlavních rolích. První řada měla v České televizi rekordní sledovanost letošního roku, přes dva miliony diváků, takže si producenti hned řekli o pokračování.

Jak to vidíte z pohledu tvůrce - nastane s příchodem nového ředitele České televize nová situace, něco se zásadně změní?
Je potřeba říct, že Petr Dvořák byl vynikající ředitel České televize, možná nejlepší v celé její sedmdesátileté historii. Nově nastupujícího Jana Součka znám z Brna, kde jsem točil Osmy, Labyrinty… Vím dobře, že televizi rozumí, že to je férový, čestný a fajn kluk. Věřím, že může být stejně tak dobrý jako Petr Dvořák. Televize je ale běh na dlouhou trať. Ještě za Petra Dvoráka mi schválili do výroby film, který, dáli Pán Bůh, budeme točit až v roce 2025. Takže i za Honzy Součka bude pořád doběh předchozího vedení, ale podobně to před lety v kontinuitě přebíral i Petr Dvořák.

Je určitě dobře, že se mluví o zvyšování koncesionářských poplatků, protože je prostě potřeba říct, že od roku 2008 jsou stejné. Lidé budou pochopitelně naštvaní, protože se zdražuje všechno, ale já se ptám – a vy jezdíte za ceny benzinu z roku 2008, kupujete chleba a máslo za ceny z roku 2008? To prostě nejde. Televize začala postupně škrtat a šetřit a už se to bohužel začíná citelně promítat do kvality. Zatímco v roce 2007 jsme točili film za dvacet natáčecích dní, dnes jej musíme stihnout za patnáct dní. Tam už kompromisy zkrátka nezamaskujete.

A pozor, mluvím jen o dramatické tvorbě ČT - neznám vůbec třeba situaci u zpravodajců. Tam jsem zatím nezaznamenal, že by se nějak překotně šetřilo.

Je nějaká látka, kterou byste rád zvedl?
Mám na stole dva krásné scénáře, které ale právě vyžadují dobrou kondici České televize. První, Svatý Václav, je od Evy Kantůrkové, druhý, Smrt svatého Vojtěcha, je od Vladimíra Körnera. Jde o dobovky z konce desátého století, takže aby vypadaly dobře a ne jako u snědeného krámu, potřebují peníze. Snad mi bude dovoleno tyto dva filmy udělat. Nejde o to, že bych měl jako režisér potřebu natočit si nějaké vláčilovské obrázky, ale o to, že věřím, že svatý Vojtěch i svatý Václav jsou pilíři naší státnosti a našich duchovních kořenů. A že přinášejí velké téma o schopnosti oběti, na které by bylo dobré dnešní vyprázdněné, zpychlé a egoistické společnosti prostřednictvím filmu ukázat.