Nějak to uteklo, viďte? Myslím mládí, střední věk a tak dál.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu ve věku starců. Vždycky jsem si představoval, že to přece musím nějak cítit. Že začnu pomaleji vnímat, některé věci se mě přestanou týkat… A budu spokojeně házet housky rybičkám. V životě bych neřekl, že budu i jako sedmdesátník čilý, mezi ušima mi to bude normálně myslet a při pohledu do občanky se vyděsím.

Člověk jako vy bude do poslední chvíle něco vymýšlet.
Doufám. V tom je můj vzor Jiří Suchý. Táhne mu na třiadevadesát, a když jsem s ním naposledy mluvil, cítil jsem z něj neuvěřitelnou energii. První filmový dokument jsme s ním točili, když mu bylo pětašedesát. Další jsme mu nadělili k pětasedmdesátinám. Další k osmdesátinám, potom k pětaosmdesátinám. Pak samozřejmě k devadesátce, to se jmenovalo Bez humoru není legrace! A když jsme dokončili ten poslední, povídá mi: „Ty, Jirko, my to moc ženeme. Další film uděláme až za deset let.“

K rovné stovce. Proč ne?
Při našem nedávném rozhovoru se mi svěřil, že ho leccos zmáhá. Nestíhá chodit na své vernisáže, unavují ho rozhovory, rádio… Že si už prý asi nechá jen to divadlo. Což ovšem představuje čtyři premiéry do roka. Měsíčně odehraje patnáct až osmnáct repríz. To by dalo pořádně zabrat i čtyřicetiletému chlapovi! Já bych ho ale přece jen rád přemluvil ještě k jednomu filmečku na téma Jak se rodí představení.

Většina lidí vás má spojeného s Moravou, konkrétně s Brnem. Vy ale pocházíte odjinud.
Z Litoměřic v Máchově kraji. Teprve když jsem chodil do první třídy, přestěhovali jsme se do Brna, kde tatínkovi nabídli místo šéfa kulturní rubriky deníku Rovnost. V osmašedesátém dělal v brněnském studiu Československé televize šéfredaktora publicistiky a v roce 1969 byl prvním žurnalistou, kterého u nás bolševici natvrdo zavřeli. Za nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Svůj poslední dokument natáčel v září 1968 ve Vídni s hercem Hugem Haasem.

To bylo tak: otec mimo jiné působil jako spoludramaturg satirického divadla Večerní Brno, kde měla dva recitály Ljuba Hermanová. Hudbu k písničkám jí napsal Ladislav Štancl, texty Milan Uhde. V neděli k nám občas chodila na oběd. Jednou takhle o víkendu maminka zase sehnala podpultové kuře, pozvali jsme paní Hermanovou, zvonek, já šel otevřít – a tam stála Ljuba a s ní Hugo Haas.

close S Jiřím Suchým natočil Jiří Vondrák řadu skvělých dokumentů. info Zdroj: Se svolením Jiřího Vondráka zoom_in S Jiřím Suchým natočil Jiří Vondrák řadu skvělých dokumentů.

Já, který jsem ho znal od dětství, protože jsme měli naproti baráku slavné kino Studio (dnes kino Art), jsem na něj vytřeštil oči. Vtom mi mezi nohama proběhl jeho pes Dodoušek a poblil se mamince na nový koberec. Tatínek studoval strop, dělal, že se ho to netýká. Maminka se rozbrečela. Ljuba Hermanová se omlouvala a Hugo Haas jen smutně koukal.

Nicméně díky téhle nehodě souhlasil, aby za ním můj tatínek zajel se štábem Československé televize na vídeňskou Ringstraße, kde bydlel, a natočil s ním rozhovor. Který byl, jak se ukázalo, jeho poslední. Když pak technici vynesli tuny vybavení nahoru do čtvrtého patra, Haas otevřel dveře a pravil: „Milý štábe, pojďte dál. A vy, pane Vondráčku, se můžete poblít, kde chcete.“

Ano, váš táta se jmenoval Jiří Vondráček. Jenže vy jste Vondrák. Jak jste k tomu přišel?
My jsme od roku 1968, tedy od našich čtrnácti let, hráli s kamarádem Antonínem Bodlákem v písničkářském duu Bodlák–Vondrák. V civilu jsem se dál jmenoval Jiří Vondráček. Někdy v polovině sedmdesátých let mi přišly z Ochranného svazu autorského peníze, což by mě ani tak nepřekvapilo, protože jsme si skládali vlastní melodie a texty. Jenže tohle byl na tehdejší dobu balík, asi čtyři tisíce korun. Polovinu jsme s přáteli okamžitě zkapalnili, ale pak mi přišel dopis, že tantiémy nepatřily mně a že je mám vrátit.

Jak už tušíte, ve skutečnosti měly být poslány Jiřímu Vondráčkovi, bratru Heleny Vondráčkové, který hrál později ve skupině Marsyas. Tenkrát jsem se nadobro rozhodl, že se začnu podepisovat Vondrák. Stejně mi tak všichni říkali, značka Bodlák-Vondrák měla švih. Druhá věc je, že jsem zrovna končil gympl a s kádrovým profilem mého tatínka bylo jasné, že nebudu mít na růžích ustláno. Na práva mě nevzali, byl jsem rád, že mě nechali udělat si ekonomickou nástavbu. I z toho důvodu, přiznávám, jsem se za ten pseudonym schoval. Když se k nám potom přidal ještě Michal Polák z kapely Synkopy 61, bylo vymalováno. Vzniklo trio Bodlák–Vondrák–Polák.

K vašim písničkářským vzorům patřil Donovan, s nímž jsme se kdysi oba setkali. Tento skotský bard u nás ovlivnil řadu hudebníků včetně Vladimíra Merty a Jaroslava Hutky, kteří – každý jinak – převedli do češtiny jeho slavnou baladu Catch The Wind. Zdá se mi to, nebo je pravda, že jemný Donovan vyhovoval českým folkařům víc než živelný Bob Dylan?
Řekl bych, že to tak bylo. Donovanovy texty se dají jednodušeji přeložit, jsou přímočařejší a jednoznačnější než dylanovky. Donovan byl také na rozdíl od Dylana čistokrevným nositelem myšlenek hippies. Což tady pro nás za bolševika byla smysluplná cesta. Láska – ne válka. Líbilo se nám Donovanovo perské oblečení, nosili jsme jako on dlouhé vlasy, balili na tu muziku holky…

V létě roku 2002 Donovan dorazil na festival v jihomoravské Strážnici. Ohromná senzace, koncertu předcházela tiskovka v pražském hotelu Adria. To všechno už jsem viděl na vlastní oči, dokonce jsem s ním dělal moc příjemné interview. Vy jste ho ovšem do Strážnice pozval.
Abych vám popsal, jak jsme Donovana na Moravu dostali, musím začít zeširoka a vrátit se k setkání s jinou písničkářskou legendou: s Bulatem Okudžavou. Já jsem na něj byl odjakživa veliký fanda. Koncem roku 1990 jsem potkal Allu Petrovnu Russu, majitelku a ředitelku jedné moskevské umělecké agentury. V prosinci jsem na její pozvání do Moskvy vyrazil. Jen tak, v lehké kožené bundě, letních botách a džínách, protože v Praze tou dobou bylo osmnáct stupňů.

close Režisér Jiří Vondrák Michalem Prokopem, o kterém natočil film Až si pro mě přijdou… info Zdroj: Se svolením Ivana Prokopa zoom_in Režisér Jiří Vondrák Michalem Prokopem, o kterém natočil film Až si pro mě přijdou…

Když jsem viděl, v jakém stavu je vybavení firmy Aeroflot, koupil jsem si na letišti láhev vodky a celou ji vyžahl. V Rusku měli minus dvacet, Alla Petrovna se mě zeptala, kam chci zajít a s kým bych se chtěl potkat. Já pod vlivem alkoholu drze prohlásil, že Vladimíra Vysockého už nestihnu, takže bych rád mluvil aspoň s Bulatem Okudžavou. Ona řekla: „Kоне́чно!“ („Zajisté!“)

Země, kde se může stát cokoli.
Druhý den za mnou v hotelu přišla recepční, že mám telefon. Ze sluchátka se ozvalo: „Aлло́, здесь Окуджава.“ („Haló, tady Okudžava.“) Prý jsem s ním chtěl mluvit a co bych si přál. Chvilku jsem nevěděl, co se děje – znáte to, když se vzbudíte a v krvi máte dvě promile zbytkáče… Pak jsem se vzpamatoval a povídám: „No, přijít za vámi, popít čaj, popovídat…“

Zkrátím to. Druhý den bylo 30. prosince. Jeli jsme – Alla Petrovna, já řidič a ještě jeden místní borec – otřískaným moskvičem čtyřicet kilometrů za Moskvu do spisovatelské obce Peredělkino, kde měl Bulat Okudžavu malou dřevěnici. Všude půlmetrové závěje. On všechny nechal venku a jedině mě pustil dovnitř. Na deset minut! Co chcete za tak krátký čas? Koktal jsem. Pak jsem si naštěstí v rohu jeho pracovny všiml kytary. Načež jsem se dopustil naprosté nehoráznosti a zeptal se ho, jestli by mi na ni nezahrál.

Okudžava mě sjel pohledem a vyštěkl: „Nět!“ Potom si ale asi přece jen řekl, že jsem host, a zabrblal: „Co byste chtěl slyšet?“ Já na to: „Píseň o modrém balonku.“ Zabručel, že má hezčí písně. „No jo, ale ty jsem nepřeložil a nezpívám,“ odpověděl jsem. A on se náhle rozzářil: „Vy zpíváte Modrý balonek? Tak ne já – vy budete hrát!“ Podal mi kytaru, já ji vzal do rukou jako svátost, zazpíval mu písničku se svými českými slovy a on se pořád vyptával: „Jak jste přeložil tuhle pasáž? A jak tenhle výraz?“ Musel jsem mu to hrát čtyřikrát.

Mezitím už asi stanovených deset minut uplynulo.
Utekla půlhodina, hodina… Přibližně po dvou hodinách jsem se osmělil a zeptal se ho, jestli by ode mě byla velká odvaha, kdybych ho pozval koncertovat do Brna. On pokrčil rameny a odvětil: „Tak jo, ale až u vás nebude jediný ruský okupant.“ Odjel jsem domů a od té doby jsem ten nápad nepustil z hlavy.

Vystoupení jsme naplánovali na rok 1991 – poslední voják Sovětské armády odsud zmizel v červnu. Nedlouho předtím ale Okudžava během pobytu v Americe utrpěl srdeční příhodu. Podstoupil operaci, a řadu závazků proto musel zrušit. Já jsem se to dozvěděl dvě hodiny před koncertem. Vyprodáno, hrůza. Další rok to pro nemoc odřekl znovu.

Tehdy mi pomohl můj bývalý kamarád Jarek Nohavica, který to vzal za něj a připravil dvouhodinový koncert z jeho písní. Musím přiznat, že úžasný. Druhý den jsem Okudžavovi volal a jeho zajímalo, jestli byli lidi naštvaní. Vysvětlil jsem mu, že diváci díky „Nagavicovi“ ne, ale u televize, která měla koncert natáčet, mám odteď utrum. On řekl, ať tedy vezmu kameru a přijedu za ním, že mi poskytne rozhovor a vysvětlí českým divákům, jak to všechno bylo. V brněnské televizi mě s tím samozřejmě poslali do háje. Až ostravská kabelovka mi poskytla kameramana i zvukaře, já jsem prodal auto a za utržené peníze jsme v prosinci 1993 odletěli do Moskvy.

A tak jste se stal režisérem.
Ale náhodou! Snímku dával konečnou podobu jeden nejmenovaný režisér z Ostravy, s výsledkem jsme byli hrubě nespokojeni. Na to konto jsem se mu u svého druhého filmu pokoušel dělat pomocnou režii. U třetího snímku o kultovním polském skladateli a textaři Grzegorzi Turnauovi, na němž jsme spolupracovali s polskou televizí, mě ten člověk vypekl a před cestou do Varšavy mi oznámil, že ho žádná koprodukce nezajímá. Nikam nejede, chce svého kameramana a s polskou stranou se bavit nehodlá.

close Jiří Suchý a Jiří Vondrák. info Zdroj: Se svolením Jiřího Vondráka zoom_in Jiří Suchý a Jiří Vondrák.

Jel jsem tedy do Varšavy bez něj, přišel za polským štábem do divadla Teatr dramatyczny, kde se měly natáčet první záběry, a na otázku, kdo je tady režisér, jsem – abych splnil koprodukční smlouvu – odpověděl, že režisér jsem já. Poláci, aby se ukázali, mi dali k dispozici pana Jaśkowského, kameramana Andrzeje Wajdy. A ten se mě teď ptal, co má dělat. Musel jsem vzít rozum do hrsti. Snad jsem si nevedl tak špatně. Když jsme potom spolu byli na vodce, prozradil jsem mu, že žádný režisér nejsem. A on mi začal dávat rady.

Tam někde má kořeny váš nejznámější cyklus o básnících Evropy?
Ano. Původně jsem měl materiál na čtyři dokumentární snímky: o Bulatu Okudžavovi, Jiřím Suchém, Milanu Lasicovi a Grzegorzi Turnauovi. Nabídl jsem je televizi pod souhrnným názvem Básníci Evropy a brněnské studio to vzalo – s podmínkou, že filmů bude dvanáct. Souhlasil jsem a napsal Donovanovi. Tím se obloukem dostáváme k začátku našeho povídání.

První dva roky na mě Donovan vůbec nereagoval. Mezitím jsem natočil portrét Iana Andersona z britské skupiny Jethro Tull, nizozemské stálice Herman van Veena, moldavského skladatele Eugena (Jevgenije) Dogy a tak dále. Potom jsem se jednoho dne Donovanovi zase cvičně připomněl – a on mi k mému velkému překvapení odepsal. Svolil s natáčením, ale vzkázal, že nikam nepojede – ať přijedeme my k němu. Vyskočil jsem metr vysoko, sedli jsme do auta a vyrazili do Irska, kde má tento písničkář na samotě kousek od města Cork krásný dvoupatrový dům.

Já si vždycky myslel, že je to zámeček.
Ne ne. Ale přikoupil k němu hřbitov ze 14. století. Donovan byl moc fajn, velký pohodář. Jediné nedorozumění nastalo ohledně Alfonse Muchy. Hipíci, jak známo, obdivovali několik malířů: Schieleho, Klimta a „Mjuku“. Když jsme odcházeli, všimli jsme si, že má zpěvák v chodbě originál Muchova plakátu. Já na něj nadšeně ukázal se slovy: „To je český malíř!“ A on mě opravoval: „Ne, to je známý umělec z éry hippies, Mjuka.“ Inu tak.

JIŘÍ VONDRÁK

close Jiří Vondrák není jen filmař, ale i spisovatel a písničkář. info Zdroj: Se svolením Jiřího Vondráka zoom_in Jiří Vondrák není jen filmař, ale i spisovatel a písničkář. Scenárista, režisér, písničkář a spisovatel. Vlastním jménem Jiří Vondráček. Narodil se 7. března 1954 v Litoměřicích. Od roku 1968 vystupoval v písničkářském duu Bodlák–Vondrák. Profesionálním hudebníkem se stal v roce 1979. O deset let později napsal hudebně poetickou koláž Skutečně jsem nechtěl ublížit nikomu, která se stala jedním z kmenových představení brněnského Divadla na provázku. Mezi lety 1989 a 1994 účinkoval se skupinou Bowle na koncertech v Rakousku, Německu, Polsku, Holandsku, Rusku, Ukrajině i Kazachstánu. V roce 1990 prvně navštívil kultovního šansoniéra arménsko-abchazsko-gruzínského původu Bulata Šavloviče Okudžavu na jeho chatě v Pěredělkinu u Moskvy. V témže roce založil uměleckou agenturu a posléze i hudební vydavatelství Free Art. Roku 1994 vydal CD Šansony a svou první prózu – příběh z antického Říma Osud jménem Pertinax. V té době se začal věnovat i televizní tvorbě.  V roce 1995 natočil svůj první umělecký dokument Naděje a stesky Bulata Okudžavy. Následovalo dvanáct filmových portrétů z cyklu Básníci Evropy. V nich jsou zachyceny osobnosti jako Donovan (Irsko), Hugues Aufray (Francie), Ian Anderson ze skupiny Jethro Tull (Anglie) atd. Jako poslední český žurnalista se v Paříži sešel s Gilbertem Bécaudem. V říjnu 1995 se na jeho pozvání uskutečnily jediné koncerty Bulata Okudžavy v České republice. V druhé polovině devadesátých let vydal knihy Miroslav Donutil – Uprostřed běhu, Bulat Okudžava – poslední koncert a knihu pro děti Pohádky z Dobráčkova. Roku 2000 vytvořil se scénáristou Pavlem Loffelmannem třináctidílný televizní seriál Legendy folku a country. Ve stejném roce natočil první z cyklu šestatřiceti profilů osobností české autorské písně Uprostřed běhu. K jeho posledním pracím patří televizní dokumenty Dialog s Progresem, Michal Prokop: Až si pro mě přijdou…, Synkopy 61 – šedesát let, Slávek Janoušek: Tohle je vzkaz a Folk Team: Trochu jsme zestárli, lásko.