Šťastná léta
Pro role svůdníků, bonvivánů i Luciferů jako by se narodil. Karel Heřmánek uměl být ale i někým víc než jen frajírkem a démonickým belzebubem. Ve Smrti krásných srnců v roli Lea Poppera dokázal, že má mnohem širší rejstřík, zejména když pracuje s dobrým režisérem. A to nejen na plátně, ale i v divadle a na obrazovce.
Zavzpomínejte na upřímný rozhovor Deníku s Karlem Heřmánkem:
Měl to štěstí, že byl součástí zásadních etap našich dvou významných scén - ústeckého Činoherního studia i legendární éry Divadla Na zábradlí. Byla to bezpochyby jeho šťastná léta, zejména pod příznivým vlivem režiséra Evalda Schorma, s nímž se potkal právě v Ústí nad Labem a jenž se stal doslova jeho duchovním otcem. Právě za ním a jeho pojetím divadla s Jiřím Bartoškou a Pavlem Zedníčkem do Ústí odešli, opustili Divadlo Na provázku, kde všichni po hereckých studiích v Brně začínali. A jako za světlem ho následovali později i do Divadla Na zábradlí. Vzdělaný a laskavý Schorm byl výjimečným zjevením ve filmu i divadle, fascinoval mnohé herce, mimo jiné třeba Janu Brejchovou nebo Jana Kačera.
Krakonoš i Lucifer
Příznivým obdobím byly pro Heřmánka i roky, kdy mohl herecky zrát díky natáčení s klíčovými režisérskými osobnostmi - Jaromilem Jirešem, Františkem Vláčilem (Hadí jed) a především s Karlem Kachyňou. Kromě jeho snímku natočeného podle knižní předlohy Oty Pavla Smrt krásných srnců ho proslavili také Krakonoš z podmanivého rodinného filmu Věry Plívové-Šimkové Krakonoš a lyžníci nebo Lucifer v pohádce Hynka Bočana S čerty nejsou žerty, z níž se stala kultovní záležitost a její hlášky zlidověly. V těchto kostýmních rolích vždy vynikl hercův démonický vzhled. Za zmínku určitě stojí i Kachyňův psychologický film Dobré světlo, kde hrál fotografa hledajícího světlo při práci i v sobě.
Hlubokým hlasem zaujal i dabingové režiséry, za všechny zahraniční herce připomeňme alespoň Nicolase Cage a Al Pacina, díky citu pro ironii namluvil skvěle i Rowana Atkinsona.
Radost i smutek „bez zábradlí“
Prakticky hned po revoluci založil vlastní scénu, po níž léta toužil. Divadlo Bez zábradlí se stalo jeho druhou láskou i domovem. Nebylo snadné je jako soukromou scénu ekonomicky vybalancovat, přesto tu vznikla představení, která se hrála dlouhá léta: Blbec k večeři, Každý rok ve stejnou dobu, Kdes to byl(a) v noci, Tři muži na špatné adrese…
Pandemie zasadila – stejně jako celé domácí kultuře – před čtyřmi lety jeho divadlu těžkou ránu, soubor vstával téměř z popela. „Dosud se problémy projevovaly především tím, že jsme nemohli zkoušet nové hry. Nyní, kdy nám na dlouhou dobu zcela vypadly příjmy – a s adekvátní pomocí od státu nemůžeme zcela počítat, jde už o samotnou naši existenci,“ svěřil se v roce 2020 serveru Novinky Heřmánek. „Mrzí mě, že na podnikání v kultuře se dosud hledí s určitou nedůvěrou, jako by to bylo něco neušlechtilého. V zemích, jako je Velká Británie nebo USA, je skutečnost, že divadelnictví je také byznys, brána jako prostý fakt.“
Nejspíš i proto se na sklonku roku 2020 rozhodl třiasedmdesátiletý principál předat otěže mladším – svým synům Karlovi a Josefovi. V divadle hrál dál, ale sílu na jeho vedení už neměl. „Necítím už tolik odpovědnosti, je to pro mě úleva,“ svěřil se. „Mám pocit, že to ale mají těžší, něco se jim daří více, něco méně.“
Ani s filmem či televizí to nebylo valné. Zatímco 70. a 80. léta mu přinášela spíš role komediální a sem tam dramatické (Pěsti ve tmě), od 90. let se s výjimkou Bumerangu z dílny Hynka Bočana neobjevilo v jeho kariéře nic zásadního. On sám opakovaně mluvil o tom, že nabízené filmové scénáře ho nedokázaly oslovit a nechce je točit. „Seriály, to jsou hlavně věšáky na reklamy. Natáčí se příliš rychle, všechny se odehrávají buď v nemocnici, nebo na kriminálce, popřípadě v obojím najednou,“ shrnul herec i televizní tvorbu.
Soukromé pády i jistoty
V osobním životě mu přálo štěstí až v pozdějším věku. První manželství se zubní lékařkou Stanislavou, s níž měl dvě dcery, nedopadlo dobře, rozpad nesl herec těžko. Po několika komplikovaných vztazích (mimo jiné s Vilmou Cibulkovou) se pro něj stala stálicí až o patnáct let mladší televizní moderátorka Hana Vávrová, s níž se setkal v dabingovém studiu.
Karlovy smutné oči ji prý zaujaly tak, že souhlasila s pozváním na rande. Jeho zaujala kromě jiného patrně i svou cílevědomostí, ostatně sama o sobě říká: „Když chci něčeho dosáhnout, umím si za tím jít.“ Dodnes vzpomíná na to, jak si ji v kostýmu princezny odvážel budoucí manžel na Štědrý den k pařezu v Jevanech, kde později vyrostl i jejich dům.
Před pár lety oslavili třicet společných let, vedli spolu Divadlo Bez zábradlí a mají tři syny. Vedli je od malička k houževnaté práci na sobě, a jak říkal Karel, „co se nenaučíš jako mladý, už se nenaučíš“. Kryli jim také takzvaně záda, zejména Karlovi juniorovi v Divadle Bez zábradlí.
Svou ženu uměl Karel překvapit i po letech. „Překvapuje mě dodnes, nedávno šel třeba nakoupit a přinesl mi kytici žlutých tulipánů,“ vzpomínala Hana Heřmánková letos v květnu v pořadu Stříbrný vítr v Českém rozhlase.
Seznam Boha s plány
Poslední roky trávil herec v klidném zázemí v domě za Prahou, přesto pro něj byly – asi jako pro mnohé jeho kolegy – obtížné, hlavně kvůli stárnutí a zdravotním komplikacím (mimo jiné následky zánětu trojklanného nervu). Snažil se trénovat paměť, uvědomoval si limity svého těla a mozku. „Cítím, že stáří je neúprosné,“ přiznal v rozhovoru pro Vlastu. „Známá mi doporučila chodit do barokomory, párkrát jsem tam byl, ale zatím nepozoruji velké zlepšení, asi tam musím častěji.“
V seriálu Mozaika na Voyo, kde diváci mohli Karla Heřmánka vidět naposledy, každopádně znovu dokázal, že jeho charisma ani smysl pro hořký humor nemizí. V příběhu o páru, který se po letech rozchází a zaskočí tím své čtyři dospělé děti, měl za partnerku Taťjanu Medveckou.
V soukromí se s dětmi i vnoučaty vídal málo, trošku ho to mrzelo. „Nevídáme se tak často, jak bych rád. Když to ale vyjde a vidíme se, je nás spousta,“ řekl v témže časopise. To prý šel vždycky jídelní stůl pryč a namísto něj nastoupil pingpongový stůl, kam se široká rodina vešla lépe.
Pozornější kolemjdoucí ho mohli potkat letos na karlovarském festivalu, kam si zajel s manželkou Hanou popřát v početné společnosti hereckých bardů kolegovi Ivanu Trojanovi k šedesátinám. Působil posmutněle a unaveně. Těžko říct, co se mu poslední dny honilo hlavou, co si přál a co ho trápilo. Pokud si něco přál, bral to bezesporu s rezervou a nadhledem. Protože jak sám před pár lety podotkl, „jak říká Woody Allen, chceš-li pobavit Boha, svěř se mu se svými plány“.
