Půvabná procházka napříč časem i hlavou jednoho známého českého cestovatele. To je celovečerní dokument Století Miroslava Zikmunda, který měl včera premiéru v pražském kinu Lucerna. Natočil ho dokumentarista a cestovatelův dlouholetý obdivovatel Petr Horký, jemuž dnes už šestaosmdesátiletý Miroslav Zikmund dovolil nahlédnout do svých prakticky neznámých deníků.

Právě díky systematičnosti, s níž kdysi přiměl svého přítele a spolujezdce Jiřího Hanzelku psát zápisky ze všech cest, vznikly jejich slavné knihy. A Petr Horký mohl natočit svůj film. Důkladný a tak trochu osobní. Především proto, že byl už jako dítě nadšeným čtenářem zmíněných cestopisů, které prý ukládal hned vedle verneovek, a jeho nadšení se do filmu pozitivně promítlo.

Vyváženost mezi hravostí a úctou

Století Miroslava Zikmunda není pouhý záznam života jednoho cestovatele (Jiří Hanzelka zemřel v roce 2003). Ani pieta, byť režisér a zároveň autor scénáře svůj film šikovně vyvažuje mezi hravostí a úctou. Je to poctivá dokumentární práce, při níž si autor pohrál i s formou a kde citlivě kombinuje dobové záběry, ilustrace a fotografie s rodinným videem a dotáčkami s hlavním protagonistou.

Dodejme ovšem, že mít před kamerou otevřenou osobnost Zikmundova typu, která každou chvíli vybalí zajímavou historku, přizná své slabosti, vzpomíná na řadu osobností, které potkala, a s pozoruhodným odstupem, a přitom s citem shrnuje vše, co prožila, musela být radost.

Stejně jako vybírat z deníků, které si cestovatel a publicista celý život nesmírně pečlivě a se smyslem pro detail psal. A Horký vybíral šťastně první zápisky teenagera psané těsnopisem, „aby maminka nečetla, co píšu o holkách", vzpomínka na atentát na Heydricha, první lásku, která skončila v Osvětimi, seznámení s Hanzelkou, první tříletá cesta známou tatrovkou, únor 1948, který zastihl cestovatele u Pygmejů, návrat do „jiného" Československa, odchod do Zlína, okupace 1968, vystoupení ze strany, rozvod, hořké časy normalizace, sametová revoluce…

Některé postřehy jsou roztomilé (třeba výstup na Kilimandžáro kvůli krásné Ruth nebo narozeninová přání vkleče na kůži u cestovatele v obýváku), jiné dojemné (dětské dopisy: „Tatíčku, proč mi nepíšeš?") či moudré, jako ten nad svazkem StB („Lepší je nevědět. Dělám za vším tečku a jsem zklamán."). Mnohé komentuje Zikmund sám, část úryvků z deníků čtou herci, mj. Kryštof Hádek a Aleš Procházka, něco odehraje režisér skrze scény z představení Palubní deníky Z+H ve zlínském divadle.

Jak se ze Zikmundových věcných i emotivních vzpomínek skládá jeho osobitý portrét, defilují na plátně i klíčové mezníky naší novodobé historie, s nimiž byl život obou cestovatelů spojen. Svůj díl emocí přináší i hudba a zpěv Radůzy, zakomponovány do filmu vcelku s citem.

Chtěl na plátně odehrát co nejvíc

Jen jedna věc celkovému tvaru poněkud škodí. Osobní přístup, který byl autorovi klíčem ke způsobu vyprávění, ho ve finále zrazuje. Jako by se nedokázal vzdát některých archivů a promluv a chtěl na plátně odehrát co nejvíc (boje ve střižně byly asi muka), uchyluje se k několika koncům. Přitom setkání s dnešními cestovateli ze sociálních sítí nabízelo onu pověstnou symbolickou tečku.

I tak je ale Horkého dokument nevšední a poučná podívaná, shrnující cennou zkušenost člověka, který zasvětil život cestám a psaní a jeho soukromí si za to vybralo svou daň. Své si v ní najde každý, nejen fanoušci Zikmunda a Hanzelky.

Zdroj: Youtube