Tedy alespoň pokud jde o scénáře a celkové pojetí. Autor jednotlivých dílů Martin Bezouška vyšel z případů místního policejního archivu, které ale, jak prozradil, v seriálu nekopíruje, spíše kombinuje různé motivy a pachatele. To ovšem divák na obrazovce nepozná, toho zajímá zápletka a napětí. V tomto ohledu jsou jednotlivé případy, v každém dílu uzavřené a na sebe nenavazující, poněkud kolísavé. Nejde ani tak o věrohodnost, tvůrci měli samozřejmě po ruce místní profesionály (soudního lékaře i kriminalisty), ale o dodržení žánrových nároků.

Místy drží příběhy slušné tempo vyprávění, často se ale napětí ztrácí v balastu slov, kterými diváka postavy zahlcují. Nejvíc je to znát při výměnách názorů a komentářích kriminalistů, jimiž si autor vypomáhá k dovysvětlení motivací či akcí, jež chybí v obraze. Potvrzuje tak známé slabiny původní televizní tvorby v daném žánru, jejímž autorům chybí cit pro detail a zkratku. Více než v režii tkví úskalí ve scénáři, do něhož měl možná jak Jan Hřebejk, tak především dramaturg ostřeji sáhnout.

Žádoucí plzeňské kulisy nechybí, štáb se kvůli tomu ve valné míře přesunul přímo na místo „zločinů". Zahrálo si tu hlavní plzeňské náměstí a přilehlé ulice, Šafaříkovy sady, borská věznice či okolní rybníky, v různých průhledech jsou vidět synagoga na Americké třídě nebo plzeňské střechy.

Hlavní herce si režisér přivezl z Prahy, v menších rolích dal příležitost plzeňským hercům, mezi které ostatně patří i Martin Stránský, doplňující ústřední šestku vyšetřovatelů (jenž na sebe coby mírně nedisciplinovaný detektiv poutá pozornost a baví). Zdejší diváci nejspíš tvůrcům leccos kvůli záběrům známých míst odpustí, jak přijmou Plzeň, prezentovanou nejen coby město kultury, ale teď i místo zločinu, ti ostatní, ukáží čísla sledovanosti.