Pane Chudíku, překvapilo vás pozvání na filmový festival do Zlína?

Překvapilo. Ale velmi mile. (Úsměv.) Říkal jsem si: Bože můj, tohle mě míjelo celých padesát let… U nás na Slovensku o mě říkají, že jsem děda všech dětí, protože se různých akcí pro ně zúčastňuji. No a teď jsem si řekl, že když je to padesátka, přijedu. (Úsměv.) Tady ve Zlíně máte báječnou kulturní půdu. To jsem si ověřil, kdykoliv jsem k vám přijel. Ať už jako herec nebo jako recitátor. Chci festivalu k jubileu poblahopřát a říci, že mu držím do další padesátky palce.

Ve Zlíně letos oslavil osmdesátku režisér Václav Vorlíček a není tajemstvím, že také vy jste blíženec. Takže dodatečně všechno nejlepší.

Děkuji. (Úsměv.) Zdravím všechny blížence a rád bych vzkázal panu Vorlíčkovi: Pane režisére, snášejte tu osmdesátku statečně, protože pak už se to začíná klouzat prudce dolů. Já už mám šest let „po“ a mám pěkně odřená záda. (Smích.)

Když dovolíte, ráda bych zmínila Kawasakiho růže. Role, kterou jste ve filmu ztvárnil, není úplně jednoznačná a domnívám se, že pro vás musela být velkou výzvou, protože s tímto temným obdobím československých dějin jsme se ne úplně vyrovnali. Neměl jste trochu strach nastudovat postavu vyšetřovatele státní bezpečnosti?

Abych pravdu řekl, takto jsem o postavě vůbec nepřemýšlel. Důležité pro mě bylo, že mi ji nabídli na sklonku mé herecké kariéry. Ta role byla v kontaktu s mými postavami, které jsem hrál v různých filmech a inscenacích. Mám celou galerii záporných osobností. V divadle jsem ztvárnil Mengeleho. To divé zvíře, které je pro nás synonymem zla. Takže když mi pan režisér nabídl postavu vyšetřovatele, chtěl jsem využít zkušeností. Hřebejk mi řekl: Pane Chudíku, to pro vás nebude těžké, protože tam budete jen tři dny sedět. No a já jsem byl nadšený z toho, že si můžu v pětaosmdesáti ještě zahrát.

Asi vás tehdy nenapadlo, jaké bude sklízet film úspěchy, že?

To ne. Ale od začátku jsem byl jen nadšený, že si stoupnu před kameru. Film měl obrovský úspěch, kritiky na něj byly skvělé. Když přišla nominace na Českého lva, já si říkal: Bože, nech už přestanou… (Úsměv.) Nepřestali a estébák Kafka si nakonec Lva odnesl. A já si ceny velmi vážím.

Zní to až neuvěřitelně, ale od roku 1944 jste členem činohry Slovenského národního divadla. Neměl jste nikdy zaječí úmysly?

Ne. Zůstal jsem věrný. (Úsměv.)

Zajímalo by mne, jakou zkušenost jste si odnesl ze svého ministerského ročního angažmá? Byla to příjemná zkušenost? Přijde mi totiž zvláštní, když se z umělce stane úředník…

(Úsměv.) Prosím vás, když mě přemlouvali, dvakrát jsem odmítl. Tehdy mi volal váš ministr Lukeš. Nebyli jsme přímo kamarádi, ale známí. No a víte co. Byl to člověk, který ovládal jazyk a ten mě udolal. (Úsměv.) Takto oslněný jsem přecenil své síly a do tří měsíců jsem byl úplně „vyšťavený“. Bylo to na mne příliš. Řekl jsem si, že se přeci nezničím. A hlavně – chtěl jsem hrát.

Pane Chudíku, jste rád, že ani jednou nezaznělo jméno Sova?

(Smích.) Oceňuji to. Sova mě překrýval dlouhé roky. (Úsměv.) Mohu trochu odbočit? Přátelé, bratři naši, vystřihli jste na mistrovství světa takovou dramatickou sportovní situaci, která vejde do dějin, protože byla nádherná. Já, coby starý člověk, ale velký fanoušek, zneužiji tohoto rozhovoru a chci vám tímto prostřednictvím poblahopřát a poděkovat.