Hlášky z her a seminářů, které tento bývalý pedagog a novinář napsal mezi lety 1967 a 2008 se svým kolegou a kamarádem Zdeňkem Svěrákem pro pražské Divadlo Járy Cimrmana, nám Ladislava Smoljaka neustále zpřítomňují.

„Když to srovnám s tím výletem na Kokořín…“ „Učí se dobře, to nemohu říct.“ „Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě pánbůh potrestá.“ Anebo: „Toto jsou rozumní chlapci? Vždyť je to tady jeden vedle druhého samý debil nebo blbeček!“

Opera na Hrádečku

Kdo vlastně byl Ladislav Smoljak? Pro jedny ústřední postava cimrmanovského souboru, pro druhé muž, který režíroval jedny z nejlepších českých komedií (Kulový blesk, Vrchní, prchni!, Rozpuštěný a vypuštěný). Další si vybaví jeho půvabné „štěky“ ve filmech Zločin v šantánu, Pane, vy jste vdova, Homolka a tobolka, Svatební cesta do Jiljí nebo Kolja.

Někdo si možná dodnes prozpěvuje jeho a Svěrákovu parodii Z OPBH na LVT, která si (v dobrém) střílela z populární písničky Ivana Mládka Zkratky. A své fanoušky mají i Smoljakovy nenápadné porevoluční práce pro televizi: z nich vynikají především snímky Tvrdý chleba a Motýl na anténě, což je malá komedie podle scénáře Václava Havla, napsaného ještě před srpnem 1968.

V Havlově adaptaci Žebrácké opery si Ladislav Smoljak v roce 1995 zahrál roli Mackeathe. O generálce tohoto provedení hry u Havlů na Hrádečku s Divadlem na tahu pod vedením Andreje Kroba natočila zdařilý dokument Olga Sommerová.

Babinský a Lenin

Vrchol Smoljakovy pozdní kariéry představují čtyři inscenace, které uvedl koncem devadesátých let ve svém vlastním Studiu Jára a na scéně Divadla Na Zábradlí. Nejprve to byla Hymna aneb Urfidlovačka, v níž nemilosrdně rozmetal veselohru Josefa Kajetána Tyla. Následoval Malý Říjen o setkání Kramáře, Rašína a Lenina s Babinským a Matou Hari za zdmi rakouského vězení.

Představení s názvem Fantom realistického divadla Zdeňka Nejedlého bylo zajímavé přítomností neherce Ivana Hlase, jenž tu dokonce místo svého obvyklého hanspaulského blues zpíval budovatelské častušky. To se psal rok 2000. A o devět let později měla na Zábradlí premiéru poslední a nejambicióznější Smoljakova hra Hus: Alia minora Kostnického koncilu s podtitulem Divadelní historická lekce.

„Slíbil jsem usmířit Anglii s Francií a řád německých rytířů s Polskem,“ říká v ní nenáviděný král Zikmund. „Pak osvobodit na druhém konci světa Boží hrob. Také musím urovnat poměry v Uhrách. A ještě několik dalších maličkostí, na které si teď honem nemůžu vzpomenout. A vy mě otravujete s tím, že jsem málo hájil jednoho kazatele z Prahy!

Plavu si, ani nevím jak 

Své režijní začátky si Ladislav Smoljak odbyl na prknech divadla Semafor, které se tehdy (na jaře roku 1960) ještě snažilo uplatňovat program, jež si vetklo do názvu. Semafor byl totiž původně zkratkou pro SEdm MAlých Forem. A jednou z těchto forem měl být i dětský kabaret.

Učitel Smoljak z Gymnázia v Brandýse nad Labem nabídl principálovi Jiřímu Suchému svou adaptaci pohádky Ludvíka Aškenazyho Ukradený měsíc. A Jiří Šlitr mu do představení složil písničky. Třeba tu, která začíná slovy: „Plavu si, ani nevím jak, vždyť nemám prsa ani znak…“ Árii měsíce, později pro velký úspěch zařazenou také do hry Zuzana je zase sama doma, už tenkrát zpíval Waldemar Matuška, který v představení účinkoval.

Nápad se Slavíkem

V Semaforu se Smoljak mimo jiné potkával se svým přítelem Jurajem Herzem, s nímž se znal už z jiného, ještě prestižnějšího divadla takzvaného Déčka, vedeného geniálním E. F. Burianem.

„Tehdy se z příznivců Déčka zformoval Spolek přátel divadla E. F. B.,“ vzpomínal Herz na období konce padesátých let, „a ten zvolil ze svého středu výbor. Výbor vydával cyklostylovaný časopis, který se prodával v divadle. V tom výboru působil jistý Smoljak, který studoval pedagogiku, a jistý Herz, ostatní si nepamatuji. Spolek přátel se potom rozpadl, ale ten nás neza-jímal. Výbor zůstal a scházel se s Burianem každý týden. To jsme s ním seděli dvě tři hodiny a on vyprávěl.“

V šedesátých letech se z kantora stal autor časopisu Mladý svět. V jeho redakci se Smoljak sešel s dalším budoucím pilířem cimrmanovského ansámblu, výtvarníkem Jaroslavem Weigelem. A právě pro „Mlaďák“ vymyslel čtenářskou anketu Zlatý slavík. Nazval ji podle oblíbené dětské hračky. Jeden z mnoha „Láďových“ nápadů, jež se ujaly a zlidověly.

LADISLAV SMOLJAK PRO DENÍK
Z rozhovoru s Michalem Bystrovem (březen 2008)

„Cimrmani“ vznikli v roce 1967 a do nástupu normalizace stihli nastudovat čtyři hry. Pátá Němý Bobeš měla premiéru v listopadu 1971. Jaká to byla doba?
Ještě nebylo tak zle, ale už přituhovalo. O rok později uhodily prověrky, na kterých umělci i nestraníci museli před komisí odpovídat na otázku, zda považují sovětský vojenský akt za bratrskou pomoc, nebo okupaci. Pro nás toto období znamenalo především tvůrčí změnu. Předtím jsme divákovi podávali humor ve dvou chodech, nejdřív byl seminář a v druhé půlce večera přišlo regulerní divadlo. U Bobše jsme to poprvé porušili a rozhodli se, že se ukázky s povídáním budou prolínat. Vymysleli jsme si, že rekonstruujeme text, který byl až na několik zachovaných torz zničen. Vzato čistě teoreticky, tato struktura by pro naše hry měla být ideální.

Realita byla jiná?
Je pravda, že ta hra byla svým způsobem zvláštní, protože vybočovala ze stereotypu. Ale ta část publika, kterou řekněme to zjednodušeně vychovala televize, se cítila ošizená, že místo po-řádného představení dostane jen nějaké povídání a pár torzovitých scének. Právě u Němého Bobše jsem si uvědomil, že i když se říká, jak televize lidi zdětinšťuje a kazí, v dlouhodobější perspektivě může naopak diváka vychovat. V roce 1971 to normální divák prostě nevzal, protože nám ještě nestačil. Ale jak se všechny objevy dostávají do krevního oběhu kultury, tak se postupem let v televizi začal objevovat humor podobného ražení a lidé si začali zvykat. A tak hra, které tehdy rozuměly jen určité skupinky fajnšmekrů, už dneska zabírá na celý sál.

Představení Němého Bobše viděl i Jan Werich. Jak na něj vzpomínáte?
Já jsem ho jen tak letmo pozoroval, zatímco jsem hrál. Je třeba říci, že dnes mám k Werichovi kritický vztah. Uvědomuju si omezení jeho humoru i her, i těch jeho názorů, se kterými se už míjím. Ale tenkrát to pro mě byl bůh českého humoru. Pro nás to skutečně byla stejná událost, jako kdyby nás navštívil papež. Werich hru sledoval jako normální divák, plácal se do kolen a když se na jevišti objevil chlap převlečený za žen-skou, ukazoval na něj prstem. Potom jsme ho navštěvovali na Kampě, chodili jsme k němu na Vánoce nebo když měl narozeniny. Povídali jsme si o politice, kultuře, ale o našem divadle snad nikdy.