„Náš film je trochu složitější. Protože se v něm vracíme v čase a pak se děj vypráví z úhlu pohledu jiné postavy. Podle mne musíte jako divák dávat větší pozor, aby vám došly všechny vtipy a spojily se vám všechny souvislosti. Doufám, že to není bláznivá a ukřičená komedie, ale promyšlenější film,“ říká Jakub Machala.

Jako scenáristé jsou pod filmem podepsáni celkem čtyři lidé. Jak jste se o práci na scénáři podělili?
Hlavní slovo jsem měl já, ale bez ostatních bych to určitě nikdy nedal. Původně to bylo tak, že jsem přišel s námětem za Honzou Studničkou, se kterým jsem už dříve spolupracoval, dobře si rozumíme a považuju ho za vtipného člověka. On mi následně řekl, že nám chybí ženský úhel pohledu, a přizval svou přítelkyni Aničku Kruchňovou, která filmu nakonec vymyslela i název, protože původně se pracovně jmenoval Hotel, což není zrovna lákavé. A nakonec jsme pozvali ke spolupráci ještě Míšu Baláže, mého kamaráda, který píše na Slovensku spoustu zajímavých věcí, seriálů a připravuje svůj vlastní režijní debut. Měl jsem totiž pocit, že potřebujeme někoho, kdo na nás bude dohlížet.

A aby nás nebylo málo, tak jsme ještě měli pana Jana Rudovského z Primy. Díky němu se to vlastně rozjelo a několikrát nám ukázal správný směr, za což jsem mu moc vděčný. Šly do toho s námi Prima a Jojka, takže jsme získali finanční i kreativní partnery.

Anna Polívková jako koučka Irena
Zápletka zůstala stejná, role se obrátily. Po čem muži touží 2 dopadlo nevalně

Čím je dáno československé obsazení herců?
Tak to bylo nastaveno od začátku. Pro mne je to osobní věc, protože moje nastávající žena je Slovenka a je zároveň producentkou našeho filmu. Takže Radka Babincová byla zčásti předobrazem některých postav a já jsem se do nich také trochu promítl. Ten film jsme vlastně původně začali dávat dohromady spolu ještě se spolužáky z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. A proto jsou postavy z filmu, které mezi sebou mají různé druhy lásky, ať už je to platonická, mateřská, nebo předmanželská, namixovaní do párů jako Čech a Slovenka nebo Slovák a Češka.

Režiséři mívají své oblíbené herce, které obsazují do svých filmů. Máte vy nějakého vysněného herce, kterého byste chtěl mít třeba v příštím filmu?
Takhle to asi nemám. Většinu scénářů si píšu sám nebo na nich alespoň spolupracuju, a tak spíše vidím konkrétní herce v roli už ve chvíli, kdy film vzniká na papíře. Musím říct, že u filmu Láska hory přenáší jsme měli obrovské štěstí, protože na velké role jsme vlastně neměli casting. Prostě jsme přímo oslovili ty své vysněné herce. Třeba s Markem Lamborou jsme šli na kafe v době, kdy jsme měli napsanou jenom půlku scénáře. A takhle to bylo i s ostatními.

Napadlo vás, když jste v roce 2020 točil seriál Láska v čase korony, že s námi covid vydrží tak dlouho?
Ne. Jako čirý optimista jsem věřil, že to bude záležitost týdnů. A když jsem pak zjistil, že to budou měsíce, bylo to pro mne velké překvapení, a doufám, že už se to nikdy nevrátí… Vlastně i natáčení filmu Láska hory přenáší bylo hodně ovlivněné covidem a museli jsme se pravidelně testovat. Kameraman se pak zpětně přiznal, že před prvním natáčecím dnem v Tatrách si ani nevybalil tašku, protože nevěřil, že všichni projdeme prvním testováním. Byl přesvědčený, že hned pojedeme domů. Měli jsme štěstí, že všichni prošli.

Vincent Navrátil představuje komediální show První dobrá
Herec Vincent Navrátil: Zatím se nám naše paličatá odvaha vyplatila

Jak se ještě pandemie projevila na vaši práci?
Jednak jsme posouvali premiéru filmu, ale i jeho vznik probíhal v takovém strachu. Producenti zvažovali, jestli vůbec máme začít točit. Přerušit natáčení a pak na něj znovu navázat je samozřejmě mnohem dražší, než když rozbalíte celý ten cirkus a točíte kontinuálně. Navíc bychom pak s herci těžko hledali termíny, kdy by měli čas, aby mohli znovu natáčet. Tohle byl asi největší problém. Ještě měsíc před natáčením jsme měli se všemi producenty vážný hovor a řešili jsme, jestli vůbec začít.

Jste absolventem ateliéru Audiovizuální tvorby Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Kde jste se toho o filmařském řemesle naučil nejvíce, bylo to právě tam?
Asi ano. Já jsem jako dítě chtěl být každou chvíli něčím jiným. A když mi v šestnácti letech vydrželo režírování delší dobu, tak jsem si řekl, že to bude asi práce pro mne. Ve Zlíně bylo krásné kreativní prostředí, kde jsem se potkal se spoustou zajímavých lidí, se kterými teď můžu to své řemeslo dělat. Mí spolužáci byli producenty mého prvního filmu a podobně.

Robert Sedláček
Režisér Robert Sedláček: Lidé se změnili. Svlékání se na sítích mě šokuje

Jako režisér jste podepsán pod několika reklamami nebo pod klipy Báry Polákové, které bodovaly i na Cenách Anděl. Hodláte ještě pokračovat na tomto poli, nebo už vás lákají jenom celovečerní filmy?
Mě baví všechno. Díky tomu, že jsem neměl příbuzné a známé v tomto oboru, musel jsem se to naučit sám. Když někdo přišel s otázkou, jestli umím udělat televizní reklamu, řekl jsem: „Ano.“ Když se mě někdo zeptal, jestli umím udělat televizní pořad pro děti, odpověděl jsem: „Ano.“ Doba je zlá a ani před covidem nebylo jednoduché se prosadit. Hodlám se tedy věnovat úplně všemu, co přijde, tak jak to dělám odjakživa. A moc se na to těším. Možná je to i tím, že jsem zvědavý a rád poznávám nové věci.

Co vás čeká v nejbližší době?
Dopisuju poslední díl seriálu Malá velká liga, který točím se slovenskými producenty z Bright Sight Pictures. Je to komediální seriál z mého oblíbeného sportovního prostředí o úspěšném fotbalovém trenérovi, který nesnáší děti, a za trest je musí trénovat, protože měl nějaký problém se zákonem. Už máme za sebou casting, vybrali jsme skvělé dětské herce a celý srpen se budeme potit v tělocvičně.