Režisér pozoruhodného dokumentu Láska v hrobě – který teď běží v kinech – David Vondráček se netají tím, že má slabost pro hřbitovy. Na jeho díle je to znát – a v dobrém. Několik let sledoval s kamerou zajímavý pár, jejž objevil náhodně na strašnických hřbitovech, a přinesl do kin nevšední sondu do života těch, kteří jsou zdánlivě na samém konci.

Nikoho nenechá chladným

Jakkoli se jeho film kvůli natáčení v nesnadných podmínkách potýká místy s technickými obtížemi (kolísající zvuková a obrazová kvalita), příběh, který vypráví, nenechá chladným asi nikoho. Ať už si divák řekne – dobře jim tak, jejich volba, nebo ustrne nad živými city mezi hroby mrtvých, přehlížet ho nelze. Už proto, že je výsekem reality, v níž žijeme a o jejíž odvrácené straně víme málo. Přitom obdobný osud může svým způsobem potkat – ve větší či menší míře – kohokoli z nás.

Bizardní azyl na hřbitově

Jana a Jan, bývalá prostitutka a nezaměstnaný zedník, našli bizardní azyl na německém evangelickém hřbitově v pražských Strašnicích. Každý má svůj přístřešek a chová se jako v běžném bytě: Jana vymetá listí ze svého „prahu", posedává na kamenném náhrobku a štrikuje, koupe se v lavoru v břečťanové „zahradě". Rozjezd filmu je pomalý, ostřejší střih by neškodil, na druhou stranu nabízí až nečekaně silné momenty. Třeba Janův výstup na věžičku hrobky, kde rozpaží ruce jako anděl strážný, návštěva Janovy rodné vesnice, kdy vyjde najevo, z jak zámožné (poštmistrovic) rodiny pochází, nebo cesta vlakem za Janinou dcerou, jež se k matce nehlásí. Právě vzájemný cit páru a touha být spolu činí z Vondráčkova filmu téměř dojemnou baladu, u níž víme, jak musí skončit.

Autor je nestranný pozorovatel

Autor své hrdiny nekárá, nelituje, jen pozoruje. Jeden z nich boj se životem vzdal, druhý, schopný řemeslník, odmítá „diktát nadřízených". Hřbitovní milenci jsou zdraví, pracovat mohou. Zvolili bizardní způsob svobody, za kterou si stojí, byť s pověstným Damoklovým mečem nad hlavou. A tak se stěhují, když policie vyklízí hřbitov, hledají nové útočiště, končí na ulici a přihlížejí neodvratné zkáze partnera (Janin smrtící alkoholismus). Milý je občasný humor, třeba nad polévkou od primátora Béma („vyřiď mu, že Bémová vaří fakt blbě.")

Není na škodu tuhle hřbitovní baladu vidět. Přestože je kvalitou místy spíše na hraně televizního vysílání, aktuálním přesahem a pohledem na životní styl lidí, kteří žijí kolem nás, je poučnou výpovědí o naší dnešní společnosti.