Martha Issová: Točím bosá, v dešti, blátě i v krkavčím hnízdě

V jedné ruce kelímek s kávou, v druhé vodu. Přes šaty přehozenou černou bundu, je lezavé a zamračené úterní poledne. „Je to fyzicky nejnáročnější práce, jakou jsem kdy u filmu zatím zažila,“ říká přesto usměvavá Martha Issová (33), která v pohádce Sedmero krkavců hraje Bohdanku, jež má své bratry zbavit prokletí. Po natáčení na Zvíkově ji čeká televizní film Myška je kouzelná a pak volno, aby mohla naplno prožít dny s dcerou Františkou.

Je to česká klasická pohádka, určitě jste ji znala i vy. Jak se taková role hraje?
Já ji znala, protože jsem jako dítě měla moc ráda sebrané pohádky Němcové a Erbena. Už jako dítě jsem inklinovala k temnějším příběhům, 
v čemž mi Sedmero krkavců absolutně vyhovovalo. Když potom Alice mluvila o tom, že by to chtěla dělat, byla jsem nadšená, protože mám pohádky ráda. Pohádky tohoto druhu, příběhy jako Ronja, dcera loupežníka, naopak televizní, nedělně dopolední pohádky nebyly můj šálek kávy. Nicméně, jak mi v té roli je, to je druhá věc, jiná a nesouvisí s radostí, kterou mám z toho, že na tomto filmu pracuji zrovna s Alicí.

Jak to?
První věc: role je po většinu času němá, postava nesmí mluvit, aby zlomila kletbu. 
A hrát role, které nemluví, je mnohem těžší. Musím spoustu věcí vyjádřit beze slov, je těžké, aby člověk nesklouzl 
k nějaké posunčině nebo přehnanému výrazu. Prostě beze slov je to těžké jak v životě, tak v práci. Další věc: cesta postavy celým příběhem je opravdu strastiplná a já to s ní prožívám na vlastní kůži (smích). 
V zimě, v dešti, v blátě, v lese bosá, od rána do večera,v noci, v krkavčím hnízdě…

Hnízdě? Lezla jste na strom?
To bylo v jeskyni. Ale jednoznačně je to fyzicky nejnáročnější práce, jakou jsem kdy u filmu zatím zažila. Což není špatné, člověk si prověří kondičku a jak mi říkala Alice, aspoň tvoje děti uvidí, v jaké jsi jednou bývala formě.

Jak na natáčení reaguje vaše dvouletá dcera Františka?
Včera mi řekla: pincezna? (úsměv).

Ještě jste ty kopřivy a zimu neodmarodila?
Kupodivu ne, ale myslím si, že je to silou vůle. Rozhodla jsem se, že se nenechám zlomit. Měla jsem už  párkrát namále, ale zatím to vždycky dobře dopadlo.

S Alicí Nellis jste natočila několik filmů, třeba Tajnosti, Mamas & Papas nebo Perfect Days. Pohádka je to ale první, i pro ni. Je to pro vás obě příjemná premiéra?
Myslím, že je jedno, jestli člověk točí pohádku, komedii, tragédii nebo horor. Moc si považuji tak dlouhodobého vztahu. S Alicí jsme provázané i životně, jsme přítelkyně. Nejdřív jsme spolu začaly kamarádit a až po nějaké době pracovat. V práci je moc hezké, že jsme spolu prožily různé věci, i těžké chvíle a šlo to dál. Mám z toho šílenou radost. Je obohacující, když takhle někoho znáte. Spoustu si toho už nemusíme říkat, protože víme, co se děje: z toho, jak se druhá tváří, jakou má v tu chvíli barvu v obličeji a tak (smích). Mám pocit, že stačí vykopnout a druhá už se chytí. Díky tomu se mi 
s Alicí pracuje čím dál tím líp. Alice mě fascinuje, neznám nikoho, kdo by zvládl tolik věcí najednou. Je moc jemný 
a něžný člověk, zároveň je schopná být s přehledem šéfík celého štábu, do toho vychovává tři děti. Fenomén.

Jak vám šéfuje na place?
Heslovitě (úsměv).

Prostředí Zvíkova a jeho okolí se vám líbí? Natáčela jste i na loukách kolem…
Točila jsem i v lánu kopřiv, které jsem musela holýma rukama vytrhat, což jsem občas skutečně i dělala, takže na to nemám nejhezčí vzpomínky, ale věřím, že časem se to srovná. Nicméně zdejší kraj mě uchvátil.

Znala jste ho?
Poprvé jsem se s ním setkala blíž díky Vojtovi Dykovi, protože jeho rodiče mají chalupu ve Varvažově. Několikrát jsme tady byli a moc se mi tu líbilo. Ten kraj má strašně zvláštní atmosféru, hlavně Zvíkov a okolí: je divoký a zároveň má v sobě klid 
a něhu. Dětství jsem strávila 
v Orlických horách. Měli jsme tam chalupu, kde jsem se narodila, a i když ji už nemáme, doteď tam jezdím a v něčem mi Zvíkovsko připomíná. Je také neuvěřitelné, že je tak blízko od Prahy: člověk vyjede a najednou je v jiném světě. To mám moc ráda: louky, lesy, tento kraj je malebný a člověk zde má pocit určitého spojení s přírodou, což už nebývá tak běžné.

Nebýt těch kopřiv, budou tedy vzpomínky příjemné.
(smích). Já to nějak zpracuju, ony za to nemůžou.

Jsou na jihu místa, k nimž máte blíž?
Znám samozřejmě, tak jako z rychlíku, Tábor, Písek, České Budějovice, ale nijak blízce. Jen že jsem ve všech těch městech několikrát byla.  Kdyby tak člověk mohl nafouknout čas, to by bylo krásné. To je jedna z věcí, které bych chtěla: procestovat Čechy víc do hloubky.