Císařův pekař - Pekařův císař, Hej-rup!, Pytlákova schovanka, To neznáte Hadimršku, Mravnost nade vše, Škola základ života i Hvězda zvaná Pelyněk. Martin Frič uměl pohádky, komedie, dramata i satiru.

Snad žádný náš filmař nebyl tak plodný a zároveň zručný řemeslník jako Mac – jak mu zkráceně přátelé a kolegové říkali. „Uměl absolutně všechno. A ještě to byl fajn hoch,“ řekl o něm Jan Werich, který s Fričem a Jiřím Voskovcem natočil mimo jiné Hej-rup! a Svět patří nám.

Doba salátů

Od svého debutu ve 20. letech až do začátku 50. let točil minimálně jeden film ročně, většinou několik. I když to původně vypadalo, že půjde ve stopách otce a vrhne se na leteckou techniku. Nakonec ale vyhrál kumšt. Zkušenosti sbíral ve slavném kabaretu Červená sedma, navrhoval a kreslil plakáty pro filmy, pomáhal se scénáři, a tak se krok za krokem zvolna blížil k režijní stoličce. Když na ni v roce 1928 usedl, měl přehled o řadě filmových profesí jako málokdo.

Robert De Niro se svým profesním i lidským guruem Martinem Scorsesem letos v Cannes, kde představili svůj další společný film Zabijáci rozkvetlého měsíce
Mladý gangster i potrhlý děda. Oscarový Robert de Niro slaví osmdesátiny

Pohled na jeho filmografii budí úžas a respekt. Je podepsaný u tolika slavných filmů, že přechází zrak. Všechny bral nesmírně poctivě a zároveň s nadhledem, což platí i o těch, u nichž si byl dobře vědom jejich limitů. „Byla to doba salátů, tak jsem jich i já pár natočil. A hned ten první měl úspěch, byl strašně dojemný, lidi plakali,“ řekl režisér v dokumentu Martin Frič, klasik českého filmu o svém debutu Páter Vojtěch.

Zmiňovaný „salát“ mu ovšem přinesl kromě iniciační filmařské zkušenosti také první a největší lásku jeho života: herečku Suzanne Marwille, s níž žil až do její smrti (1962). Byla o několik let starší, ale velmi si rozuměli. Ostatně, jak dokládá Jiřina Bohdalová v témže dokumentu, věkový rozdíl pro něj nebyl důležitý. „Já to nechtěl vědět. Suzanne měla tolik let, kolik měla v mých očích," pravil na přímý Jiřinin dotaz, čímž ji prý definitivně okouzlil. 

Smrt na place

Před Fričovou kamerou defilovaly všechny významné osobnosti 30. a 40. let – s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem natočil Hej-rup! a Svět patří nám, s Vlastou Burianem To neznáte Hadimršku, Anton Špelec, ostrostřelec a Tři vejce do skla, s Hugo Haasem Ať žije nebožtík, Mravnost nade vše nebo Život je pes.

Jeho komediální tvorbu zdobí i dva nesmrtelné školní snímky Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, kde excelovali Theodor Pištěk a František Smolík (v prvním) a Jindřich Plachta a Jaroslav Marvan ve druhém. Pro svůj velký žánrový rozptyl patřil Frič k vyhledávaným filmařům a byl za to také náležitě ceněn. S Vladimírem Slavínským figurovali svého času na špičce – první míval honoráře za film kolem sto tisíc korun, Frič jen o desítku tisíc méně.

Hej rup!Hej rup!Zdroj: se svolením České televize

Na place byl oblíbeným parťákem i profesionálem, který nepustil špatný záběr. Lidi nepřetěžoval, dotočil podle plánu a popřál všem pěknou sobotu a neděli. Jen jediný tragický moment ho pronásledoval celý život – nešťastná událost při natáčení slavné scény s parním válcem ve filmu Hej-rup!, při níž zemřel bratr herečky Xeny Longenové.

Zaskakoval na place za jiného herce, spadla na něj ale dekorace, jež ho uvěznila, a než si štáb všiml, co se děje, válec ho přejel. Frič byl za to odsouzen na pět měsíců s dvouletým podmíněným odkladem a náhradou škody.

Únikové žánry

Za nacistické okupace točil zábavné filmy, které se protektorátní moci hodily pro pobavení lidu: Kristián, Eva tropí hlouposti, Roztomilý člověk, Valentin Dobrotivý. Přivedl na stříbrné plátno další velké hvězdy – Oldřicha Nového, Natašu Gollovou nebo Adinu Mandlovou.

Měl své oblíbené herce, což se promítlo i do přeobsazení pohádky Císařův pekař - Pekařův císař, když převzal štafetu po Jiřím Krejčíkovi - což je už dnes známá věc. Krejčík s Werichem si jednoduše nesedli. Irenu Kačírkovou v roli Sirael Frič vyměnil za Natašu Gollovou, Karla Högera (který další natáčení odmítl) v roli krále nahradil Jiří Plachý.  

Kazma v akci
Kazmova Onemanshow: The Movie disponuje nápady. Jako film ale nefunguje

Po únorovém zvratu 1948 podlehl Frič své filmařské vášni a vstoupil do komunistické strany, aby mohl točit. Snažil se vyhýbat tendenčním látkám a pohyboval se spíše v parodických a pohádkových žánrech jako byla Pytlákova schovanka nebo právě Císařův pekař - Pekařův císař.

„Točil i poplatné filmy, ale hlavně proto, aby mohl pak dělat ty kvalitnější. Na jeho charakter to žádný vliv nemělo,“ řekla o něm ve stejném dokumentu Jiřina Bohdalová. Pro ni byl Frič jednou z důležitých režijních osobností, prosadil si ji v 60. letech proti vůli všech na Barrandově do hlavní dramatické role filmu Hvězda zvaná Pelyněk - který zůstává dodnes jedním z jejích nejlepších.

Poslední sklenka

Vrcholem Fričovy dramatické tvorby je film s Františkem Smolíkem o závislosti Dnes naposled, kam patrně promítl i svou zkušenost s alkoholem, s nímž sváděl boj zejména od smrti své ženy Suzanne. Občas chodil do zákulisí dát si jednoho frťánka, všichni jeho kolegové se nicméně shodovali na tom, že při práci na něm nebylo nic znát a nikdy neměl tvůrčí krizi.

„Až mi bude všecko fuk, tak si z toho báječnýho koňáčku naleju pořádnýho frťana,“ řekl Miloši Formanovi v době, kdy už pít ze zdravotních důvodů nesměl, na otázku, na co má v lednici stále netknutou láhev skvělého koňaku. 

Došlo k tomu 26. srpna 1968, pár dnů po okupaci. „Zemřel Martin Frič. Už u toho nechtěl být,“ napsal druhý den kdosi na papírek u tramvajové zastávky v centru Prahy.