„U koní jsem se narodil. Oba rodiče jsou koňáci, takže jsem v podstatě neměl na výběr. Celé mé dětství bylo provoněno koňskými stájemi, koně jsem bral jako samozřejmou součástí mého života. A už mi to zůstalo,“ říká Martin Kraus. Tvůrci seriálu měli to štěstí, že jim pro natáčení půjčili v Národním hřebčíně v Kladrubech nad Labem dva starokladrubské hřebce – bělouše a vraníka. Oba jezdci tak museli prokázat, že mají na to, aby koně bezpečně provedli po hipostezkách i polních a lesních cestách.

Daniel Craig v bondovce Není čas zemřít
Život s agentem 007. Dokument připomene bondovskou kariéru Daniela Craiga

Jak složité to bylo – myslím tím i samotné natáčení?
No, hodně. Stezky, kterými jsme projížděli, byly občas opravdu dost náročné, takže se spousta záběrů musela opakovat. Kůň je přece jen zvíře, nedá se mu vysvětlit, co a jak má udělat na „první dobrou“. Ale protože jsme měli vycepované hřebce z Kladrub, všechno vždycky nakonec dopadlo dobře. S bráchou jsme si natáčení hodně užili, těšili jsme se, že si zkusíme různá odvětví koňského sportu – parkury, military, dostihy, drezúru, western, rytířské zápasy… To se jen tak nějakému koňákovi nepovede. Takže jsme si nabídnuté příležitosti velmi považovali. Zpětně můžu říct, že to byl neopakovatelný zážitek.

Kam všude jste se na koňských hřbetech dostali či podívali?
Procestovali jsme Čechy i Moravu, i když ne úplně skrz na skrz. Asi nejvíc jsem si to užil v Pardubicích, kde jsme si mohli s bráchou poprvé sednout na dostihové koně a „naslepo“ na nich absolvovat Velkou pardubickou. Pochopitelně ne všechny skoky, to bychom nezvládli, tak dobří zase nejsme, ale i tak to byl neuvěřitelný adrenalin. Když najednou cítíte, že máte pod zadkem „stíhačku“, která letí nějakých šedesát sedmdesát kilometrů v hodině, jen tak na to nezapomenete.

Jinak jsme se vydali i přes panské dvory, staré jízdárny, hrady a zámky, podívali jsme se do hřebčínů a hřebčinců, poznali plemena koní a zjistili jsme, co znamenalo být kůň v toku staletí. Mimochodem při zastávce na hradě Křivoklát jsme si připomněli zásadní rozhodnutí, k němuž zde v minulosti při schůzce s panovníkem došlo a jež rozhodlo, že Tribunní skok, dnes Taxisův příkop, zůstane překážkou v již zmiňovaných dostizích Velké pardubické.

Další pozoruhodné příběhy spojené s koňmi jsme nacházeli i na dalších hradech a  zámcích. Věřím, že je diváci ocení.

Hanuliakovi vychovávají šampióna
Šampión, nebo robot? Film Eriky Hníkové o „jiné“ výchově budí otázky

Takže jste poslední období prožil v duchu velkého dobrodružství…
Rozhodně. Cyklus Českem na koňském hřbetu je pro nás s bratrem společná premiéra před kamerou. Celkově vzato jsme si v něm krásně zablbli, štengrovali se a soutěžili mezi sebou jako malí kluci. Bylo to zkrátka fajn. Teď už ale své myšlenky upínám také k divadlu. S kolegou Mirkem Etzlerem jsme začali v pražském Divadle Metro zkoušet novou komedii Špinavý obchod. Jde o bláznivou komedii, ve které se od samého začátku vrší jedna svízelná situace za druhou. Tak jen doufejme, že se na podzim bude hrát, že nám zase nezavřou divadla a že do nich budou diváci chodit.