Česká televize Boží mlýny vysílá od 11. dubna (ve 20.10 hodin na ČT1). „Když jsem si připomněl Jankovu práci, tedy jeho reportáže, ale i seriál Expozitura, jehož byl spoluautorem, nebyl jsem si celkovým vyzněním Božích mlýnů jistý. Z verze scénáře, kterou jsem dostal, nebylo úplně zřejmé, o jak moc velkou nadsázku se jedná. Při první společné schůzce jsme se i s hereckými kolegy bavili o tom, aby byl seriál uvěřitelný, měl tajemství, překvapení, a navíc byl zábavný. Posun k nadsázce zrál dál, což byl i záměr Honzy Hřebejka, který se snažil společně s Jankem vymanit ze všedního realismu,“ říká na adresu televizní novinky Martin Myšička.

Raději byste si zahrál v seriózní detektivce, nebo je vám právě tato její odlehčená podoba bližší?
Hravost mi je určitě blízká a v jistém smyslu mě to osvobozuje. Kdybychom dělali detektivku „natvrdo“ a chtěli se co nejvíc přiblížit realitě, tak bychom se dostali k dost jinému typu práce. Stejně jako kdybychom se snažili o thriller, tak by to zřejmě i na mě kladlo jiné nároky. Třeba bych pak potřeboval nějaký výcvik. Například jak použít revolver. Což je zajímavá výzva, ale humoru bychom si asi moc neužili.

Boží mlýny nabízí jakousi hru na kočku a myš, ale v obráceném gardu. Ústřední trojice, kterou vedle vás tvoří Vincent Navrátil a Eliška Křenková, v ní má svůj signál dvojité, letmé přejetí nosu. Vy sám kouříte dýmku. Bylo to v původním námětu?
Tím signálem se vlastně hlásíme k filmu Podraz, kde měli podobné gesto, když „šli do akce“. Jde o nadsázku, o určitou formu hry. Má to ale i své opodstatnění, protože když rozjedete akci a jste inkognito, musíte si dát nějak nenápadně najevo, že je vše v pořádku a běží, jak má. Během natáčení jsme měli ambici přicházet s nějakým obohacením, jiskřičkami, které udělají vyprávění šťavnatější, a občas se něco ujalo. A dýmku jsem si už párkrát v životě s chutí zapálil, ale nepovažuju se za kuřáka.

Obecně bych řekl, že jakákoliv konkrétní věc, skrze kterou se dá ukázat vnitřní svět postavy, je vždy dobrá. Jednotlivé scény pak nejsou jen odříkáváním replik, ale divák díky nim může číst i další vrstvy. Takže když třeba během dialogu čistím dýmku nebo opracovávám dřevo na jinou, získávám tím možnost projevit emoci. A to mě baví.

Přijal byste i v reálu možnost vzít spravedlnost do svých rukou uplést na pachatele či viníka kulišárnu jako v seriálu?
Asi na to nemám náturu. Je to nevyzpytatelné a na hraně. Několikrát jsem se Janka Kroupy ptal, jestli je tohle ještě legální, jestli se už náhodou naše postavy nedostávají ve snaze potrestat zločince také na stranu zločinu. A on naše akce obhajoval tím, že past, do které měl zločinec spadnout, dávala v každém okamžiku možnost volby. S čím kdo zachází, s tím také schází… Jinak věřím a doufám v to, že boží mlýny fungují a že na každého jednou dojde. A také že věci mají hlubší smysl. Pro mě je největší výzvou umět se vůči zlořádu vymezit a radovat ze života i v konfrontaci s ním.