Bylo by stylové připít si k sedmdesátce půllitrem vychlazeného piva a zakousnout ho čerstvou kotletou. Maryška z Postřižin by to nejspíš udělala. Jak oslaví nedělní jubileum její slavná představitelka Magda Vášáryová, můžeme jen hádat. Ale velká trachtace to asi nebude, herečka není podobným radovánkám nakloněna.

DIPLOMATKA A POLITIČKA

Přesto je k čemu gratulovat. Slovenská herečka, diplomatka, politička, sestra herečky Emílie Vášáryové a manželka Milana Lasici má za sebou dráhu, před kterou je nutno smeknout. Připomeňme, že jako malá po kariéře herečky netoužila. Zato náruživě četla a snila o dráze spisovatelky. Film jí však byl zjevně souzen. Objevil ji režisér Štefan Uher, který s dívkou nafotil snímky a na křehce vyhlížející Magdu upozornil kolegy. Svůj první film Senzi mama tak natočila už v 15 letech.

Záhy poté do Bratislavy dorazil Vláčil, který hledal neokoukanou tvář pro snímek, jenž měl dobýt srdce diváků Marketa Lazarová. Pro Magdu se stal klíčovým projektem, neboť jí změnil život. I když dodnes trpí, když si na něj vzpomene, a za celá ta léta jej viděla všehovšudy dvakrát.

Na filmovém festivalu v Argentině a podruhé před sedmi lety, kdy byl snímek digitalizován a promítal se v Karlových Varech. Naposledy jej uváděla loni na Letní filmové škole, kde dostala Výroční cenu Akademie českých filmových klubů.

„Byla jsem z toho filmu dost špatná, protože to byly dva roky mého života. Moji vrstevníci chodili na rande a tancovat, a já byla uvězněná na Šumavě v minus 25 stupních,“ vzpomínala v Uherském Hradišti. „Z pana režiséra mě při natáčení bolelo srdce, protože jsem byla svědkem toho, jak si ubližoval pitím. Pamatuji si, že jsem měla nutkání mu tu láhev schovávat, aby už nepil.“

ZAKŘIČET UMÍM

Studovala sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě a mluví plynně šesti jazyky. Na kontě má řadu krásných rolí na plátně Radúzem a Mahulenou počínaje, přes Zemanův film Na kometě a Deň slnovratu až po slavné Postřižiny, Tichou radost a Súkromné životy. Kromě filmu uspěla i na obrazovce a v divadle. Za všechny role zmiňme Slečna Julie, Elektra či Faidra. Na socialistické obrazovce jsme ji vídali v tzv. slovenských pondělcích v řadě dobrých inscenací.

NABÍDKA OD HAVLA

Přesto dokázala udělat tlustou čáru. Když jí Václav Havel po sametové revoluci nabídl post velvyslankyně ve Vídni, byl to pro ni impulz pověsit herectví na hřebík. „Dohrávala jsem tehdy ještě v divadle, a tak na mé poslední představení přišlo celé Ministerstvo zahraničních věcí Rakouska,“ svěřila se médiím. Dnes učí na pražské škole CEVRO Institut a věnuje se otázkám politologie a sociologie. Patří k ženám, jež působí skromně, ale dokážou zvýšit hlas, je-li to třeba.

Výběr z filmů a divadelních herMarkéta Lazarová (1967)
Zbehovia a pútnici (1968)
Radúz a Mahulena (1970)
Na kometě (1970)
Deň slnovratu (1973)
Elektra (1978)
Faidra (1980)
Postřižiny (1980)
Tichá pošta (1985)
Súkromné životy (1990)
Slečna Julie (1988)

„Mám silný, cvičený hlas a pevné hlasivky, byla by škoda jich nevyužít,“ řekla před několika lety pro Deník. „Když vystupuji v parlamentu, nemám problém s tím, že by mi nebylo rozumět. Ale nejsem nervák, a tak nepropadám hysterii. Nekřičím. Ale zakřičet, to umím.“ Je zastánkyní ohnivých debat, bez konfliktů a diskusí se podle ní nedají řešit problémy a prosazovat nové vize.

Organizátorský typ je prý i doma. „Manžel je typický městský kavárenský typ. Kladivem se oháním já. Vedu domácnost a prakticky se o všechno starám. Zvykla jsem si a navykla na to celou rodinu že problémy, finance, opravy, přestavby, chatu řeším já. Nedá se nic dělat. Ale Milan zase nevyžaduje, pokud nemám skutečně čas, teplý oběd. Obleče se a jde se někam najíst. A netváří se při tom vyčítavě,“ uznala ve stejném rozhovoru o muži Milanu Lasicovi.

O svých třech postech, jimiž prošla, říká: „V divadle hrajete text, který napsal někdo jiný, jen ho tlumočíte. A v diplomacii jste úředník. Politická pozice byla nejnáročnější. Jen tam jste sám za sebe, to je výzva.“ Dnes je v čele nejstaršího slovenského ženského spolku Živena a také členkou správní rady nevládní Slovenské společnosti pro zahraniční politiku, kterou v minulosti zakládala. A nepochybně o ní ještě uslyšíme i v Čechách. Byla by dobrou prezidentkou. Jen ta absence našeho občanství k tomu chybí… Na zdraví!