Seriál vyvolal u diváků vlnu reakcí – někteří jsou z něj nadšení, jiní jej kritizují (vyčítají mu například složitější orientaci v postavách), jsou i tací, co čekali gejzíry smíchu u scén s pány Burianem, Haasem či Marvanem, ačkoliv jim je nikdo nesliboval. Co o něm soudíte vy sám?

Myslím, že bylo jasné, že lidé budou na Bohému zvědaví, potažmo ji budou komentovat, protože se na ni hodně upozorňovalo. Osobně si na seriálu cením toho, že v dnešní rychlé době je svým pomalým tempem vyprávění naprosto ojedinělý. Člověk se tak u něj může zastavit a v klidu popřemýšlet o událostech a době, kterou zobrazuje.

Postava Zdeňka Štěpánka vám skvěle sedí. Od začátku bylo jasné, že budete ztvárňovat právě jej?

Vlastně ano, oslovil mě pro ni režisér Robert Sedláček. O svém záměru ještě trochu přesvědčoval scenáristku Terezu Brdečkovou, kterou jsem do té doby neznal. Až v průběhu našeho prvního společného setkání a povídání, kdy si Tereza mohla prohlídnout, jak vypadám, jak se chovám a jak bych mohl do její představy o Zdeňku Štěpánkovi sednout, bylo jasné, že jsem obstál.

Co to pro vás v tu chvíli znamenalo?

Jsem herec, který se nechá řídit, ctím režiséra i autora, tudíž jsem hodně dal na jejich názor a vidění. První domluva byla taková, že nebudeme kopírovat postavy, které ztvárňujeme, protože by z toho vyšly plytce nebo špatně. Takže to gró, které jako herci můžeme do role vložit, nám nechali. A myslím, že se to vyplatilo. Pro mě osobně to znamenalo, že jsem si přečetl – podotýkám, že velmi rád – životopis o Zdeňku Štěpánkovi, jehož prostřednictvím jsem se „podíval do jeho kuchyně" a snažil se mu přiblížit.

Překvapilo vás v jeho případě něco, co jste do té doby nevěděl?

Nevěděl jsem o něm hodně. Zdeňka Štěpánka jsem znal pouze jako divák, případě ještě ze školy, když jsme se o hereckých velikánech jeho kalibru učili. Když jsem se ale na něj podíval „hlouběji" – a navíc po vyprávění s Terezou Brdečkovou, která nejen o něm ví úplně nejvíc –, dozvěděl jsem se spoustu věcí. Člověk je z některých samozřejmě překvapený, ale ta jeho velikost, jeho povaha, která se promítala i na jevišti, byla naprosto jasná a mně dost blízká. Asi máme podobný styl, protože naše herectví je výrazné – což je mi mimochodem často vytýkáno –, takže mi sedlo. Měl jsem do té role obrovskou chuť a hrozně mě bavila. Vlastně i díky Robertovi, který je úžasný v tom, že nás herce učí zbavovat se všech zbytečností a pomůcek, které používáme, abychom dospěli k dobrému výsledku. Takže to byla moc hezká práce.

Robert Sedláček říká, že Bohéma je metafora celé společnosti. V tomto smyslu prý pro něj byl scénář Terezy Brdečkové to nejlepší, co kdy mohl přivést k realizaci. Souhlasíte s tím?

Souhlasím. Scénář byla první věc, ke které jsem se dostal po naší první schůzce. Četl se jako máloco, doslova jsem jej hltal. Výsledek na obrazovce je takový, jak už jsem říkal – vyprávění plyne v pomalejším rytmu, ale je to logické, protože my (herci, tvůrci) víme o hereckém životě, který je v něm obsažený, trošku víc, než divák, takže je potřeba dát mu víc času, aby si věci propojil, uvědomil si je. A to je to, co mě na tom zaujalo – záleželo mi na tom, aby divák viděl, že život herce není jen pozlátko.

Zdeněk Štěpánek má v seriálu scény, kdy musel volit mezi vlastním svědomím a odpovědností vůči kolegům či společnosti – to když byl v roce 1938 přinucený, aby v rozhlase pronesl vládní prohlášení o odstoupení pohraničí nacistickému Německu a za okupace o loajálnosti Třetí říši. Byly pro vás z těch nejvíce vypjatých?

Jsou to strašně těžké scény, ale když si to člověk uvědomí – sám už také nejsem nejmladší, navíc moji rodiče onu dobu zažili, takže ji znám z vyprávění –, dokáže se do toho vžít. Mám zato, že v různých jiných polohách prožíváme totéž i dnes, i když jde zase o jinou „mobilizaci". Také se čas od času musíme někomu nebo něčemu podvolit, ačkoliv toho třeba později litujeme, ale už s tím nejde nic dělat.

Měl jste možnost konzultovat roli pana Štěpánka s jeho dcerou Janou Štěpánkovou?

Těsně předtím, než jsme začali Bohému natáčet, jsem s paní Štěpánkovou pracoval na seriálu Labyrint Jiřího Stracha. Samozřejmě to bylo první, co mě napadlo, že bych si s ní sedl a popovídal si o tom. Nakonec jsem tu možnost neměl. Ale možná se k ní někdy naskytne příležitost, abychom si řekli, co bylo dobře a co špatně… Celkově vzato jsem přesvědčený, že se scénář nesnaží panu Štěpánkovi ublížit, ale ukázat jeho osud, herectví a velikost na pozadí doby, jaká byla.

Pro vás tedy vychází z celého vyprávění dobře?

Myslím, že velice dobře. Právě to nahlédnutí do jeho soukromí – co všechno musel podstoupit, k čemu byl donucen a s čím se musel vnitřně srovnat – je „kategorie", kterou mám hodně rád a kterou chci divákům ukázat. Věřím, že nebudou mít námitky k tomu, jak jsme Zdeňka Štěpánka předvedli, jak jsme ho zahráli.

V seriálu se objevuje více chlapů, ačkoli jsme tu měli i herečky. Proč? Vím, že to není otázka přímo na vás…

Obecně je hereček, které jsou vidět, méně než herců. I v divadelních hrách vystupují většinou mužské postavy…

To je taková nespravedlnost.

Je to nespravedlnost. Proto říkám svým dcerám, ať herectví nedělají… Jestli se ale ptáte, proč není v seriálu vidět třeba Lída Baarová, tak asi proto, že v té době tolik neprotínala osu chlapů, o kterých Bohéma vypráví.

A co vlastně název Bohéma, líbí se vám? Může to svádět k tomu, že herci první republiky žili bohémsky, byli to požitkáři…

Mně se ten název líbí… Samozřejmě, vedli bohémský život. Když si ale uvědomíte, jak byli ve své době cenění, že byli považovaní někdy až za šlechtu, tak se není čemu divit. Dnes už to tak není, nejsme Hollywood. Teda zaplaťpánbůh, nezávidím jim to vůbec.

Jaké bylo samotné natáčení?

Úžasné. Disciplína byla skvělá díky autoritě pana režiséra, takže i ty nejtěžší a nejbombastičtější scény, kdy nás bylo na place hodně, vznikly v čase, který nám současná doba dává. Tedy v minimálním čase. Ušli jsme společně krásnou cestu. Musím říct, že to byl půlrok, na který nezapomenu. Na Robertovi Sedláčkovi se mi líbí i to, že si – na rozdíl od jiných režisérů, kteří si do svých projektů obsazují stále stejnou partu herců – vybírá nové neokoukané tváře, „vytahuje" si lidi z oblastních divadel, což je hrozně hezké. Věřím, že to ocení i divák.

Co dalšího máte před sebou?

Co se týče divadla, nic nového, protože hraju na několika jevištích v sedmi titulech, které jsou pořád vyprodané, takže je žádné divadlo nechce stahovat. No, je to docela fičák. A přitom bych tak rád zkoušel něco dalšího! Ale roztočil jsem seriál Kapitán Exner podle povídek Václava Erbena. Dvě z nich byly zfilmované s pány Kodetem a Valou, těch zbylých jedenáct ne, takže televize Prima se teď rozhodla všech třináct zrealizovat. Jde teda zase o detektivní seriál, ale na rozdíl od těch, které tady máme, je vyprávěn v trošku jiném tempu. Není to taková „krvárna", nejsou tam honičky, spíš je o přemýšlení a o nějakém šarmu. Tak snad se bude líbit.