Kliknutím zvětšíteHra, v níž není do poslední chvíle jasné, jak to vlastně bylo, či nebylo s manželskou nevěrou, se u nás na rozdíl od Anglie příliš neuvádí. A právě proto, aby její reputaci aspoň zčásti napravil, po ní sáhl režisér Pavel Khek.
„Když mi Pavel volal, že bude Zimní pohádku inscenovat a že by mě do ní rád obsadil, neměl jsem jediný důvod jeho nabídku nepřijmout. Těšil jsem se, že jej poznám jako člověka i režiséra, stejně tak se mi zamlouvala představa další, tentokrát zase jiné spolupráce s Martinem Hofmannem. A navíc hlavní role na Pražském hradě se neodmítá,“ usmívá se Michal Isteník.
Zajímavostí Zimní pohádky je, že se částečně odehrává na Sicílii a v Čechách (neboli Bohemii), kterým William Shakespeare přisoudil moře. Proč, to nikdo neumí pořádně vysvětlit. Bavili jste se při zkouškách o genezi příběhu?
Samozřejmě. Osobně zastávám názor, že Shakespeare někde zaslechl název Bohemia. A aniž by si s tím lámal hlavu, použil jej do své hry. Stejně tak se v mnoha svých hrách z dnešního pohledu na dramatickou stavbu příliš nezaobíral tím, jaký dějový fakt může ta která postava v logice příběhu znát. Jeho síla je jinde.
Překladatel hry, pan Martin Hilský nám říkal, že jeho kolega Jiří Josek měl teorii, že se snad při přepisu tohoto Shakespearova díla stala nějaká chyba. Že autor chtěl, aby se dvě království, o nichž se hraje, jmenovala podobně, tedy Sicilia a Silesia (Slezsko), a že se Silesia postupem času přechýlila na celou Bohemii. Pan Hilský s tím ale nesouhlasí, myslí si, že je to trošku divoká teorie. A já si to myslím taky.
Představte svou postavu kdo je vlastně sicilský král Leontes? Proč podezřívá svou ženu Hermionu z nevěry?
Začnu zeširoka: jsou tu ona dvě království sicilské a české. Jejich králové, Leontes a Polixenes, kterého hraje Saša Rašilov, spolu vyrůstali, jsou nejlepší přátelé. Jednoho dne pojme sicilský král podezření, že dítě, které čeká jeho žena Hermiona (Petra Špalková), není jeho, ale Polixenovo. A tak ji odvrhne.
Na základě jeho jednání se spustí kaskáda událostí, které jsou nemilé jak pro Leontovy nejbližší jeho syna, ještě nenarozenou dceru i manželku Hermionu, tak pro celé království… Pan Hilský tvrdí, že k nevěře dojít nemohlo, zatímco my si pohráváme s myšlenkou, že určitý stín podezření tady je.
Od začátku je tedy Leontes negativní, zlá figura?
Určitě by se tak dalo chápat a inscenovat, ale tento jednostranný pohled by Leonta snižoval. A stejně tak celou hru. Leontes je jistě impulzivní, ješitný, nesmírně žárlivý člověk, a jeho reakce jsou proto mírně řečeno neadekvátní. Vše ale vychází z hlubokého bolu, z obrovské lásky k jeho ženě, k synovi, k rodině.
Když se na něj člověk dívá takto, může s ním jít, nebo mu alespoň rozumět, a tak sledovat jeho vývoj i rozpad jeho osobnosti. Aby bylo o čem hrát, jeho podezření musí mít nějaký základ minimálně v tom, že příchylnost Hermiony k Polixenovi je větší, než je nutné. Jestli mezi nimi opravdu k něčemu došlo, nebo nedošlo, už nechám na Pavlu Khekovi, Petře Špalkové, Sašovi Rašilovovi a samozřejmě na uvážení diváků.
Je rozpad Leontovy osobnosti nevratný?
S Martinem Hofmannem se o tom hodně bavíme. Já zastávám názor, že aspoň zčásti vratný je. Držím se prostě toho, že když už se hra jmenuje Zimní pohádka, tak by jako taková měla mít aspoň malinko dobrý konec.
Nakolik si můžete hrát Leonta každý po svém?
Asi před týdnem jsem Martinovi říkal, že z mého pohledu je jeho Leontes opravdu sicilský král, zatímco ten můj je tak trošku z Bibione. Takže si myslím, že vzniknou dvě totožné inscenace se dvěma zcela odlišnými interprety hlavního hrdiny, což by mohlo být pro diváky zajímavé.
Sledovali jste se při zkouškách, jak sicilského vládce pojímáte?
Od začátku jsme se s Martinem snažili být na všech zkouškách. Samozřejmě to ne vždy vyšlo, protože každý máme své pracovní závazky.
Více než deset let jste v angažmá činohry Městského divadla Brno, takže jste to musel mít s dojížděním do Prahy složitější.
To ano. Ráno v šest jsem sedl do vlaku v Brně a zamířil do Prahy, kde jsem dopoledne absolvoval zkoušku, a odpoledne jsem jel zase zpátky do Brna, abych byl včas v divadle na představení. Občas mi, pravda, docházely síly, ale zvládlo se to…
Abych se ještě vrátil k Martinovi snažili jsme se o to, abychom našim kolegům nevytvářeli diskomfort tím, že bychom dělali Leonta úplně jinak. Proto jsem se taky musel naučit šermovat pravou rukou, abych Sašovi Rašilovovi nekomplikoval v našem souboji situaci. Jsem totiž levák a Martin pravák. Doufám, že mi tohle přeučení nějak nerozhází hemisféry, abych pak celou hru neprokoktal.
Jsou pro vás šermířské souboje něčím novým?
Ne, mám s nimi celkem zkušenosti, je ale pravda, že jsem se doposud věnoval spíš historickému nebo scénickému šermu. Ten, který předvádíme v Zimní pohádce, je moderního, až sportovního ražení, tudíž má trošku jiná pravidla. Každopádně v něm pořád používáte jako nástroj kord a ten chytit umím.
Zimní pohádku uvedete nejen v Praze, ale vyrazíte s ní i do Brna na Špilberk a Slezskoostravský hrad v Ostravě. Obecně vzato co vy a Shakespeare?
Zbožňuju ho, hrál jsem v několika jeho hrách. A musím říct, že se vší úctou k překladům pana Jiřího Joska, s nimiž jsem se na jevišti většinou setkával, se cítím spokojenější v překladech pana Martina Hilského. Zdají se mi bohatší, mají určitou vzletnost a poetičnost. Myslím, že to tak Shakespearovi víc sluší. Takže jsem šťastný, že se v Zimní pohádce setkávám s dílem pana Hilského.
Léto budete mít pracovní a po něm plynule přejdete do nové divadelní sezony. Už víte, co vás v ní čeká?
Nevím, zatím čekám a uvidím, co se pro mě v Městském divadle Brno naskytne. Zato už ale z devadesáti procent vím, co budu točit.
No, tak povídejte…
O prázdninách to bude film Bobule 3, plynule přejdu k osmidílnému detektivnímu seriálu Hlava medúzy, který bude v Brně natáčet Filip Renč. A pak mě ještě čekají dva seriály s českou televizí a dva celovečerní filmy.
Snad neutečete od divadla k filmu.
Nechci. Jen si mě deset let kamera nevšimla, tak si to teď chvilku užiju, než ta bublina zase splaskne.
Diváci mají určitě radost, že si vás všimla.
Já ji mám taky. Dřív jsem toho nelitoval, protože divadelní, filmové a televizní herectví jsou pro mě trošičku odlišné disciplíny. Je fakt, že jsem před kamerou neuměl stát, neuměl jsem hrát. Vše bylo v mém podání moc divadelní, moc veliké…
A dneska má málokterý režisér čas, když už vás obsadí, aby si s vámi dal práci a aby vás před kamerou učil, co a jak. Tohle pro mě udělali až Honza Prušinovský a Honza Hřebejk. Oba mi dali velké příležitosti a oba se mnou měli dost trpělivosti. Takže jsem se díky nim něco naučil. Získal jsem sebevědomí k tomu, abych si před kameru stoupl.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
