Člověk aby se už každého českého filmu s ambicí na historické drama bál. Jako by si naši scenáristé netroufali rozmáchnout se a ve prospěch pravdivého příběhu jít za hranu. Jediný autorsky i režijně odvážný počin natočila Polka Agnieszka Hollandová, takže alespoň Jan Palach se dočkal důstojné pocty. Jinak ale silná témata naší novodobé historie zůstávají načrtnuta, provinčně ušmoulána a ztracena v pofidérní kvalitě. Lidice, Anthropoid, Lída Baarová, Masaryk… A teď i Milada.

Dobrý historický film nevznikne tak, že se z hrdinky udělá nedotknutelná bytost s ustaraně vážným výrazem a bez jediné chybičky. Jenže přesně tak autor scénáře a režisér David Mrnka, který odvážným tématem debutoval, s Miladou naložil. Těžko říct proč zda se cítil natolik svázán hrdinskou aureolou Horákové a písemnostmi, jež mu svěřila její dcera, či ho prostě jen zradily vlastní kreativní meze. Výsledkem je klišovitě pojatý a nekompaktní film, poskládaný z útržků jejího politického a osobního života, který nabízí velmi sterilní podívanou.

Bez ladu a skladu
Příběh je rámován návštěvou dcery Horákové Jany, jež přijíždí po letech do Prahy převzít dopisy, které jí matka psala z vězení. Vše mezi tím je letmé ohlédnutí za Miladinou politickou kariérou a tragickým koncem. Nechybí tu její angažmá v Ústavodárném národním shromáždění, spolupráce s prezidenty Masarykem a Benešem či boj za práva žen, vše ale jen v jakémsi rychlém a nesoudržném leporelu pro školy, prokládaném občas povinnými pohledy do rodinného kruhu à la věneček pro maminku. Působí stejně neživotně jako scény politické. Když se Milada přece jen octne v manželské posteli, deklamuje podobně jako ve zdech sněmovny.

Několik věcí je doslovných v úvodu například vidíme archivní záběry Václava Havla (aby bylo jasno, že tu jde o svobodu), většinou ale torzovitých, takže divák neznalý reálného příběhu a dalších dobových souvislostí se bude špatně orientovat. Jako například při vsuvce s Janem Masarykem, jehož vidíme v koupelně, slyšíme zvonek u dveří a vzápětí už kamera zabírá tělo na dlažbě. Málo zasvěcení mladší a zahraniční diváci nemají šanci záhadnou zkratku pochopit.

Práce s archivy je pečlivá, v kombinaci se stylizovanými hranými scénami vsazenými do dobových událostí (projev Gottwalda, demonstrace) však připomíná spíše dokudrama. Hlavní protagonistka, Izraelka Aelet Zurer, je zajímavý herecký typ, ale v Mrnkově režii uplatnila kromě několika výjimek jen smrtelně vážný, místy lehce přezíravý výraz. A ten na celý film opravdu nestačí.

Ona neživotnost je krom nefunkčního tvaru filmu jednou z největších slabin filmu a týká se i dalších figur, ať je to Miladina sestra v podání Viky Kerekes, švagr Jaromíra Dulavy, Gottwald Jaromíra Vyorálka nebo novinářka v pojetí Ivany Chýlkové. Většina herců hraje ploché šarže, s nimiž, soudě dle dialogů a režie, mohli těžko něco zmoci.

Pravda, sem tam přijde osvěžení v podobě klišé „tvá láska mi pomůže“, nablýskaného vozu jak z autosalonu projíždějícího krajinou (demonstrace krásy české přírody Martin Štrba odpustí, jeho kamera je jako vždy skvělá!), případně účasti Daniely Drtinové na finální konferenci, jež sklízí neplánovaný smích.

Do toho angličtina s českým přízvukem (tak film viděli novináři) kvůli prodejnosti do zahraničí (koprodukční práva má i společnost Netflix), obligátní zatmívačky ze 70. let a product placement. Mattonka u soudu z 50. let se hned tak nevidí…

Škoda. Davidu Mrnkovi patří dík za to, že se tématu jako první ujal. Kdyby ale našel odvahu svou hrdinku víc polidštit a zkusil najít kontroverzní momenty, mohl to být dobrý film. Dramatický potenciál jejího příběhu tu bezesporu je. Ale zůstal nevyužit.