Na filmy Petra Zelenky a jeho přátel (jak se dočteme u každého jeho filmu) byla radost se těšit. Jejich autor má dar vyprávět nápaditě o důležitých tématech a přitom chytře bavit. Zajímá jej domácí historie a naše úloha v ní, česká povaha a věčné švejkování i kličkování. Vše v různé míře a vrstvách pašuje do svých filmů, jejichž motivy důmyslně proplétá.
Asi nejvíc se do naší novodobé historie opřel před pěti lety ve snímku Ztraceni v Mnichově, kde se, inspirován volně knihou Jana Tesaře Mnichovský komplex, vrátil k nelichotivé kapitole československých dějin.
České trauma
Také Modelář řeší české trauma. Od předchozích Zelenkových počinů se však přece jen něčím liší. Příběh dvou přátel, pragmatického majitele půjčovny dronů Plecha a poněkud naivního aktivisty Pavla, vypráví tentokrát v podstatně vážnějším a politizujícím tónu, než je u něj zvykem.
Zatímco Plech zastupuje typického Čecha, který se chce mít dobře a „podojit“ zámožné klienty, pro něž s drony natáčí zakázky, Pavla po návratu z výbušné Izraele trápí lhostejnost světa vůči bezpráví a arogance politiků, a postupně spěje k rozhodnému činu.
Inspiraci Zelenka čerpá z dnešní české společnosti a politické scény. Konkrétní politiky nazývá bez obalu pravými jmény, dotkne se všemocných peněz, stěží vymahatelného práva i ztráty soukromí. To vše ho evidentně trápí.
Nejspíš i proto ve filmu převrací – poněkud překvapivě – téma terorismu. Násilného činu, jímž se lze vyjadřovat k realitě (zvláště když selžou ostatní prostředky), a který dnes nabyl jiných podob než třeba v carském Rusku, jak se Zelenka (inspirován knihou Tomáše Glance) nenápadně ve filmu zmíní. Ostatně náznaků je tu víc – v prologu jsme svědky výbuchu, padne zmínka o teroristech v Německu, jeden z hrdinů o něco později míjí německou ambasádu, kde se ve druhém plánu mihnou svíčky za oběti…
Rap jako protest
Nelze přitom nevzpomenout na náš poslední národní čin obdobného druhu – atentát na Heydricha či akt Jana Palacha. S motivem vzpoury souvisí i výběr hudby. Své místo tu mají skladby předčasně zesnulé ruské undergroundové písničkářky Janky Djagilevy. Slovo dostal i český rapper známý jako Kato, u nějž se učil rapovat Jiří Mádl v roli Plecha. „Večer se vybiju na scéně a můžu zas do práce,“ shrnuje věcně kámošovi, jak řeší život.
Herecké výkony obou protagonistů jsou skvělé, přesto Mádl Kryštofa Hádka coby naivního aktivistu přebíjí. Měl ovšem jako pragmatik přes drony s bezzubou řečí vděčnější prostor.
Hozená rukavice
Jakkoli se sám režisér označení politický thriller brání, má k němu jeho příběh nejblíže. Možnost vnímat Modeláře více v ironické nadsázce znesnadňuje i zmíněná absence humoru. Některé scény (třeba kolem prezidentského kandidáta a jeho minulosti) by působily méně klišovitě, aniž by ztratily na účinku. Jiné tu být ani nemusely – například motiv Plechova vězněného otce. Autor to tak ale zjevně chtěl.
Je to vlastně dosti zasmušilá úvaha nad občanskou bezbranností. A otázka co počít, když recesistické akce (ve filmu zastoupené nafouknutými prasaty na střeše vládní budovy či nasprejovaná oznámení), demonstrace či mediální monology nikam nevedou. Jinými slovy – když nenásilnými výzvami mocní tohoto světa pohrdají.
Zbývá už jen násilné gesto? Třeba pomocí novodobých robotů jménem drony? A máme k němu my Češi ještě odvahu? Máme vůbec odvahu k nějakému odporu? Zelenka hází do řad diváků nekompromisní rukavici. Mohla být účinnější, nebýt tak vážná.
Hodnocení Deníku: 70 procent