A jak ukázaly vyprodané projekce na Febiofestu, ocenili ji i domácí diváci. Ostře sledované vlaky po balkánsku nečekejte, i když mrtvých by se tu – na rozdíl od Menzelova snímku – jeden nedopočítal. A přestože tento fakt vyhlíží sebemorbidněji, vězte, že temný příběh mezi kolejemi se nekoná. Na začátku všeho stál totiž šťastný nápad.

Že profese mašinfíry nepatří zrovna k těm nejveselejším, nebo´t čas od času někoho přejedou, je známá věc, co svět světem stojí a koleje leží. Milos Radovič (kterému bude mimochodem letos už dvaašedesát) z toho ale udělal ve svém scénáři přednost a hybný moment. Hrdinou filmu je nejprve chlapec a posléze mladík, jenž se zhlédne v profesi svého adoptivního otce - strojvůdce. Starý Ilja, již na prahu penze, však zaboha nechce, aby mladý Sima zažíval stejný očistec a pocity viny jako on. Dovolí mu sice studovat železničářskou školu, ale do kabiny lokomotivy ho odmítá pustit. „Srazili jsme s tátou padesát tři lidí - čtyřicet mužů, třináct žen," vypočítává věcně Simovi, jenž má ke všemu přecitlivělou duši, skóre své kariéry na dráze. Jenže magie do dálky se táhnoucích kolejí dělá své. A tak si Sima (poněkud nestandardně díky řízení načerno) svou touhu nakonec prosadí.

Černý humor

A jakoby nestačilo, že mezi ostatními cyniky na dráze působí svou náturou „odjinud" mnohem křehčeji, přidá se ještě jedna noční můra: čím déle jezdí, tím zoufaleji čeká na svou první mrtvolu. Ona osudná chvíle, náraz a obraz zhaslého života na kolejích nepřichází. Zatímco Ilja ještě těsně před důchodem usmrtí „šest cikánů, celou kapelu, nohy i ruce oddělené, hlava chycená za zpětné zrcátko…", Sima ne a ne svého nebožtíka potkat. MOžná proto, že před každou zatáčkou zastaví vlak a jde zkontrolovat trať. Nebo jezdí trestuhodně pomalu. V jeho panenské nesmělosti a obavě je cosi, co nabízí přece jen jisté paralely k zakřiknutému Miloši Hrmovi z již zmíněných „sledovaných vlaků". Jen cíl je jiný. Když se Ilja už nemůže dívat na to, jak mladičký strojvůdce neskutečně trpí, začne jednat. Zatímco však jiní tátové (a Hubičkové) zasvěcují syny a svěřence do prvních lásek a sexu, Simův opatrovník plánuje iniciační setkání se smrtí.

Z výše řečeného je zjevné, že jde v případě Deníku strojvůdce o hodně specifický černý humor. Radoševič jej však ve svém filmu výtečně „uřídil" až do posledních záběrů. Bizarní ústřední zápletku o krvavém „zasvěcení" rámuje pohledy do svérázných balkánských povah a domácností, dialogy o životě a roztomilými detaily. Zkušeně balancuje mezi jemným i absurdním humorem a zvláštním, místy přízračným koloritem venkovské dráhy, do nějž se jako chmurné záblesky promítají vzpomínky na nešťastně přejeté, občas i blízké lidi, Iljovu lásku z mládí nevyjímaje.

Ani na chvíli režisér nevybočí z promyšlené koncepce jemného nadhledu daného moudrostí stáří, syrovostí zdejšího života i smířením s nezbytnou tragičností strojvůdcova poslání. Díky tomu má jeho film příjemnou lehkost vyprávění, v níž pracuje s obrazovou poetikou a plnokrevnými balkánskými typy, aniž by zároveň zastíral onu odvrácenou stranu supícících mašinek.

Dobře si vybral i herce, a to nejen hlavní dvojici – Petera Korače a svého oblíbeného herce Lazara Listovskiho – ale i představitele menších rolí, třeba energickou Mirjanu Karanovičovou. Ti všichni skládají pitoreskní, ale upřímný obraz života takového, jaký je. Je radost jej s Radoševičovými postavami prožívat. Nemluvě o tom, že podívaná trvá pouhých 85 minut. I to se cení.