Kdekdo ho zná jako autora ilustrací k příběhům o Mance a Rumcajsovi (v němž zpodobnil trochu sám sebe), Radek Pilař ale objevoval kouzlo a tvůrčí možnosti i v řadě jiných oborů. Věčně neklidný umělec, který se nespokojil s jedinou výtvarnou technikou či tématem.

Oscary bude předávat plejáda vítězů z minulých let a půjde tedy o solidní přehlídku tváří.
Letošní Oscary pojedou naživo, s červeným kobercem a s Chlastem

Velký hravý kluk s vousy se poprvé výtvarně rozmáchl už v roce a půl. „Je to maminka, namalovaná s jedním prsem. Pohled dítěte, které v tomhle věku vnímá blízkého člověka jedinou optikou skrze kojení,“ říká v cyklu Příběhy slavných jeho dcera Marina, jež při psaní diplomky o tátovi našla ranou kresbu v rodinném archivu.

Žízeň po životě

Od mládí ho bavil život a všechny barvy s ním spojené. Koneckonců iniciační knihou pro něj a partu spřízněných přátel byla Žízeň po životě od Vincenta van Gogha, kterého jeli výtvarníci „objevit“ do Prahy, kde ale v Národní galerii našli jediný jeho obraz. Záhy Pilaře okouzlila kamera. „Snímal všechno a všechny, den co den,“ vzpomínají jeho bližní.

Byl prý div, že chodil spát bez kamery. Jako malý skládal panáčky a příběhy z kamenů a listí, i ty později přenesl před kameru. Jeho hravost byla proslulá, a to i v životě. Dokládají to archivní fotografie divadelních rituálů z různých setkání výtvarníků. Mistr v podvlékačkách či s kšandou přes chlupatý hrudník nemá chybu.

Loupežnické šílení

Zajímaly ho ilustrace, grafika, malba, film, natáčení i režie, bavilo ho vše vzájemně proplétat a hledat nové významy. Přesto ho většina lidí dlouho spojovala jen s atraktivní oblastí animovaného filmu a kreslenými postavičkami, které mu po pravdě vynesly i zahraniční ohlas. Do světa barevných příběhů otiskl první dětské zážitky.

Bílý pták (White Bird)
Roušky nosí nacisté, lyžaři i smuteční průvod. Covidoví maršálové vládnou filmu

„Lesy okolo mého rodného města, řeka, obloha, babička, děda, to byl dar na celý život. Pohádky jsem v dětství nemaloval, ale poslouchal, babička je uměla vyprávět,“ vzpomínal výtvarník.

Sametové objevy

„Rumcajsí šílenství pokračovalo ještě v sedmdesátých letech. Bylo to něco, s čím táta ani Václav Čtvrtek nepočítali. Příběhy o loupežníkovi vyšly v pětatřiceti vydavatelstvích světa,“ vzpomíná dcera Marina s tím, že otce mrzelo, že jako malíř byl vnímán podstatně méně. A tak až po revoluci odhalil, pln euforie, útroby svých archivů a diváci žasli. Objevem byla hlavně díla z šedesátých let kombinované techniky a koláže, jež okouzlovaly nápady a originalitou.

Patřil k průkopníkům českého videoartu, o němž před časem natočila hravé ohlédnutí Viva video, video viva Pilařova vnučka Adéla Komrzý.

Magie obrazovek

Kamera a obrazovky ho fascinovaly a provokovaly. „Je to pro mě osvobození. Můžu se na svět dívat svýma očima, nikdo mi do toho nemluví. A svoje oči pak můžu případně půjčit i druhým,“ vysvětloval. Podobně uchvácen byl i televizním přenosovým vozem, díky němuž si mohl hrát ve velkém. Během sametové revoluce chodil ulicemi a nadšeně točil.

Pavel Kříž ve filmu Jak básníkům chutná život
Štěpánek z Básníků i pohádkový kníže. Herec Pavel Kříž slaví šedesátiny

Stál u zrodu katedry animovaného filmu na FAMU a byl miláčkem studentů. Kolegové vzpomínají, jak „vznosný Radek kráčí ulicí s hřívou na hlavě a za ním studentíci takřka v předklonu.“ Byl jim vzorem, ale i dobrým kumpánem.

Nadoraz

Věčná kreativita, celodenní práce a ateliér v pátém patře ho ale začaly zmáhat. „Hodně jsem se na něj zlobila, že nechce polevit, on ale bez toho neuměl žít,“ shrnula jeho druhá žena Ludmila v cyklu Příběhy slavných. „Měl rád Edith Piaf a stejně jako ona jel nadoraz,“ dodává dcera Marina.

Po prvním infarktu si ještě užíval v nemocnici oblíbené obrazovky té se svým srdcem. Druhý byl pro něj osudný. Zemřel v pouhých jednašedesáti letech, uprostřed práce. V ten samý den spadl ze zdi u jeho přítele a kolegy Jiřího Kubíčka obrázek s Radkovou perokresbou.