Příběhy oceněných osobností – Dany Němcové, Jiřího Stránského, Felixe Kolmera   a Jiřího Wiendla – ztvární čtyři krátké filmy mladých českých tvůrců pod vedením světoznámé režisérky Agnieszky Holland.

Udílení cen doprovodí dobové hity v podání současných interpretů za doprovodu Karlovarského symfonického orchestru. Každý z laureátů má svého „patrona", který uvede jeho příběh   a předá mu ocenění. Večerem provede moderátor Jakub Železný. Akci pořádají neziskové občanské sdružení Post Bellum, Ústav pro studium totalitních režimů, Česká televize, Český rozhlas.

Dana Němcová: Nechtěla jsem, aby si děti řekly: Proč jste si to nechali líbit?

Když začal komunistický režim kriminalizovat členy skupiny The Plastic People of the Universe a další undergroundové umělce, byla to právě Dana Němcová s manželem Jiřím, kdo pro zatčené organizoval podporu mezi významnými, protirežimně orientovanými osobnostmi české vědy a kultury. Z této činnosti se posléze fakticky zrodila Charta 77, kterou manželé Němcovi, jedni z jejich iniciátorů, podepsali mezi prvními.

„S Plastiky už vůbec nešlo o hudbu, ale o to, že bolševik vyjel po zárodcích svobody, po vlasatcích a muzikantech. To byl pro mě důvod, proč se za ně postavit."

„Já si vzpomínám, že pan profesor Patočka šel se mnou za Jaroslavem Seifertem, aby také podepsal podporu pro stíhané hudebníky, což byla úspěšná mise a velice příjemné setkání. Ale pak si vzpomínám, že když se profesor Patočka snažil získat pro Chartu některé své kolegy v akademických kruzích, o jejichž postoji věděl, tak se se zlou potázal."

Byt Němcových v Ječné ulici tzv. Jéčko se v té době stává jedním z klíčových neformálních míst setkávání opozice.

„Kdokoli šel kolem, zastavil se u Němců v Ječné, i my mimopražští jsme se v Jéčku stavovali. Sedávalo se v kuchyni, kde Dana vařila. Škrabali jsme brambory a Dana nám sdělovala, co je nového, kdo je na tom špatně, kam by se mělo zajet a koho navštívit. Pošeptala nám, kde bude příští koncert Plastiků… Její obědy byly nafukovací, mohly být pro sedm, ale i pro dvaadvacet lidí," vzpomíná písničkář Sváťa Karásek.

K prvnímu výslechu na Ruzyni si StB předvolala Danu Němcovou v den jejích narozenin, 14. ledna 1977. Následoval vyhazov z práce, domovní prohlídky, opakované předvolávání k výslechu a soustavná šikana. Přesto už rok po Chartě 77 založila Dana Němcová spolu s některými dalšími signatáři Charty Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který dokumentoval případy perzekuce a posílal o nich zprávy do zahraničí. V roce 1979 byla Dana Němcová zatčena a strávila půl roku ve vazbě; v říjnu ji podmíněně odsoudili za podvracení republiky a roku 1980 byl na několik měsíců uvězněn manžel Jiří. V té době už vychovávali sedm dětí.

„Advokáta jsem měla ex offo, který mě ubezpečoval o tom, že pokud vyváznu se třemi roky, můžu být šťastná. Tak jsem počítala s tím, že to bude nějaký flastr. Pak přišel ale ten prokurátor při uzavírání spisů a s pohledem na toho vyšetřovatele a na mě, jestli tady bude nějaké prohlášení… Protože věděli, že teda děti… A já jsem se teda trošku bála, aby děti neměly problémy, ale byly v péči všech přátel a bylo to velmi dobré, to přesvědčení o solidaritě, která fungovala za všechny prachy."

Mnohem hůř snášel tlak režimu a znemožnění smysluplné práce Jiří Němec – jako šedá eminence a koordinátor dění kolem Charty 77 a zároveň velice jemný člověk byl vystaven velkému psychickému nátlaku a v roce 1983 emigroval do Vídně.

„Jiří chtěl ve Vídni podpořit vydávání spisů profesora Patočky. Chtěl, abychom šli spolu, ale tehdy jsem já měla tady rozdělané věci."

Rozdělanou věcí byla především činnost ve VONS a v Chartě 77, jejíž mluvčí se v roce 1989 stala. V lednu téhož roku byla zatčena, když šla jako mluvčí Charty 77 položit květiny k pomníku sv. Václava.

„Společně s maďarskými disidenty jsme v létě vydali prohlášení, kde se psalo: ‚Dny komunismu jsou sečteny.' Tehdy mne ani nenapadlo, že k tak blízkému datu."

Po listopadu 1989 působila Dana Němcová jako poslankyně Federálního shromáždění a ve Výboru dobré vůle Olgy Havlové. Je jednou ze zakladatelek Poradny pro uprchlíky a Českého helsinského výboru. Uprchlíkům a migrantům věnovala 15 let svého života.

Felix Kolmer: My jsme nevěděli, že stačilo být Židem a tím už jsme něco provedli

Již počtvrté od roku 2010 organizátoři vybrali osobnosti ze sbírky vzpomínek Paměť národa a z cyklu Příběhy 20. století, jejichž inspirativní hrdinství si zaslouží ocenění. Na snímku Felix Kolmer

Na podzim 1939 byli pražští Židé soustředěni na Starém Městě. Sedmnáctiletý Felix se přestěhoval z Vinohrad k babičce do Dlouhé ulice. Vzápětí byl vytvořen seznam všech Židů z protektorátu: „My jsme do té doby netušili, že stačilo být Židem a tím už jsme něco provedli."

Do Terezína odjel Felix už s prvním transportem v listopadu 1941.

„Dostali jsme povolávací lístky od pražské židovské obce, že se máme dostavit 24. listopadu v pět hodin ráno na Hybernské (dnešní Masarykovo) nádraží. Tak jsme se tam shromáždili. Každý měl na sobě nějaký ruksak, jídlo na tři dny, jak nám bylo předepsáno. Mysleli jsme, že jedeme na nějakou práci a na víkend pojedeme zpátky do Prahy. Přišli ale četníci, nakonec i esesáci a byli jsme naloženi do vagonů. Netušili jsme, kam jedeme."

Jako člen tzv. aufbaukommanda byl jedním z prvních terezínských vězňů, kteří přebudovali pevnost, aby mohla pojmout tisíce Židů.

Felix se v Terezíně zapojil do podzemního hnutí. Jeho úkolem bylo nalézt některou z podzemních chodeb vedoucích ven z Terezína, o jejichž existenci se vědělo. Po půl roce chodbu skutečně našel. Dvakrát z Terezína zmizel. Po dlouhé době byl zase svobodný, odpočíval, plaval v Labi. Do Terezína se ale pokaždé vrátil a díky jeho statečnosti mohlo z ghetta uprchnout mnoho vězňů. Transportu na Východ se ale nevyhnul: 16. října 1944 nastoupil do vlaku do Osvětimi.

„Příjezd si dobře pamatuji. Začínalo se rozednívat. Na té rampě se pohybovali lidé v trestaneckých šatech. Jeden člověk ke mně přistoupil a řekl mi: ‚Odtud není úniku. Odtud můžeš uniknout jedině támhletím komínem.' Myslel jsem si, že nemá všech pět pohromadě. Nechápal jsem, kde jsem. Mozek to vůbec nebral. Viděl jsem jen, jak z komínů šlehaly plameny. To jsem si ale říkal, no tak samozřejmě, tady taky umírají lidé, tak je spalujou. To je v každém krematoriu. O plynových komorách, kde vraždili až osm tisíc lidí denně, jsem ale neměl tušení."

Felix Kolmer byl nakonec určen pro práci v sirných dolech, v jednom z osvětimských táborů, o kterém se říkalo, že z něj není návratu.

„Když už byl hlad tak veliký, že lidé zmírali přímo při práci, vzal velitel tábora několik vězňů a jeli čtyřicet kilometrů na frontu. Tam vykopávali zakopané vnitřnosti padlých koní a ty přivezli do tábora. Vysypali je, aby se vyčistily a daly v kuchyni vařit, aby ta polívka měla v sobě alespoň trošku tuku. A my jsme se vrhli na ty syrový střeva, kde vevnitř ještě byly výkaly těch koní, a okusovali jsme ten tuk. Když je hlad, člověk udělá všechno, aby měl jedno sousto."

Jednou v noci byli nahnáni na rampu a z ní do dobytčáků. Ve vedlejším vagonu uviděl bývalé spoluvězně z Terezína a podařilo se mu k nim přeběhnout. Tím z Osvětimi unikl, aniž by si to v tu chvíli uvědomoval a dostal se na práci do tábora Friedland kousek od českých hranic.

Když spojenecký nálet v květnu 1945 přerušil dodávku elektrického proudu v drátech vysokého napětí obepínajících tábor a Felix uviděl, že zhasla světla, rozhodl se pro útěk. Z tábora nakonec spolu s ním utekly dvě stovky vězňů.

Konečně se mohl vydat domů. Po cestě se připletl do boje o choceňské nádraží. Tady málem přišel o život, když jej napadl maďarský voják. Nakonec se dostal do Prahy, kde se šťastně shledal se svou ženou, která se vrátila z Terezína.

Po válce nastoupil do Výzkumného ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky a stal se světovou kapacitou v oboru akustiky a významně se podílel na rozvoji tohoto oboru u nás.

František Wiendl: Sedl jsem k mapě a našel si cestu přes hranici

Již počtvrté od roku 2010 organizátoři vybrali osobnosti ze sbírky vzpomínek Paměť národa a z cyklu Příběhy 20. století, jejichž inspirativní hrdinství si zaslouží ocenění. Na snímku František Wiendl

František Wiendl se do protinacistického odboje zapojil už jako mladý kluk ve skupině, kterou vedl jeho otec. Když se musel Františkův otec v květnu 1945 ukrýt před gestapem, František se přes noc ocitl v jejím čele s nelehkým úkolem – odzbrojit německou posádku na klatovském stadionu.

„Tak jsem rozdělil úkoly a šli jsme na stadion. Mohli jsme to odnést, Němci nás mohli postřílet, ale neudělali to. Šli jsme k nim a vymyslel jsem takový plán. Řekl jsem jim: ‚Podívejte se, Američané už jsou tady, jsme s nimi ve spojení. Bylo by dobrý, abyste složili zbraně. My vám zajistíme volný odchod do kasáren.' Německý četař dal nastoupit posádku na stadion, naši lidé si vzali jejich pušky na ramena, obestoupili četu a doprovodili ji do kasáren. Získali jsme spoustu zbraní. Potom jsme šli odzbrojit kulometná hnízda. Tam jsme dostali ještě panzerfausty, těžké kulomety… Poslal jsem spojku na radnici, aby přijel náklaďák, na který jsme to všechno naložili, a byl klid."

První poválečné roky ho přesvědčily, že komunismus je reálná hrozba.

„Vražda Jana Masaryka pro nás byla signálem, že my z druhého odboje jsme se dali dohromady, věděli jsme o sobě, že nesouhlasíme s komunismem, a vstoupili jsme do takzvaného třetího odboje."

Záhy byl však Wiendl starší po náhodné přestřelce s milicionářem zatčen a František se znovu ocitl ve vedení skupiny. Její činnost rozšířil o převádění lidí přes hranice a na jaře 1949 se v Klatovech setkal s postarším pánem Schneiderem, kterému hrozilo zatčení.

„Tak jsem ho měl na krku. Proto jsem vzal mapu a našel jsem si cestu přes hranici. A tím začaly mé převody. Našel jsem si na mapě trasu, kterou bych mohl v noci zvládnout, protože jsem tam nikdy nešel ani jsem tu krajinu neznal. Z mapy jsem si vyčetl údolí, zářezy, nešel jsem po silnici, ale terénem. Převod se podařil, dovedl jsem ho až do německé vesnice Jägershof."

František úspěšně převáděl přes hranice další lidi, ale v listopadu sklapla past, kterou na něj StB připravila, když získala ke spolupráci jednoho z členů skupiny. Přesto se mu dařilo vodit estébáky ještě půl roku za nos, vymýšlet si stále nové a nové krycí historky a přes bytí a mučení nikoho neprozradit. Když však komunisté pomocí udavačů pochytali zbylé členy skupiny, nemělo už smysl zapírat. V dubnu 1950 jich před soudem stálo čtrnáct. Jeden byl popraven, další dostal doživotí, František osmnáct let.

„Ale nám to bylo jedno, hlavně aby člověk nedostal provaz. Jestli jsem dostal doživotí, nebo dva roky, to bylo putna, protože jsme věřili, že tu komunismus dlouho nebude, že to musí prasknout. Hlavně si zachovat život."

Estébákům odkýval všechna vymyšlená obvinění, jen aby je v následujícím veřejném monstrprocesu odvolal, čímž estébáky pěkně naštval. Jeden z nich mu při odchodu ze soudní síně řekl: „Půjdeš na Jáchymov, tam chcípneš a vyroste na tobě mech." „Kdyby mi totiž prokázali tu vymyšlenou špionáž, tak mohl být povýšen."

Záhy po příchodu do lágru Eliáš na Jáchymovsku začal s kamarádem plánovat útěk skrze starou, nepoužívanou štolu. Bohužel poté co ho jiný vězeň udal za pašování motáků, putoval do korekce.

„Cely tam byly jen holé stěny a podlaha. Vytáhli vám tkaničky z bot, opasek vám vzali, takže člověk nosil kalhoty v ruce. Poloviční dávky jídla. Šoupli mne na cimru a zatopili jednou za den, protože venku byly kruté mrazy – minus dvacet stupňů. A ze začátku tam nebylo ani okno, vymlátil je předchozí vězeň."

František se balil do půlky deky, víc neměl, a chodil kolem cely, aby se zahřál. Dvacet čtyři hodin denně chodil, pak se zastavil a zdříml si, a když byla zima, znovu chodil. Tak přežil měsíc.

Dalším trestem bylo přemístění do tábora Vykmanov s proslulou „věží smrti", kde vězni bez jakékoli ochrany drtili uran na prach a mnozí z nich zemřeli na rakovinu. Františkovi zachránila život stavařská praxe, díky které byl po čase zařazen na práci do relativně bezpečné vězeňské projekční kanceláře. V roce 1960 byl po deseti letech podmínečně propuštěn a jako projektant se živil až do roku 1990.

Jiří Stránský: Jak jsem mohl žádat o milost, když jsem byl nevinný?

Již počtvrté od roku 2010 organizátoři vybrali osobnosti ze sbírky vzpomínek Paměť národa a z cyklu Příběhy 20. století, jejichž inspirativní hrdinství si zaslouží ocenění. Na snímku Jiří Stránský

Dětství a dospívání Jiřího Stránského v patricijské prvorepublikové rodině s kontakty do nejvyšších politických a společenských kruhů přerušila nacistická okupace a následně brutálně poznamenala komunistická diktatura.

„K nám do vily vletělo gestapo. Táta přišel ke mně do pokoje a řekl: Tady na to si sedni, kdyby kdokoliv přišel, nevstávej a hraj si. Oni obrátili barák vzhůru nohama a pak odešli. Pak jsem se mohl zvednout, jak jsem vstal, tak mi tepláky spadly obtížené tou věcí, co jsem měl v kapse. Byl to revolver."

„Komunisté mi dali vybrat, buď jim podepíšu žádost, aby mne pustili z gymplu ze zdravotních důvodů, nebo mne vyrazí z politických důvodů. Řekli mi: V každém případě jdete."

Našel místo v obchodním propagačním podniku, ale když komunisté zavřeli jeho nadřízeného, udělal z Jiřího pod estébáckým nátlakem šéfa sítě zahraničních agentů.

„V lednu 1953 si pro mne přijeli a málem mne umlátili k smrti, protože chtěli, abych se přiznal, já však netušil k čemu. Když nevíte, o co jde, to je nejhorší. Moje úsilí bylo koncentrované k tomu, abych z nich vydobyl informaci, k čemu se mám přiznat. Byla moje klika, že tohle se odehrálo, když jsem ještě nebyl plnoletý. Dostal jsem tak poloviční sazbu šestnáct let, ale byl jsem odsouzený na osm."

Maturitu si už nikdy nemohl dodělat, za to získal za sedm let v komunistických lágrech „doktorát z vězeňských věd", jak sám s oblibou říká.

„V lágru byl třeba jeden výborný kunsthistorik – Bonifalerský a ten měl kunsthistorický seminář. Domluvili jsme se s jedním civilem a ten musel kupovat veškeré pohlednicové reprodukce z děl Národní galerie. Na tom nás učil estetiku, Velasqueze, impresionisty i pozdější umění Braqua a jiné… To vše se muselo zakopávat, protože to dokázali bachaři při prohlídkách zničit. Měl dvacet pohlednic a udělal z toho tři epochy světového malířství. S daty a vším, co je zapotřebí. Ale rozhodně to neznamená, že bych na to nostalgicky vzpomínal."

Jeho otec, právník, v polovině padesátých let podal stížnost pro porušení zákona a pokoušel se o synovo předčasné propuštění.

„V roce 1958 za mnou přišel vyšetřující soudce, bývalý vojenský prokurátor Metlička, který pověsil já nevím kolik lidí. Přišel mi oznámit, že jsem seděl neprávem, že můžu jít s ním okamžitě domů. Tady mi jenom podepište takovou formalitu. Tam bylo napsáno: Žádám o milost. Vždyť jste mi řekli, že jsem nevinný. Jak můžu žádat o milost, když jsem nevinný. On viděl, že jsem to prohlédl, nejenže jsem seděl další dva roky, ale šel jsem za drzost do korekce."

I tento příběh Jiří Stránský později využil ve svém románu Zdivočelá země. Propuštěný na svobodu byl až za velké „amnestie" v roce 1960.

Pracoval jako kopáč u Vodních staveb, později jako pumpař na benzínové stanici v Opletalově ulici v Praze, kde oslňoval zahraniční diplomaty svou plynulou angličtinou, němčinou a francouzštinou. Chtěl pracovat u divadla, ale v roce 1973 byl znovu zatčen.

„StB jim řekla, ať mne nepřijímají. My se ho chystáme zavřít, ale ještě nevíme jak. Také mne zavírala kriminálka, ale v kanceláři stáli dva od StB a říkali: Tak už vás máme – a jako lupiče. To mne tehdy docela dostali."

Záminkou tentokrát bylo údajné rozkrádání socialistického majetku. Ve vězení strávil rok a půl.

Od roku 1990 se plně věnuje psaní. V letech 1992-2006 předsedal českému PEN klubu, řada jeho knih byla zfilmována.

(kul)