Měli jsme vojína Ryana, Pokání, Pearl Harbor a hlavně vynikající Vlajky našich otců a Dopisy z Iwo Jimy z dílny Clinta Eastwooda. Většina z nich oslavuje kuráž vojáků a připomíná známé události jako Den D nebo konec války. Christopher Nolan na to šel jinak.

Vybral si kapitolu, která se neváže právě k heroickým činům, naopak – ve filmu ji otevřeně nazývá vojenskou pohromou. Vybral si Dunkerk. Město u francouzsko-belgických hranic, kde zůstala na přelomu května a června 1940 během německé invaze uvězněna s Francouzi téměř celá britská armáda. Winston Churchill a nejvyšší vojenské velení zorganizovali evakuaci, při níž postupně přeplouvalo přes kanál za téměř neustálého bombardování téměř 340 tisíc vojáků. Nikoli náhodou nazval později britský premiér operaci „Dunkerským zázrakem.“

Midnight Oil
Vítkovický areál rozpálí muzikanti. Začíná Colours of Ostrava

Nezůstalo jen u odvážné volby tématu, pozoruhodná je i forma, s níž si Nolan rád hraje. Už dříve příjemně překvapil vyprávěním proti toku času v Mementu, rafinovanou strukturou filmu Počátek nebo strhující vizuální náladou v Insomnii. Je mistr konceptu. Promýšlí vyprávění, obrazovou stránku a její skladbu do poslední maličkosti, pracuje nápaditě s detaily, hudbou i zvukem. Utváří takřka filmové symfonie. Dokazuje to i v Dunkerku.

Zdroj: Youtube

Muži v úzkých

Jeho scénář záměrně nemá konkrétní dějovou linku, v centru pozornosti jsou muži ve válce, zahnaní „ke zdi“, zde na mořské pobřeží. Zpět nemohou, tam je nepřítel, na cestu přes moře potřebují pomoc svých nadřízených a plavidla. Uprostřed nekonečného čekání na záchranu se v reálném čase odvíjejí jejich individuální osudy, pocity a klíčová rozhodnutí. I selhání. Vzhledem k situaci má drtivá většina z nich tentýž cíl: přežít tohle peklo.

Koncert Brian May & Kerry Ellis v rámci programu One Voice v Kongresovém centru v Praze.
Kytarový mág Brian May hraje šestipencí na kytaru z krbu

Cesty volí různé a jak dopadnou, záleží jen na tom, zda budou mít štěstí a vyhnou se jim střely a bomby, jimiž nepřátelská letadla kropí dlouhou pláž a přístavní molo s odplouvajícími loděmi. Ze vzduchu je mají jako na šachovnici. Nolan podřídil této myšlence celý způsob vyprávění, používá časté záběry z kokpitů stíhaček a střídáním pohledu na různé skupinky hrdinů (mariňáci, piloti, pešáci a rodinná posádka soukromé jachty plavící se na pomoc svým vojákům) udržuje svižné tempo.

Vsadil na atmosféru, kterou buduje vskutku důmyslně. Vedle propracovaných záběrů a syrových okamžiků (potápějící se lodě, vojáci skákající v dešti střel do moře, stíhačky řítící se na pláž), jimž výtečně pomáhají skutečné bitevní křižníky i kamery IMAX (kvůli kterým Nolan koupil osobně stařičkou loď, aby ji mohl maximálně využít a poté zničit), také pomocí nervní hudby (Hans Zimmer) a obdivuhodné práce se zvukem násobících všudypřítomný neklid a strach.

Za samostatnou zmínku stojí letecké scény, které patří k nejdokonalejším na filmovém plátně a jimž dává nevídaný rozměr práce s 65mm formátem a kamerami IMAX umožňující sledovat vyprávění i ze zorného pole pilota v nakloněném spitfiru. Tísnivou sugestivní náladu, jež vtahuje diváka do děje, až máte pocit, že jste součástí skupinky zaplavované v podpalubí či prchající pláží před bombardováním, dotvářejí v druhém plánu drobné detaily - věčná oblaka dýmu na horizontu, písek vířený větrem či osamělá postava sebevraha končícího dobrovolně ve vlnách.

Autorskému záměru odpovídá i vedení herců: jakkoli jsou tu známá jména (Kenneth Branagh, Cillian Murphy, Tom Hardy), nikdo nevybočuje. Z malých osobních historií (kam patří i odhodlaný majitel záchranné jachty v podání skvělého Marka Rylance a jeho synové) se skládá celkový koncept filmu a oslavný věru není. A je úplně jedno, že je to příběh jedné porážky a že se Nolan nevyhnul ve finále mírnému patosu. Natočen je mimořádně.