Měli jsme vojína Ryana, Pokání, Pearl Harbor a hlavně vynikající Vlajky našich otců a Dopisy z Iwo Jimy z dílny Clinta Eastwooda. Většina z nich oslavuje kuráž vojáků a připomíná známé události jako Den D nebo konec války. Christopher Nolan na to šel jinak.
Vybral si kapitolu, která se neváže právě k heroickým činům, naopak – ve filmu ji otevřeně nazývá vojenskou pohromou. Vybral si Dunkerk. Město u francouzsko-belgických hranic, kde zůstala na přelomu května a června 1940 během německé invaze uvězněna s Francouzi téměř celá britská armáda. Winston Churchill a nejvyšší vojenské velení zorganizovali evakuaci, při níž postupně přeplouvalo přes kanál za téměř neustálého bombardování téměř 340 tisíc vojáků. Nikoli náhodou nazval později britský premiér operaci „Dunkerským zázrakem.“
Nezůstalo jen u odvážné volby tématu, pozoruhodná je i forma, s níž si Nolan rád hraje. Už dříve příjemně překvapil vyprávěním proti toku času v Mementu, rafinovanou strukturou filmu Počátek nebo strhující vizuální náladou v Insomnii. Je mistr konceptu. Promýšlí vyprávění, obrazovou stránku a její skladbu do poslední maličkosti, pracuje nápaditě s detaily, hudbou i zvukem. Utváří takřka filmové symfonie. Dokazuje to i v Dunkerku.
Muži v úzkých
Jeho scénář záměrně nemá konkrétní dějovou linku, v centru pozornosti jsou muži ve válce, zahnaní „ke zdi“, zde na mořské pobřeží. Zpět nemohou, tam je nepřítel, na cestu přes moře potřebují pomoc svých nadřízených a plavidla. Uprostřed nekonečného čekání na záchranu se v reálném čase odvíjejí jejich individuální osudy, pocity a klíčová rozhodnutí. I selhání. Vzhledem k situaci má drtivá většina z nich tentýž cíl: přežít tohle peklo.
Cesty volí různé a jak dopadnou, záleží jen na tom, zda budou mít štěstí a vyhnou se jim střely a bomby, jimiž nepřátelská letadla kropí dlouhou pláž a přístavní molo s odplouvajícími loděmi. Ze vzduchu je mají jako na šachovnici. Nolan podřídil této myšlence celý způsob vyprávění, používá časté záběry z kokpitů stíhaček a střídáním pohledu na různé skupinky hrdinů (mariňáci, piloti, pešáci a rodinná posádka soukromé jachty plavící se na pomoc svým vojákům) udržuje svižné tempo.
Vsadil na atmosféru, kterou buduje vskutku důmyslně. Vedle propracovaných záběrů a syrových okamžiků (potápějící se lodě, vojáci skákající v dešti střel do moře, stíhačky řítící se na pláž), jimž výtečně pomáhají skutečné bitevní křižníky i kamery IMAX (kvůli kterým Nolan koupil osobně stařičkou loď, aby ji mohl maximálně využít a poté zničit), také pomocí nervní hudby (Hans Zimmer) a obdivuhodné práce se zvukem násobících všudypřítomný neklid a strach.
Za samostatnou zmínku stojí letecké scény, které patří k nejdokonalejším na filmovém plátně a jimž dává nevídaný rozměr práce s 65mm formátem a kamerami IMAX umožňující sledovat vyprávění i ze zorného pole pilota v nakloněném spitfiru. Tísnivou sugestivní náladu, jež vtahuje diváka do děje, až máte pocit, že jste součástí skupinky zaplavované v podpalubí či prchající pláží před bombardováním, dotvářejí v druhém plánu drobné detaily - věčná oblaka dýmu na horizontu, písek vířený větrem či osamělá postava sebevraha končícího dobrovolně ve vlnách.
Autorskému záměru odpovídá i vedení herců: jakkoli jsou tu známá jména (Kenneth Branagh, Cillian Murphy, Tom Hardy), nikdo nevybočuje. Z malých osobních historií (kam patří i odhodlaný majitel záchranné jachty v podání skvělého Marka Rylance a jeho synové) se skládá celkový koncept filmu a oslavný věru není. A je úplně jedno, že je to příběh jedné porážky a že se Nolan nevyhnul ve finále mírnému patosu. Natočen je mimořádně.
