Oba filmy teď vstoupily do našich kin, začněme tím druhým, ozdobeným šesti oscarovými nominacemi. Pravda, jeho romantický český název trochu mate, přesnější je originál (Manchester by the Sea). Místem u moře je totiž rybářské městečko jménem Manchester a právě kolem něj se příběh točí, respektive se tu zauzlil život hlavního hrdiny.

To vše ale zjišťujeme až v průběhu vyprávění, které vede autor scénáře a režisér Kenneth Lonergan velmi rafinovaně a v několika retrospektivách. Jeho hrdinu, bostonského údržbáře Leea, poznáváme jako nedůtklivého a věčně rozhněvaného muže, který na potkání rozdává rány a ubíjí čas v baru. Jak film postupuje a odkrývá kapitoly Leeovy minulosti, dostává ovšem jeho životní nastavení zcela jiné dimenze. Není přitom tak docela snadné se v ději orientovat, zejména zkraje, než se vnoříme do povah a osudů navzájem propletených postav a především do struktury Lonerganova vyprávění.

To je téměř matematicky a do poslední scény důsledně promyšlené, a když dospěje k zásadní dramatické události (která přijde v mistrovském režijním tahu zcela nečekaně a odehraje se beze slov), vše do sebe zapadne jako po vtlačení posledního puzzle. Obrázek to není příliš utěšený, definitivně ale objasní nekonečnou pustinu v Leeově srdci… Lonerganovo drama si nebere servítky, nenechává ale hrdinu zcela bez naděje. Tou je pro něj složitě budovaný vztah k synovci, o nějž se má po smrti bratra postarat. Sice s ním nedokáže žít v jeho bydlišti spjatém s bolestnými vzpomínkami, ale přesto nechává možnost vzájemného kontaktu otevřenou (jak naznačuje finále s míčkem, který si muži mezi sebou na silnici cestou vzhůru střídavě pinkají).

Sympatický je i nadhled, který dokázal tvůrce hrdinům dát, takže se neutápíme celou dobu ve smutku, naopak, leckteré situace odlehčuje milý černý humor. Brilantně napsanému i natočenému příběhu o tom, jak osudový dopad na naše životy může mít jedna nepředvídatelná chyba v souhře nešťastných okolností, dominuje výkon Caseyho Afflecka. Jeho minimalistická herecká studie nemá slabé místo a oscarovou nominaci dostal právem. Zlatý glóbus už za svůj výkon má, třeba jej ocení i akademici.

Sterilní Jackie

Také režisér Pablo Larraín servíruje ve svém snímku Jackie (nominovaném na tři Oscary) dramatické scény. Na rozdíl od Místa u moře mu ale chybí větší vstřícnost vůči divákovi. Noah Oppenheim dostal za scénář věnovaný několika dnům v životě Jackie Kennedyové cenu na loňském festivalu v Benátkách. Zachycuje oblíbenou první dámu USA těsně po atentátu na jejího muže, prezidenta Johna F. Kennedyho. Na pozadí novinářského interview, v němž zazní řada osobních detailů bez šance na zveřejnění, sledujeme události z jejího pohledu. Shodou okolností obdobným způsobem jako u Lonergana – v retrospektivě.

JackieZdroj: Deník

Popis jejích hodin a dnů po Kennedyově smrti líčí zevrubně – od zpátečního letu z Dallasu s novým prezidentem Johnsonem na palubě, přes jízdu autem ve společnosti manželovy rakve, oznámení události dětem až po chystaný státní pohřeb a předčasný odchod z Bílého domu. Je ovšem tak přísně důkladný a režisér Larraín ve vyprávění emočně odtažitý, že svým filmem líčí na diváky totálně nudnou past. Od níž je bohužel nespasila ani hlavní protagonistka, Natalie Portmanová, jinak vynikající herečka a pro Jackii typově dobrá volba.

Čtěte také: Ovčáček potvrdil Zemanovu kandidaturu, kampaň půjde ze státních peněz

Klíč, který k prezentaci hrdinky s režisérem zvolili, je totiž nesnesitelně pietní. Herečka nastudovala kvůli roli množství archivního materiálu, včetně televizních záznamů s Jackie (ten, v němž první dáma provází štáb domem, film i cituje). Napodobuje ji ale tak otrocky, že se z postavy úplně vytratil život. Vždycky je ošidné hrát skutečné osobnosti a platí, že méně je více. Sterilní stominutová podívaná, v níž diváka ubíjejí navrch neúměrné porce tklivých smyčců, je jen těžko únosná. A je to i medvědí služba osudu pozoruhodné dámy, jejíhož dramatického života se snad časem chopí někdo více invenční.