Zběhlý student geologie Pavel (Marek Adamczyk) a nezaměstnaný zemědělec Kačmar (Pavel Liška) se živí jako nelegální kopáči vltavínu, zelených polodrahokamů z jižních Čech. Ten první proto, aby nebyl závislý na manželce Karolíně (Jenovéfa Boková), ten druhý, aby uživil rodinu. Existence na hraně zákona jim dává peníze, svobodu a nezávislost, ale také vyžaduje těžkou fyzickou dřinu, obezřetnost před
policií a převrácený životní režim. Dřou, riskují, utíkají, potýkají se s nebezpečím. Při kopání vltavínů jde totiž i o život…

Film Zloději zelených koní, který vznikl na motivy stejnojmenného románu Jiřího Hájíčka, měl předpremiéru v v českobudějovické Galerii Mariánská. „Jižní Afrika má diamanty a zlatokopy, my tady v jižních Čechách máme vltavíny a jejich ilegální kopáče. Zloději zelených koní je příběh se silným regionálním akcentem. Nikde jinde než na jihočeském venkově se odehrávat nemůže, protože nikde jinde vltavíny prostě nenajdete. I když je to příběh do jisté míry dobrodružný, k romantice má daleko. Jirka Hájíček totiž napsal příběh, který je velmi fyzický. Fyzický je předmět touhy našich hrdinů – vltavíny. Už samotné dobývání těchto kamenů je fyzický akt. A fyzické jsou i vztahy mezi našimi postavami. Prostě hledají, kopou a s tím, co naleznou, se pak těžce potýkají,“ řekl režisér, budějovický rodák Dan Wlodarczyk.

Jiří Hájíček napsal rukopis již v roce 1997. Prostředí trochu poznal v polovině osmdesátých let. Za časů, kdy mu bylo sedmnáct, tedy před sametovou revolucí, a kdy občas vyrážel kopat s místní partou hledačů, byly vltavíny hodně záležitost sběratelů. „Ale že se dají kopáním vltavínů vydělat peníze, to jsem od těch kluků věděl a slyšel jsem o jednom mladém chlápkovi, který na to dojel. Kopal po nocích a prodával, šli po něm policajti, lesníci, majitelé pozemků. Rozpadlo se mu manželství a vůbec skončil dost špatně. (…) Tenhle fenomén pořád žije. Dokonce jsem si u jednoho současného hledače ověřil, že fungují stále stejně zlatokopecké noční můry. Tehdy se mi pořád zdály sny o vltavínech, člověka to pohltí a nezbaví se toho ani v noci. Sny o tom, jak se z písečné stěny sypou vltavíny a ty se pak změní na bezcenné zelené láhvové střepy – to si pamatuju dodnes, ten hrozný pocit zklamání a marnosti z takových snů. A ten kluk, co se mi ozval, říká, že se mu zdá o vltavínech skoro každou noc,“ popsal Jiří Hájíček.