Do kin vstoupil váš první celovečerní snímek Hastrman. Přestože má knižní předlohu, nezpracoval jste celý její příběh.
Román Miloše Urbana má dva díly a je velmi rozsáhlý. První se odehrává na počátku 19. století a druhý v současnosti. První část vypráví zvláštní romantický milostný příběh, ta druhá je politický thriller. Musel jsem se rozhodnout, co vyberu jako dějovou linii, všechno by se bohužel do filmu nevešlo. Samozřejmě jsem preferoval tu romantickou část, protože thrillery moc nemusím, ale jistý dovětek ve smyslu poslání románu tam je. Podstatná pro mě byla ale ta romantická část.
Název Hastrman napovídá, že půjde o příběh o nadpřirozené bytosti. O čem přesně je?
Hlavní postava je bytost, která je jiná než lidská. Film vypráví příběh zapovězené lásky. A to je téma, jak mi jistě dáte za pravdu, velmi nadčasové. Člověk se na ně může dívat tragicky i ironicky. Tato ambivalence pohledu mě hrozně baví a tady je ozvláštněná právě tím, že jeden z hlavních hrdinů není člověk.
Část snímku jste představil už na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. To jste měl natočenou teprve třetinu.
Film se odehrává téměř po jeden celý rok, takže jsme kvůli přírodě museli točit ve dvou etapách a tím pádem jsme mohli kousek, který jsme natočili na jaře, představit ve Varech.
Jako divadelní režisér jste obsáhl jak činohru, operu, tak i balet. Osobně jsem si oblíbila všechna vaše činoherní představení, na kterých s vámi spolupracoval Martin Vačkář. Společně jste pak udělali i několik muzikálů.
Z těch žánrů, které jste jmenovala, bylo nejvíce oper. Balet pouze jeden, pro děti. Poslední inscenace V rytmu swingu buší srdce mé, kterou jsem také napsal s Martinem Vačkářem, se pořád hraje na scéně Národního divadla.
Právě tato hra je inspirovaná autobiografií Jiřího Traxlera, ke které jste napsal předmluvu.
Tehdy jsem vyvíjel iniciativu, aby jeho skvěle napsané vzpomínky vyšly v reedici, a proto jsem k nim napsal předmluvu. S Jiřím jsem se dobře znal a dokonce jsem o něm natočil portrét pro Českou televizi. Byli jsme jeden čas v úzkém kontaktu.
Pamatuji si, že jste ho zmínil i v představení Saturnin… Mluvil o něm, myslím, Milouš.
Ano, Jiří Traxler je takový můj maskot, který prochází všemi inscenacemi.
Nepřemýšlel jste, že byste jeho životní příběh přenesl i na filmové plátno?
Scénář k tomuto filmu už máme napsaný. Doufám, že se mi podaří realizovat i tento projekt. Už před lety jsem chtěl natočit snímek, ve kterém bude v hlavní roli swing a tím pádem tam bude moci hrát můj orchestr Melody Makers. Jiří Traxler je ideální téma. Původně jsme totiž měli napsaný filmový scénář, ale přepsali jsme ho pro divadlo a teď se zase vracíme k filmu.
Vsadím se, že ani Hastrmanovi nebude chybět hudební doprovod, to byste nebyl vy…
Samozřejmě. Román Hastrman se mi velmi líbil. Ale jeden z hlavních aspektů, kvůli kterému jsem chtěl natočit celovečerní film, bylo orámování příběhu lidovými zvyky a pohanskými rituály. Ty byly v 19. století pro venkovský lid přirozené. Všechny provázela hudba a hlavně zpěv, který měl zcela dominantní význam. Sborový zpěv je sám o sobě rituál. To mě oslovilo. Odjakživa jsem se zabýval lidovou kulturou a čekal, až přijde nějaká látka, která by mi poskytla možnost tento zájem zúročit. Když jsem si Hastrmana přečetl, přesně jsem věděl, že je to ono.
Natočil jste i několik menších filmových formátů, ať už videoklipy pro Melody Makers, nebo portréty různých osobností.
Ano, začínal jsem s videoklipy pro můj big band, které jsem si sám psal i režíroval. Natočil jsem také pár dokumentů, spíše jim říkám hudební portréty: o světové mezzosopranistce Magdaleně Kožené nebo právě o Jiřím Traxlerovi. Také jsem autorem a režisérem celovečerního střihového filmu o Vlastimilu Brodském a teď jsem se pustil do dalšího dobrodružství – hraného „celovečeráku“.
Těší vás, že jdou vaši potomci v podobných stopách jako vy?
Ani jsem to nečekal. A rozhodně jsem je k tomu nepřesvědčoval. Nějaká inspirace k nim samozřejmě od dětství přicházela, ale Rozárka od osmi let vášnivě tančila flamenco a moc jí to bavilo. Někdy kolem šestnáctého roku ji začal bavit swing.
Moje dcera je velmi dobrodružná povaha. Před pár lety se zamilovala do takzvaného nového cirkusu, což je nový trend cirkusového umění, kde se snoubí artistika s divadlem. Představení mají většinou nějaké příběhy a zároveň tam vystupují i artisté. Teď je v jednom takovém cirkuse v Belgii, kde bude vystupovat jako zpěvačka a tanečnice.
Rozálie i Vojtěch si zahráli ve vašem představení Zločin v Posázavském Pacifiku a váš syn byl také v inscenaci Saturnin.
Ano, ale například účast Rózy v Posázavském Pacifiku byl spíše dlouhodobý záskok. Moje dcera vystupuje především jako zpěvačka v Melody Makers, tedy pokud má čas.
Četl jste pokračování Saturnina?
Zatím nečetl. Až budu mít po premiéře filmu trochu víc času, mrknu na to.
Jako herec jste si už velmi dlouho nikde nezahrál. Upustil jste od této disciplíny?
Už dávno. A nejsem z toho nijak zvlášť smuten. Sklony k režírování jsem měl už od školy, když jsem se spolužáky organizoval různé projekty a vlastně jsem už tehdy režíroval jedno studentské představení. Už před lety jsem se rozhodl, že je ten pravý čas přejít z jeviště do hlediště.
Začátkem dubna váš orchestr Melody Makers již podvanácté pořádal Velký taneční večer, na který se sjíždějí swingaři z celého světa. Překvapuje mě, že vaše produkce nejsou taneční po celé republice, protože vaše muzika opravdu láká k tanci.
Snažíme se taneční večery pořádat i v jiných městech. Je pravda, že i Česká republika zaznamenala celosvětový návrat ke swingu, hlavně k tomu tanečnímu. Všude po světě a konečně i u nás vznikají taneční kluby swingařů. Podobné plesy pořádáme i v Brně, Ostravě, Bratislavě a dokonce i v Hranicích na Moravě, kde je velmi významný taneční swingový klub. Samozřejmě hrajeme i na tradičních plesech, ale swingové taneční večery jsou úplně něco jiného. Jde o cílené akce pro milovníky swingu a swingové tanečníky a jsou perfektní. Nedávno jsme si s Melody Makers zahráli na obdobné akci ve Vídni. To bylo něco.
V dnešní době mladí poslouchají swing v elektronické podobě. Vy jste v roce 2014 rovněž natočili elektroswingovou nahrávku. Jaké jste z toho měl pocity?
Ten můj pokus o elektroswing byl jen takový výlet tam a rychle zpět. Chtěl jsem si to zkusit, takže jsme natočili album, kde byla polovina klasických swingových písní a polovina elektroswingových. Myslím si, že tento výlet byl pro mě fakt první a poslední. Mnozí fandové tohoto žánru se pak nechali slyšet, že to vlastně elektroswing vůbec není. Ty rytmy zkrátka nebyly takové, jak jsou na ně zvyklí. Nebyla to ta správná „tucka“. Chtěl jsem, aby naše rytmy byly pestřejší.
Každý rok s Melody Makers přijdete s novým hudebním programem. Jaký je teď aktuální?
Stále ještě uvádíme program, který byl tematicky zaměřený ke stému výročí vydání první jazzové desky, která byla natočena v roce 1917 kapelou Original Dixieland Jazz Band. Je mi jasné, že toto datum prožívali hlavně jazzmani, ale je to zásadní jubileum, protože do té doby se jazzová hudba hrála jen v New Orleans a byla to lokální záležitost. Teprve s vydáváním gramofonových desek se tento žánr začal šířit do Ameriky a posléze do celého světa. Dá se říct, že se vydáním této nahrávky odstartovala historie populární hudby 20. století. Snažíme se každý rok připravit nový program, protože přeci jenom máme stálé fanoušky, které nechceme nudit, proto vymýšlíme pořád nové věci.
