Dokazuje to jeho poslední herecké angažmá v křehkém autorském snímku Spikea Jonzeho Ona, za nějž dostal autor Oscara za původní scénář. Právě ten je totiž zásadním momentem filmu. Odehrává se v jakési (nepříliš?) vzdálené budoucnosti v L.A., kde do života lidí vstupují zásadní měrou počítače a jejich vybroušené programy. Po ulicích chodí solitéři s minisluchátky v uších, skrze něž komunikují s moderními operačními systémy, takže mohou pracovat či vyměňovat si informace s kýmkoli prakticky za pochodu. Má to tak i Theodore, s nímž se před časem rozešla žena. Díky své invenci a citu pro správná slova se živí psaním milostných dopisů napříč věkovými kategoriemi. Řadu adresátů činí šťastnými, on sám ale žije osaměle, po večerech hraje virtuální hry v obýváku a v noci si občas přivolá do ucha erotickou službu. A marně vzdoruje vzpomínkám na soužití s bývalou partnerkou. Když si koupí speciální operační systém s ženským vědomím, jež k němu promlouvá dívčím hlasem s nebývalou empatií pro jeho myšlenky a touhy, postupně mu začne propadat.

Scénář Spikea Jonzeho má pozoruhodné roviny. Není jen tuctovou sci-fi o vyšší inteligenci moderních „robotů" v životě lidí (kterou by nejspíš ocenil i Karel Čapek, ostatně i tady dojde k souznění těchto novodobých R.U.R. mezi sebou). Ale i zneklidňujícím zamyšlením nad tím, kam spějí partnerské vztahy a schopnost komunikace a jakou roli v nich hrají počítače jako potenciální náhražky. I nad tím, zda umíme mluvit o svých citech a zda je umíme pěstovat… Na prohlubující se blízkosti Theodora k Samanthě čili OS 1 zároveň rafinovaně ohledává jednotlivé vrstvy vztahů toho, čím jsou vlastně pro nás důležité. Jestli potřebujeme víc sdílení citů a myšlenek, nebo i fyzický kontakt. Či oboje v jednom těle vynikající je nápad s „náhradní" tělesnou schránkou pro hlas Samanthy, který odhalí ošidnost tohoto pokusu.

U Jonzeho filmu je zkrátka na co se dívat a zatraceně o čem přemýšlet. Příjemné je, že režisér nevyžaduje seriozní divácké nasazení s nakrabaceným čelem až do konce, ale nabízí pro odlehčení i jemný humor. Třeba když Theodore v jedné z erotických služeb do „ucha" narazí na bizarní přání druhé strany vyžadující škrcení mrtvou kočkou, které ho upřímně vyděsí… Alfou a omegou filmu je výkon Joaquina Phoenixe, jehož skoro až přecitlivělý hrdina budí směs emocí: porozumění, soucit, pocit spříznění i jistou netrpělivost. Důležitými hráči či hráčkami jsou tu i Amy Adamsová v roli sousedky a hlavně Scarlett Johanssonová, jejíž výkon postavený jen na hlase (OS 1) dodává příběhu další významotvorný prvek.

A konečně, pozornost si zaslouží hudba v podání Arcade Fire i titulní píseň The Moon song interpretovaná zpěvačkou Karen O. Obojí skvěle souznívá s náladou filmu využívajícího uměřeně prvků fantaskna (vysokorychlostní nadzemka řítící se doslova nad zemí až několik desítek pater), dosahujícího takřka úrovně filozofické sci-fi. Jedním slovem: divácký zážitek.

Zdroj: Youtube