„Idiot je film, který se bude promítat v divadle a také se natáčel v kulisách divadla. Nemyslím kulisy na jevišti, ale divadelní chodbu, záchod, kuřárnu, šatnu a tak dále. Někdo si může myslet, že je to třeba záznam inscenace, ale tak to není. Měli jsme ambici udělat regulérní film,“ říká herec ke snímku, který se po projekcích v divadle přesune 17. března i do kin.

To znamená, že Národní divadlo se díky Idiotovi alespoň na chvíli promění v Národní kino.
Ono také divadlo dva roky v podstatě nefungovalo. Takže film Idiot je spíše reakcí na situaci, ve které jsme byli. Na jaře přede dvěma roky jsme to samozřejmě začali zkoušet jako divadlo, pak přišla první vlna covidu, ve zkoušení se pokračovalo na podzim, přišla druhá vlna, a když jsme hru začali zkoušet potřetí, už se uvažovalo o tom, že bychom nedělali klasickou inscenaci. Poté, co jsem měl asi počtvrté covid, už na zkoušení nikdo neměl sílu, protože vidina hraní prostě nebyla. Proto se hra přepsala do filmového scénáře a začalo se připravovat filmové provedení.

Jamie Dornan a Caitriona Balfeová jako Buddyho rodiče
Obecná škola po irsku. Branaghův snímek vypráví o dětství v Belfastu

Když porovnáte natáčení klasického filmu s tím vaším, divadelním, vidíte nějaké rozdíly?
Ani ne. Ve Stavovském divadle jsme měli profesionální štáb, filmovou maskérku a podobně. Asi největší rozdíl, a to bylo velmi důležité, byl ten osvěžující pocit pro mne jako pro herce, když jsem konečně začal vytvářet něco, na čem jsem předtím tak dlouho pracoval. My jsme tu hru měli naučenou a rozpitvanou do detailu. Člověk tím žil rok a půl. Ten pocit, když se to pak začalo natáčet, na normálním natáčení nezažijete. Na tolik čtených zkoušek, rozborů a uvažování o tom, jak co udělat, při běžném filmování není prostor. K tomu byl covid dobrý.

Máte rád typ postav, jako je kníže Myškin, nebo jsou vám bližší jiné charaktery?
Kníže Myškin je jedinečný, tak jako každá jiná role. Neházel bych ho do nějaké škatulky společných charakterů. Myškin, Hamlet nebo třeba Macbeth jsou každý úplně jiný. A já jsem byl za roli Myškina strašně rád. Byla to výzva najít podstatu téhle postavy a sdělení, které bych chtěl svým Myškinem předat. Když jsem si přečetl knihu, tak mi to přišlo, že on tam nic moc nedělá. Jenom chodí, říká pravdu, nebo mlčí a pozoruje. Říkal jsem si: Co já tam budu dělat? Co je na něm dráždivé a zajímavé pro moji hereckou práci? No, zjistil jsem, že je poměrně těžká věc být absolutně nepopsaným papírem, čistou duší. Navíc Dostojevský ho vsazuje do takových situací, v nichž si svou čistotu musí udržet, což je člověku nepřirozené, ten se většinou snaží nějak ohradit, vymezit. Reagovat takhle čistě je něco, co odzbrojuje i společnost v Dostojevského románu. Přišel jsem na to, že všechen ten Myškinův klid, pozorování a mapování společnosti působí klidně pouze na povrchu. Uvnitř jsou obrovské hory emocí.

V Národním divadle sice hrajete, ale loni jste tam dal výpověď. Když porovnáte sebe v době, kdy jste do národního v roce 2015 přišel, se současným Patrikem Děrgelem, v čem jste jiný?
Mám víc zkušeností. Díky Národnímu divadlu jsem se na jevišti potkal se skvělými herci. Být na jedné scéně se Sašou Rašilovem, s panem Štěpničkou, Davidem Prachařem, Ivou Janžurovou nebo Janičkou Bouškovou, to jsou krásné momenty, na které budu vzpomínat, a které člověka posouvají dál, když si to ovšem uvědomuje. Zabývali jsme se skvělými texty, skvělá byla i spolupráce s Danem Špinarem, zkrátka mě to obohatilo. Nehledě na to, že i v mém osobním životě se za těch šest let stalo spoustu věcí. Do Národního divadla jsem přicházel naplněn entuziasmem a mladistvou energií a odcházím zkušenější a navíc jako dvojnásobný otec.

Alma Pöysti jako autorka muminků Tove Janssonová
Jak se rodili muminci? A proč byla autorka tak živelná? Do kin vstoupila Tove

Hrát ve Zlaté kapličce bývalo pro většinu herců tou nejvyšší metou. Mají to tak podle vašich zkušeností vaši kolegové z branže stále?
Každý to má asi jinak. Někdo se chce dostat do zlatých portálů, udělat si fajfku splněno a pak je v životě šťastný. Já bych ty zlaté portály chtěl najít sám v sobě a být šťastný, i když budu hrát třeba v kulturáku v Děčíně. Do národního jsem šel s Danem Špinarem (dnes Daniela Špinar, pozn. red.) a šel jsem tam za lidmi, se kterými jsem chtěl hrát divadlo, ne za zlatými portály.

Kde tedy teď hrajete, kromě kulturáku v Děčíně, na čem pracujete?
Teď jsem nazkoušel s Lenkou Vagnerovou taneční představení Gossip pro divadlo Komedie. Je to naprostý úlet. Přechod od ušlechtilé činohry do alternativního pohybového divadla jsem si opravdu užil… No a pak mám volno. Mám spoustu volného času! Naučil jsem synka lyžovat a podobné věci, které jsou nad tím vším.

Momentálně jste také k vidění v seriálu Odznak Vysočina, kde hrajete policistu Vaška Kociána. Není to vaše první role v kriminálce. Máte tenhle žánr rád?
Mám. Tenhle žánr je skvělý. Teď jsem si ho navíc vyzkoušel i z druhé strany barikády, protože jsem dostal epizodní roli ve Specialistech, kde jsem hrál feťáka podezřelého z vraždy. Kriminálka je prostě zábavná. Každý to známe z mládí, jak nás vzrušovalo, když jsme si hráli na policajty a na zloděje.