Život v pandemii nás staví před nové úkoly i jinou náplň dnů. Daří se vám s dvěma školáky a pracovními povinnostmi, kterých nemáte málo, držet nějaký řád?
Od raného dětství - kromě doby, kdy můj řád rytmizovala škola - mám to, čím trpí většina lidí z mé branže. Totiž že tahle práce řád nemá. Když hrajete na více scénách, točíte, sem tam rozhlas, plus děti – v ideálních podmínkách řád díky škole – nároky na pružnost jsou obrovské. Ale já jsem v ní díky své profesi kovaná, jsem uvyklá nemít řád. Je to hlavně nárok na produkci. Produkci všech dnů.

Zvládáte s dětmi online školu?
Snažíme se. Včetně toho vydržet a nenapovídat správné odpovědi nebo nevyletět a neudělat školní úkol sám, aby byl rychleji. Do toho organizovat obědy, večeře, snídaně. V normálním režimu víte, že děti dostanou aspoň jedno teplé jídlo denně díky škole, teď je to na mě. Chystám i krabičku s jídlem pro sebe, protože ve 14hodinovém pracovním dnu to ani jinak nejde. Než vystojím při hodinové pauze v natáčení frontu na jídlo a sejdu do šatny, ztratím drahocenný čas. Domácí krabička mi zaručí aspoň chvíli klidu a zavřených očí.

Režisérka Alena Činčerová
Režisérka Alena Činčerová: Z vyprávění profesora Skamene jsem byla paf

Když jsme si domlouvaly rozhovor, právě se vám hroutil syn kvůli online výuce. To pak člověk asi kašle na řád, zato doluje zbytky psychologických schopností, ne?
Ano, je páťák a už moc dlouho nebyl ve škole. Dcera je mladší, ta se aspoň dostala na podzim na krátký čas za spolužáky, i když s náustkem. Syn je od října zavřený doma, výuce se přizpůsobil, ale sociální izolace na něj těžce dolehla. Jsem šťastná, že mají aspoň jeden druhého, že na to není sám. Svolila jsem i k nové hře na play station, což bych jindy neudělala. Ale chápu, že v téhle době potřebuje mít možnost se odreagovat.

Kolik práce v tyhle týdny máte?
Dotáčíme projekt v Ostravě, nový jsem roztočila v České televizi a opakuju si text pro hru, kterou jsme v divadle dozkoušeli a uzavřeli místo jarní premiéry.

O čem je ostravský seriál?
Jmenuje se Stíny v mlze, točí ho Radim Špaček a měl být už dávno hotov. Ale herci museli různě do karantény, natáčení se zpozdilo. Je to dobrý projekt - dvanáct uzavřených případů s poměrně silnou dějovou linkou, v níž se mapuje i osobní život kriminalistů. Který je také poměrně dramatický. Jak to tak u lidí středního věku bývá. Hlavní duo tvoří pragmatická vyšetřovatelka a dvakrát přeložený, dost živelný kriminalista.

Energickou kriminalistku počítám hrajete vy.
Ano. A mého kolegu Jiří Vyorálek. Věřím, že seriál bude díky perfekcionismu Radima Špačka dobrý.

Psychologové občas mluví o tom, že pandemie lidi spojila, nebo naopak rozdělila. Co platí u vás?
Nás to spojilo. Některé momenty byly samozřejmě náročné, neobešlo se to bez dohadování, ale ve finále nás to vedlo k soudržnosti. I děti se začaly chovat jinak, víc ochranitelsky. Vidí, jak složitý je provoz celé domácnosti. Když jsme se nedávno vracela pozdě večer z televize, syn mi do telefonu řekl: zavolej mi, až budeš odjíždět, napustím ti teplou vanu a udělám čaj. Strašně mile mě překvapil, na to, že je mu teprve jedenáct. Dcera zase onehdy chystala večeři, obložené talíře. Hrála si na servírku v restauraci, tak jsme museli všichni do gala, udělala intimní osvětlení, brala objednávky a obsluhovala. Večeře sice zabrala přes dvě hodiny, s čímž jsme nepočítali, ale stála za to. Byla moc krásná.

Režisér Jan Prušinovský (uprostřed) se svými herci.
S auty umím jen bourat, říká Jan Prušinovský. Chystá film o Formuli 1

Vašeho muže to taky v něčem změnilo?
On má už z dřívějška nastavené určité modely, které fungují. Zažili jsme smutné chvíle, kdy nám umíral pes, já natáčela v Ostravě a on ho sám nosil do patra v domě po schodech, do toho děti na online, jejich výuka jazyků byla pro něj těžká, německy neumí. Ale dal to. Tohle si asi někteří pedagogové neumí představit, že my rodiče nemusíme umět všechnu látku nebo gramatiku, kterou je potřeba probrat.

V únoru jste převzala Českého lva. Jsou pro vás ceny důležité, nebo si ceníte víc diváckého ohlasu?
Divácké reakce neznám jinak než ze sociálních sítí, u projekcí s výjimkou premiér nebýváme. Ale je fajn, když vás ocení kolegové – což akademici jsou. To potěší. Může to také člověku přinést práci. Jinak to ale na mém vnitřním rozpoložení ani společenském statutu nic nemění. Nezaplatí mi to složenky ani nájem, nestane se, že bych najednou začala bydlet někde zadarmo.

Cenu jste dostala za výkon v dramatu Bohdana Slámy Krajina ve stínu. Tématem, reálným příběhem ze Sudet, i zpracováním šlo na české filmové poměry o mimořádný projekt. Taky to tak cítíte?
Ano. Dlouho se mi nestalo, že bych dělala něco s takovým přesahem – historicky a eticky. Zvlášť v době, kdy kvalita i záběr témat je hodně různorodý – od povrchních látek až po různě zajímavé věci. Točit historickou látku, o níž se dlouho nemluvilo, ale mlčelo, bylo pro mě ctí. Jsem šťastná, že jsem u toho mohla být, přemýšlet a číst si o tom. Do té doby jsem dělala jen dva podobné projekty - Zdivočelá země a Balada o pilotovi. Scénáře Jiřího Stránského pro mě měly obdobný přesah a podle mého šlo o ojedinělé projekty.

Autoři Krajiny se vyslovují i k české povaze, kterou nelíčí zrovna lichotivě. Dobové převlékání kabátů ve svůj prospěch, záchrana kůže na úkor druhých… Souzníváte s jejich úhlem pohledu?
Krajina ve stínu je typ filmu, který je založený na skutečné historické události, ale zároveň tu jde o autorskou licenci. Překvapilo mě při četbě scénáře, jak málo kladných charakterů v něm je. To jsem přičítala určitému autorskému posunu, a nebyla jsem si jistá, zda by poměr pozitivních sil byl vůči negativním tak žalostný i v reálu. Přemýšlela jsem nad tím. A neřekla bych, že šlo vždycky o ty „kabáty“. Spíš i o nevědomost nebo dezorientaci. Málokdy člověk rozumí v danou chvíli poměrům a tomu, o jaké karty se hraje.

Tomáš Holý
Tomáš Holý: Hvězda, kterou zhasla nehoda. K herectví se dostal náhodou

Myslíte, že nás podobným zkouškám vystavila i současná pandemie?
Ve srovnání s druhou světovou je to dost homeopatické testování. Myslím, že ty skutečné zkoušky teprve přijdou. Až se budeme chtít vrátit do normálních kolejí, a ony tam nebudou. Budeme čekat systém, který známe, ale ten už bude jiný. A možná nebude žádný. Dotkne se to všeho – oblasti ekonomické, vztahové, psychické, rodinné. Prověrka nás čeká, to ano. Záleží na každém jedinci a státu, jak se k situaci postaví.

Divadlo přenášené během karantény přes streamovací služby dospělo nedávno do projektu Brejlando – divadelní zážitek skrze brýle VR. Bavilo by vás takhle hrát pro diváky?
Jako jednorázový projekt, proč ne? Ale představa, že mám takhle strávit den co den, to mě děsí. To bych radši dělala předobraz figuře z počítačové hry. Párkrát natočit nějakou inscenaci asi klidně, ale být sledována virtuálně pořád? Co kdyby se na mě nikdo nekoukal? A všichni čučeli jinam? No to bych byla na nervy!

Je pravda, že nehrající herec vypadne z formy?
Jasně. To je jako u sportovců - někteří si mohou nasimulovat určitou situaci, trénovat na trenažéru a podobně. Ale týmoví hráči to mají jinak. Fotbalista potřebuje vyhodnocovat hru, zvažovat taktiku, trénovat nahrávání. U nás je to stejné. Jinak zakrníme.

Pořád jsou divadelní platy na nízké úrovni a bez dalších jobů se herec neuživí?
V Národním divadle, odkud jsem už odešla, byly o něco vyšší než na jiných scénách. Ne že by to byl plat, za který si můžete hned postavit koupelnu, to ne, ale o něco lépe na tom herci ve zlaté kapličce jsou. Nicméně obecně zůstávají nízké. Pokud chcete platit nájemní byt v Praze, tak to bez výdělků v televizi, filmu a rádiu nejde. Z platu v divadle dodnes zaplatíte plus minus jen složenky.

Co váš bratr Jakub, udržel divadlo?
Ano, představení, o kterém jsem mluvila, jsme zkoušeli právě u něj. Pořád divadlo podporuje, stojí o to, aby se zkoušelo takzvaně do šuplíku, aby herci a další nezakrněli – jak jsme o tom mluvily. Se statečností a vervou sobě vlastní scénu drží. Založil Rádio Kašpar, které denně vysílá, takže herci z divadla mají novou profesi, stali se moderátory. Většina z nich v tom našla zalíbení. Kuba se myslím stará o to, aby měli náplň a motivaci, aby jim divadlo pro diváky nechybělo.

Seriál Marty is dead
Seriály vládnou českým obrazovkám: Které jsou nejsledovanější, kolik diváků mají

Chybí něco vám?
Že by to bylo něco úplně zásadního, asi ne – pro samé organizování všedních dnů a dětí a školy nezbývá čas o tom přemýšlet. Ale chybí mi jóga, sauna a bazén. Masáž. Byl to pro mě způsob regenerace a ventilu, jeho absenci pociťuju fakt silně. Ztuhly mi svaly, bolí záda. Ale nechci nikam chodit načerno, jsem státotvorná, držím daná opatření. Prostě počkám, až se rozvolní.

To jste vzorná občanka. Kde relaxujete? Předpokládám, že nejen u těstovin.
Ne, to ne. Ráda se dívám na filmy, čtu, poslouchám hudbu. Večer si povídáme s mužem. Sledovali jsme seriál Koruna. Když je něco dobré, umím na tom ujíždět. U Koruny mi bylo jasné, že mezi první a druhou řadou nebude žádná pauzička, ale že tomu budu věnovat celý měsíc. Teď mě čeká Perníkový táta. A hromada knih, na kterou nebyl při všech těch projektech čas.

Co plánujete po koroně?
Osvěžit si jazyky a cestovat. Už dlouho sním o cestě do Provence. Ale musím oprášit francouzštinu. Abych neříkala jen - dejte mi prosím chleba, děkuju a kde je moře