Co vám přinesla taneční soutěž v České televizi?

Otevřela mi více dveře do domácího filmového světa, naučil jsem se tančit, našel přátele, měl jsem bohatě naplněný půlrok. A v tancích pokračuju dál. Chceme založit s Annou Fialovou charitativní tančírnu, nejspíš v La Fabrice ve stylu 60., 70. let. Lidé přijdou, zaplatí lístek, pobaví se, zatrsají si u živé hudby a navíc to někomu pomůže. Plánujeme to tak čtyřikrát do roka, pokaždé pro jinou charitu. Rádi bychom to stihli ještě před prázdninami.

Televizní soutěž vám přinesla – asi jako leckomu – i potíže, třeba na sítích. Jak vnímáte odvrácenou stranu popularity?

Všechno zlé je pro něco dobré. Naučil jsem se, že to člověk nemá řešit. A nevyvádět žádné vylomeniny, aby nedával bulváru důvod k focení a hloupým fámám.

Popularita přináší i fanynky, obzvlášť mladým mužům jako jste vy. Choreografie Romea a Julie, kterou jste tančil do půl těla nahý, sklízelo mimořádný ohlas, vám musím říct. Jak často vám chodí nabídky ke známosti?

Pravda, občas mi přistane v mobilu nějaká choulostivější zpráva a já pak nevím, co na to odepsat. Po premiéře Svěrákovy hudební pohádky Tři bratři mi psaly děti, po StarDance jsou to děti, jejich maminky, a navrch babičky. Jednou jsem dostal zprávu i od sedmdesátileté paní, kde psala, že ji nikdy nemrzelo, že půjde do důchodu, a ted ji mrzí, že se nedožije zbytku mé kariéry. To mě dost vystrašilo. Došlo mi, že mám cílovou skupinu hodně rozptýlenou…

Ale vy se asi nechcete zatím vázat?

Ne, nechávám to otevřené, co přijde, to přijde. Je mi osmnáct, myslím, že mám dost času.

Do jakého filmového světa vám otevřela soutěž dveře? Nová pohádka?

Neměl bych o tom ještě mluvit. Natáčení mě čeká v květnu a červnu, s režisérem Karlem Janákem. O prázdninách chci cestovat, zkusit si moderování a také bych rád produkoval starou hudbu. Chceme s naší malou kapelou hrát jazz, swing, blues, funky, podle toho, co nám vleze do akordů … Rád bych ukázal svým vrstevníkům, že tahle hudba existuje a že není jen pro pamětníky. Dřív jsme hráli jiné věci, jakési výstřelky, byla to taková…

Mladická nerozvážnost?

Ano, to je celkem přesné. Přemýšlel jsem o tom, že jsem začal zpívat moc brzo a neměl hlas dobře vyvinutý. Teď bych rád s něčím začal, až si budu jistý, že jsem připravený a vím, co chci.

Jaké máte oblíbené zpěváky v tomhle žánru?

Elvis Presley, Ray Charles, Jerry L. Lewis, Louis Armstrong, Frank Sinatra. Celá řada. Ale třeba i Hugh Laurie, známý britský herec, který hrál Doktora House a který je skvělý jazzman. Na telefonu mám v playlistu ale i Queen nebo AC DC.

Při finále Star Dance jste neskrýval obavy z maturity. Pořád trvá?

Ano. Denně mě popadá desetiminutová deprese. Ještě že nemusím skládat zkoušku z matematiky, to bych se asi pověsil. Ale on je v té depresi obsažen trochu i strach z toho, co bude pak… Dokud je člověk na škole, má určitý životní řád, teď si uvědomuji, že končí jedna etapa. Ale těším se, že přijde i období objevování a cest. Období učení.

Na co se chcete zaměřit nejvíc? Tanec, herectví, hudba, moderace?

Hlavně hudba a herectví. Tanec je doplňková věc, je dobré se udržovat v kondici, navíc souvisí s zmiňovanou charitou, ale zásadní prostor mu v dalších letech připisovat nechci.

Vy jste v rodině ojedinělý herecký výkřik, že?

Ano, u nás dosud žádné zvláštní umělecké geny nebyly, jen můj pradědeček byl poměrně známý jazzový hudebník Milan Směták. Takže se dá říct, že zakládám hereckou linii. Naši z mé volby jít na konzervatoř nadšení nebyli, ale já si to prosadil. Na druhou stranu musím říct, že mě podporovali - i když jim to bylo proti srsti. A ted, když vidí, že se mi daří, jsou na mě pyšní. To je moc fajn.

S divadlem nekoketujete?

Ale ano. Právě zkouším s Prague Shakespeare Company hru v angličtině s českými titulky. V březnu bude premiéra.

Slušná průprava na maturitu z angličtiny…

Rozhodně. Já ale jazyk trénoval už loni, studoval jsem ho v Los Angeles. Pak jsme si s kamarádkou, herečkou Alenou Dolákovou půjčili auto a dva měsíce cestovali. Grand Canyon, Yosemity, Arizona, Las Vegas, San Francisko. Túra k vodopádům skrze indiánské vesničky. Zážitek na celý život.

To věřím. Herecká branže v L. A. je ale asi dost odlišná od světa, který člověk zná z malé Prahy. Alespoň to naznačovaly blogy, které jsem od vaší kamarádky četla. Tvrdá cesta za úspěchem, ostré lokty, těžký individualismus.

Ano, to je pravda. Když jsem tam přiletěl, cítil jsem se dva týdny, než Alena přiletěla, strašně sám. Jsou tam velké čtyřproudé ulice, naše Pařížská je proti tomu ulička. Lidi nechodí po ulici, jezdí všude autem, naučil jsem se tam být sám se sebou. První čtyři dny jsem se i bál, zamykal jsem se v bytě. Jiná kultura, chování, životní model.

Anglicky umíte, pro zahraniční produkci jste zatím netočil?

Točil. Loni - projekt Génius pro National Geographic. Hrál jsem asistenta německého astronoma, za války. Zajali nás Rusové a týrali v bunkrech, v domnění, že jsme němečtí špioni. Když se ukázalo, že to tak není, zase nás pustili. Mám rád válečné filmy a dobovky vůbec, člověk se něco dozví o historii.

Je ale asi rozdíl sledovat práci zahraničních a českých týmů…

To určitě! Celý štáb odváděl maximálně profesionální práci. Měli jsme šestnáct dní na jednu hodinovou epizodu, byl to masakr, všichni makali jako diví. Navíc bylo vidět, jak je to baví. Což se bohužel nedá říct o některých našich štábech. Chápu, že jde i o peníze, u nás jsou zkrátka menší finanční možnosti. Na druhou stranu – člověk musí nejdřív něco předvést, aby si honorář zasloužil. Dělat to jen pro peníze asi není nejlepší motivace. Pak zabíráte místo někomu jinému. To už je lepší jít od toho.