„Je mi třiatřicet a mám třiatřicet nadváhu,“ šprýmoval Jan Libíček v roce 1964 v rozhlase. Zbývalo mu deset let života. Koho by to ale při pohledu na veselého vypravěče napadlo. Film Jak utopit doktora Mráčka už nedokončil. Smrt ho zastihla po osmi dnech natáčení na place, lékaři v nemocnici už mu pomoci nedokázali. Zemřel na selhání ledvin, v pouhých třiačtyřiceti letech.

Přesto zanechal v domácím filmu, divadle i televizi neopominutelnou stopu. Jeho objemnost a dobrácký výraz jej předurčovaly ke komediálním rolím, i když na kontě má i takové mizery jako třeba Krále Ubu. Právě divadelní úspěch (vedle Ubua si v Divadle Na zábradlí zahrál například v Havlově Zahradní slavnosti) mu otevřel i dveře do filmu.

Král i hostinský

Měl štěstí na režiséry, a tak hrál na plátně rozličné charaktery. Ty nejlepší mu věnoval Evald Schorm – ve filmech Každý den odvahu nebo Farářův konec, kde ztvárnil bravurním způsobem demagogického kantora. Převažovaly nicméně postavy komické, jež mu opakovaně nabízeli Zdeněk Podskalský, Oldřich Lipský nebo Václav Vorlíček. Policejní komisař Brooks v komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku, nemotorný velitel čety v Pane, vy jste vdova nebo hospodský Šťovíček v seriálu Byl jednou jeden dům patří k úctyhodným postavám domácí kinematografie.

Vojtěch Kotek
Milovat, nebo uškrtit? Vojtěch Kotek v nové komedii radí, jak na vztahy

Pro úplnost dodejme, že do jeho filmografie patří i agitka natočená pro BESIP, kde byly zlobivým řidičům operativně odstraňovány z mozku nesprávné návyky. A že od 70. let se občas objevil i v dobově poplatných rolích, například ve filmu Člověk není sám nebo v inscenaci Jak to bylo v únoru.

Světák Libíček

V paměti diváků ale Libíček zůstane už navždy uchován hlavně jako Petrtýl v Podskalského komedii Světáci, kde s Vlastimilem Brodským a Jiřím Sovákem objevoval coby venkovský zedník kouzlo i úskalí nočního života velkoměsta.

Není čas zemřít
Léto kinům přálo, na podzim však čísla stagnují. Pomoci by mohli Bond či Duna

Jeho nešikovnost byla pověstná, přesto možná překvapí, že v tělocviku vynikal. Navzdory své postavě byl pohybově nadaný, což demonstroval nejen na divadelních prknech. Svůj talent od 70. let bohužel spíše drobil a možná i to bylo důvodem, proč stres zaháněl jídlem, oblíbeným pivem a občas whisky. Obezita a panická hrůza z doktorů, jimž se úpěnlivě vyhýbal, časem dokonaly své dílo.

Smutek i veselí

Za deset let stihl natočit úctyhodných čtyřicet filmů a stejně tolik televizních inscenací. Jeho zvláštně posmutnělá povaha, v níž se mísila dětská bezelstnost s tušenou hloubkou, možná na někoho působila odmítavě. Takový ale Jan Libíček nebyl, jak potvrzují ti, kteří ho znali. Všechny o tom asi nestihl přesvědčit. Ale jeho role mluví i za něj.