V roce 1956 se romantického příběhu z krkonošských hřebenů chopil Čeněk Duba a přinesl hranou rekonstrukci událostí, v níž si Hanče zahrál Josef Bek, jeho kamaráda Jiří Vala. Po šestašedesáti letech míří na plátna kin druhé zpracování.

Autor scénáře a režisér v jedné osobě Tomáš Hodan nabízí kromě osudného závodu ještě něco navíc. Nastiňuje česko-německé poměry začátku 20. století a přibližuje i třetího hrdinu, o němž se film z 50. let nezmiňoval – německého lyžaře Emericha Ratha, jenž se pokusil Hanče zachránit.

Je to bezesporu silná figura, už s ohledem na to, jaký měl jako pražský Němec osud. Zračil se v něm dramatický vývoj česko-německých vztahů nejen v hlavním městě, ale i v chudém krkonošském kraji. Hodan patrně dlouho hledal pro nové uchopení známého příběhu funkční klíč a nakonec z Ratha udělal (podobně jako Ondříček z Australana Clarka v Zátopkovi) vypravěče, jenž na místě „činu“ po letech vzpomíná, co se tehdy odehrálo.

Není to špatný nápad, funguje ale jen zčásti, retro scény se autorovi nedaří se současností plynule propojovat.

Obrazová podívaná

Odhlédnuto od scénáře nabízí Poslední závod poctivou podívanou. Kameraman Josef Baset Střítežský si s krkonošskými vrchy s radostí hraje, proměnlivost jejich barev i nálady v různých denních hodinách a rozmarech počasí naplňuje vrchovatě. Včetně toho, jak dokážou být „malé české“ hory zrádné – kdo aspoň jednou zažil v jejich kopcích bleskovou změnu počasí a neprostupnou mlhu, ví, o čem je řeč. Právě ta spolu s vánicí přikovala v roce 1913 nešťastné dva přátele k ledové zemi.

Klíčový závod ve zhoršujícím se počasí je natočen pečlivě a promyšleně, má svoji sílu a gradaci, reálné počasí mu dodává potřebnou autenticitu. Klobouk dolů. Příznivě se hercům sečetl i důkladný trénink, nejvíce se daří (což je na místě) Kryštofu Hádkovi v roli mistra Hanče.

| Video: Youtube

Co bohužel drhne, je charakteristika postav a vyprávění samo o sobě. Vtažení Ratha do příběhu a jeho rehabilitace v kontextu daného sportovního klání je záslužné. Jeho osud je ale spíše jen načrtnut (bezpochyby by si zasloužil svůj vlastní příběh) a je především zásluhou Oldřicha Kaisera, jenž ho hraje v pozdním věku (mladého pak Marek Adamczyk), že udržuje divákovu zvědavost.

Dlouhých jedenadvacet let po Tmavomodrém světě dokazuje herec znovu, jakých nuancí je před kamerou schopen.

Pozornost na sebe strhává Kryštof Hádek, Judit Bárdos víceméně naplňuje představu o jeho ženě bojující nesměle o rodinné štěstí, svůj prostor důstojně uhájil i Jan Hájek jako poválečný správce horské boudy odolávající manželčinu diktátu a zároveň fascinovaně naslouchající Rathově vyprávění.


Kam se ztratil Vrbata?

Tomáš Hodan si vede zjevně lépe jako režisér než autor. První půle filmu nabídne lehce schematické scénky á la Němci kontra Češi u piva trumfující se národními písněmi, úsměvné záběry z počátků lyžařské výuky na svazích a vlastenecké řeči o významu domácího vítězství nad německými závodníky. Proloží je pár momentek z Hančova rodinného zázemí a dobový trénink s haldou trávy na zádech.

Hlubší ponor do postav se mu ale nedaří, horalové s tváří Jaroslava Plesla či Vladimíra Javorského působí spíše jako figurky. Po Hančově boku vidíme jiné mladíky včetně Ratha, Václavu Vrbatovi autor scénáře nedopřál prakticky žádný prostor. Do chvíle, než bez kabátu, věnovaného příteli, rovněž umrzne, jej téměř nezaznamenáme. V momentě, kdy má divák prožívat největší emoce, místo toho řeší, zda jde opravdu o Vrbatu a kde se tam tak najednou vzal. Retrospektivy se Hodanovi nedaří a to ani v tomto případě.

Nic proti jinému úhlu vyprávění, muselo by ale působit logicky a nenechat diváky tápat. Vypustit klíčovou figuru legendárního příběhu, načež ji v závěru dosadit na místo činu ve stylu deux ex machina není právě šťastné.

Celkové tempo a napětí působí nevyrovnaně a nezachraňuje to ani zesílená dramatická hudba, oblíbená to berlička domácích filmařů. Byť ji Jakub Kudláč napsal nápaditě a v rytmu závodního dechu a tempa. Kromě zmíněných hereckých výkonů zůstává kladem snaha vyprávět Hančův příběh v kontextu česko-německých vztahů a obrazová pocta horám.

Chatrná narativní kostra a málo propracované postavy mají ale blíž k televizní obrazovce nežli stříbrnému plátnu. To si žádá přece jen větší drama.

Hodnocení Deníku: 60 procent