Přitažlivý je mj. tím, že vychází z reálných událostí, respektive konkrétních lidských příběhů a pochodu Gay Pride v Londýně v půli osmdesátých let. Scenárista Stephen Beresford se s jistou dávkou autorské licence chopil události kolem sbírky, kterou zorganizovali aktivisté pochodu ve prospěch stávkujících horníků. Reálný příběh nabízel ostrou konfrontaci skupinky nezávislých gayů a lesbiček a konzervativních hornických rodin a předáků na malém městě. Ti, plni předsudků ve své době, mají zjevné skrupule pomoc přijmout a „vítají" narůžovělou charitu nápisy Buzeranti. Beresford vytěžil z události milý situační humor a vcelku slušně napsané jednotlivé charaktery (byť místy trochu černobílé), ostří slibného dobového konfliktu dvou vzdálených světů ale značně otupil.

Jakkoli se obyvatelé městečka, kam aktivisté ve své bezprostřednosti i s penězi vtrhnou, zkraje staví nepřátelsky, nechají se trochu nereálně brzo obměkčit jejich upřímným přístupem. Jako by k tomu stačila jediná místní veselice (živelné taneční sólo Dominika Westa v roli Jonathana je ale strhující). Totéž platí o vztahu matky k jednomu z gayů, jenž po letech zamrzlé komunikace konečně taje. Nutnou výjimku tvoří jen puritánsky zapšklá vdova, jež zůstane vůči spontánnosti alternativců neoblomná až do konce a jež má díky Imeldě Stauntonové svůj strohý půvab. Na dojmu, že filmová verze je uhlazenější, než bezpochyby realita vypadala, to ale nic nemění. Včetně finále, kdy na triumfální zakončení Gay Pride v Londýně dorazí téměř celá vesnice. Prostě happy story.

Chválu zaslouží v každém případě casting (Andrew Scott, Russell Tovey, George MacKay…), jednotlivé typy omladiny i venkovanů (kam skvěle zapadl i Bill Nighy) jsou přesvědčivé. Dobrá je i dobová výprava korespondující s archivy použitými v prologu a závěru či divácky vděčné, svižně napsané dialogy, například při seznamování odborářů a aktivistů („Nikdy v životě jsem nepotkal gaye." „Já zase horníka"). Působivé jsou dokreslující momentky, třeba vyzvánění telefonu v prázdném sálu místního „kulturáku" nebo místní šmírácká country. Solidní práci odvedl po hudební stránce i Christopher Nightingale. Mimochodem, skladba For a Friend, jež podkresluje závěrečné titulky, byla napsána pro reálného Marka Ashtona, jednu z obětí AIDS, jež film v závěru zmiňuje.

Více než přesné zachycení jedné kapitoly současných anglických dějin nabízí Pride režiséra Matthewa Warchuse laskavě úsměvný pohled na to, jak by to možná vypadalo v pohádkovém balení. Za podívanou ale jeho snímek stojí, už kvůli doplnění mezer o společenských poryvech jedné evropské ostrovní země.

Zdroj: Youtube